Vedle ohvězdovaných restaurací, kde má každý host svého kuchaře, číšníka a sommeliéra, existují i podniky jiné.
Masovky, jejichž účelem je co nejrychleji nakrmit co nejvíce hostí, zkrátka „otáčet“ židle. Existují na celém světě, bývají vybaveny s různým vkusem a nabízejí povýtce kuchyni té které země na horší či lepší úrovni. Jednu takovou, patrně s nejkrásnějším interiérem vůbec, najdeme v Praze. Jak je však na tom se službami a kuchyní?
Nevím, kolik turistů navštíví Plzeňskou restauraci Obecního domu nahodile, neorganizovaně. Zřejmě jich je méně než těch, které každodenně vyplivnou autobusy někde za rohem a průvodce, mávaje stočeným deštníkem coby taktovkou, je vede na předem objednaný oběd či večeři právě tam. Když jsem poprvé zkoušel štěstí já, neuspěl jsem. Slečna před vchodem mne sice mile, ovšem rázně odmítla. „Privátní akce,“ oznámila mi tónem, z něhož jsem měl pocit, že hospoda vlastně o „ulici“ ani nestojí. Ke druhému pokusu si vybírám dobu „mezi psem a vlkem“. To v restauracích znamená pár hodin po obědech a před večeřemi. V tom čase nebývá plno téměř nikde, měl bych tedy uspět. Stalo se.
Hned zkraje vám sál „naordinuje“ jakousi uctivou pokoru. Rozsáhlá prostora, hodná královských trůnních síní, nabízí pohled, který jednoho na chvíli „přibije“ k prahu dveří. Do výše obložena tyrkysovým kachlovím, s řadou obloukových oken po jedné z delších stěn, působí hala impozantně. V obložení jsou zabudovány obrazy se selskými motivy, také kachlové. Paty jednotlivých kleneb jsou ve výši oken hustě lemovány znaky snad všech měst, co jich tehdy Čechy měly. Do všeho toho přepychu září desítky mosazných secesních lustrů a svým svitem rozehrávají rej myriád zlatých pablesků. Nábytek, byť působivě pojatý ve stylu selského baroka a zajímavě kolorovaný, je tak trochu utopen ve všem tom lesku, navíc zčásti skrytý ve vysokém dřevěném osazení, tvořícím při okrajích řadu sympatických zákoutí.
Obsluha pro někoho jiného
Přestože sálem se sem tam míhalo – trochu mrákotně, nutno poznamenat – šest či sedm číšníků, trvalo notnou chvíli než se mne jeden z nich ujal. Vybrat stůl jsem si nesměl. Byv instruován, že většina jich je rezervovaných pro večerní „nářez“, usedám do skrovného šámbru při okraji. Nahé desky pokryté dávno již „provařeným“ prostřením, dodávaným největším naším pivovarem do všech špeluněk, nejsou zrovna lákavým pozváním. Po chvíli se dostávám k nabídce, v minutě mám vybráno a objednáno. Lístek mi přišel jako obrázkové leporelo pro první třídu. Fotky jídel s čísly, vše pro ještě rychlejší průběh akce a tedy četnější otočku.
Na svůj předkrm čekám déle než čtvrt hodiny. Přitom kolem mne neustále probíhá onen od ničeho k ničemu – jak se mi jeví – kolotoč rotujících mátoh. Přece však se po čase objevuje jeden z aktivnějších obsluhujících. Servíruje uzeného pstruha a pečené kousky čerstvých ryb na ledovém salátě s medovou cibulkou. Před sebou mám na zeleném lůžku rozmístěné kousky pstruha střídající se s rybou ve zlatavém „panýru“. Obraz oživují měsíčky rajčat, tmavá čupřina lollo rosso, kanárkové řezy citronu a živý, mladistvý pugétek kopru. Barevně přívětivé, dobře vonící a chutě probouzející, takové signály vnímá můj zrak. Těším se a „naprudko“ nabírám a do úst vkládám první sousto. Nejsem zklamán, ani však rozjařen.
Pstruh je uzený jen jemně, jenom tolik, aby kouř nezahalil maso dominantním chuťovým oblakem. Jen mu chybí trocha čerstvosti. Povrch masa již ovadá a ryba usychá, uvnitř i vně. Salát, jakžtakž oživený zálivkou, jevil podobný vývoj. Když skousnete krček listu ledového salátu, potom, je-li čerstvý, vyprýští svěží, oživující šťáva. To se v tomto případě nekonalo. Trochu již uvadlý salát se sice snažil, ovšem zůstal při zemi a téměř nepovšimnut. Smažené kousky čerstvé ryby, to byl pro mne rébus, musím říci. Čerstvě osmažené, to ano. Také voněly rybou, a to dost pronikavě. Po rozkousnutí obalu však jako by do úst dýchl jen slabý závan moře – to bylo vše. Maso, pokud tam bylo, do stavby chuti vůbec nepromluvilo, musel jsem se spokojit s „navoněným těstem”. Rajče přispěchalo s pokusem o záchranu, jeho živý, jižní vstup do spektra skutečně o čárku projasnil letargický projev.
Nevidí a neslyší
Dlouhé čekání na debaras přineslo první akt oné zvláštní číšnické kočkované. Všichni procházeli okolo mého prázdného talíře jako náhle osleplí. Zřejmě vzkazovali tomu z nich, který mi krmi přinesl, aby „po sobě“ také sklidil. Ten to opravdu udělal. V ten moment další z nich, nevím proč, sebral a odnesl pečivo. Bylo trochu okoralé, pravda. Ovšem má domněnka, že přinese čerstvé, to byl hluboký omyl. Takže slepičí polévku s palačinkovými nudlemi, zeleninou a kostičkami kuřecího masa, pokračování mých „hodů“, jsem absolvoval bez vytoužené housky. Ani to však nevadilo, nudlí bylo v bujonce dost a byly syté. Samotný vývar, bledavě zlatý s roztroušenými mastnými oky na hladině, měl správnou drůbeží chuť. I s drobným, ne až tolik libým odérem, který je mu vlastní. Byl jen trochu bez síly, řidší. Zelenina potom, ta obstarala vlastně jen pohledový efekt. Mezi spoustou širokých nudlí se na hladině občas objevil proužek karotky, naprosto bez výrazu, vyvařené „napadrť“. A kostičky kuřecího masa? Byly tam. Tři!
Další kolo hry personálu mělo trochu jiný průběh. Sklizeno bylo hned. Dokonce se objevil číšník, v pořadí druhý a přinesl mi pečivo. Zřejmě aby byl dost vytížen, odnesl s sebou tentokrát příbor. Když potom přišly na řadu grilované medailonky z vepřové panenky s houbovou omáčkou a bramborovými rösti, chystal jsem se na ně rukama. Sál byl stále prázdný, k pohoršení by zřejmě nedošlo. „Můj člověk“ však nedopatření zaregistroval a ve vteřině i napravil.
Liška s chutí hříbku
Vzhled pokrmu lákal. Plátky panenky, srovnané přes sebe a dohněda ožehlé žárem, se dílem utápěly v hutné, sametové omáčce. V té pluly na dílky pokrájené houby, zpola tonoucí pod hladinou. O parádu se postaral dílek celerové nati a pár snítek šalvěje, vetknutých mezi maso. Panenka chutnala dobře. Opečená jen tolik, aby nevyschla, byla křehká a šťavnatá. Jen možná trochu více pepřená, pepř tu a tam atakoval vítězným dopadem veškerou chuť. Omáčka však jeho snahy umravnila, výsledkem pak bylo harmonicky laděné sousto. K omáčce ještě toto: přestože v ní převažovaly lišky, chuť měla laděnou do hřibů. Moc bych nedal za to, že byla „natažena“ některým z umělých přípravků. Rösti pak, coby příloha, jen statovaly. Dezert dnes raději odmítám, nevěřím, že by nadchl, a nemám už chuť to zkoušet.
Provedení jídel v Plzeňské restauraci nevybočilo ani o píď z „turistického“ stylu kuchyně, který se projevil už u předkrmu. Děje se tak všude na světě, což ovšem není omluva. Celkem 746 korun jsem tentokrát zapravil s lítostí, obdržené se mi nezdálo adekvátní. Mrzelo mne, že hvězdná sestava zdejších kuchařů neshlédne ze své francouzské výše k „dámě v podzemí“. Oděné sice v činčile, ale vůbec ne v nejlepší formě.
