Lubomír Soudek plzeňskou Škodu nepoškodil. Alespoň to minulý týden konstatoval soudce soudící půjčku firmy NERo od plzeňské strojírny. Ve stejném týdnu odsouhlasila dozorčí rada České konsolidační agentury, že životaschopný zbytek Škodovky bude prodán za cenu odpovídající výtěžku z případného konkursu. Můžeme si říci, že je to další důkaz specifického zákona o popření zákona o zachování hmoty. Firma je na šrot, ale zcela zjevně nikdo nic nerozbíjel, natož aby si sám něco odnesl. Lubomír Soudek je dnes všechno jen ne chudý, zatímco podnik, v něž vládl téměř sedm let, už tři roky urputně bojuje o přežití.
Mohli bychom mávnout rukou nad troskami podél české cesty privatizace, kdyby se i dnes nenašli podnikatelé, kteří sice stále vzbuzují kontroverzní názory, nicméně jejich podniky fungují, lidé dostávají mzdu a banky splátky. Z těch opravdu velkých lze připomenout třeba Andreje Babiše či skupinu kolem Třineckých železáren, ale našlo by se jich jistě mnohem více. O tom, že i oni a jejich rodiny jsou existenčně zabezpečeni až nadstandardně, asi nemusí být pochyb. V čem je tedy rozdíl? Proč někdo dokázal při privatizaci zbohatnout, aniž by za ním zůstávala spálená step? Je to nenasytnost, nebo spíše neschopnost a nekompetentnost?
Lidé, kteří přišli do plzeňské Škody po Soudkovi, se do značné míry přiklánějí k druhému výkladu. Finanční řízení neexistovalo, dceřiné firmy nebyly hodnoceny na základě skutečného výkonu a naplnění zakázkových knih, ale podle výše obratu. A tak jednou vyrobená hřídel papírově projela mnoha branami škodováckých sestřiček, než skončila u odběratele. Obrat utěšeně rostl, Soudek sliboval zisky, a nakonec zůstávaly ve výsledovce astronomicky vysoké červené cifry. Že báťuška Lubomír miloval velká americká auta a potrpěl si na komfort? To je v obratu tak gigantického podniku opravdu jen drobná položka. Být packalem ale není trestné, i když nahromaděný soukromý majetek musí leckoho dráždit.
Možná dnes už opravdu stojí více za pozornost to, co se Škodou dělo po Soudkovi. Byla restrukturalizace a revitalizace od počátku tak nepodařená, jak někdy tvrdí dnešní vedení České konsolidační agentury, a vše tedy zvrzali bývalí revitalizátoři z Konsolidační banky tím že dopustili rozdělení firmy na životaschopnou a zbytkovou část? Ani to asi nebude tak úplně pravda. A vymlouvat se na to při zveřejněné prodejní ceně zní jako silný alibismus.
Skutečností je, že po predátorovi Soudkovi nastoupili supi. Například bývalý šéf Fondu národního majetku Michal Hrubý se svou poradenskou firmou Cautor. Tak úspěšně radil nikým nekontrolovanému představenstvu zbytkové Škody, a. s., že se podařilo účinně blokovat všechny pokusy o dotažení finanční restrukturalizace až do prohlášení konkursu. A potom nastoupili konkursní správci. Také z jejich pohledu optimální a zákonné řešení se nakonec ukázalo jako velmi suboptimální pro rozhodujícího věřitele, kterým se - jak čas oponou trhnul - stal stát. V té životaschopné části ztratí daňový poplatník nějaké 3,5 miliardy, a v té již zbankrotované to bude ještě o něco více. Je to dost peněz za nekompetentní privatizaci do rukou nekompetentního člověka. A nutno dodat, že i za následující tahanice a neschopnosti státu hájit své zájmy v průběhu restrukturalizace, třeba i úpravou zásadně nevyhovující legislativy.
Při ohlédnutí zpět můžeme říci celkem zodpovědně, že za velkým projektem revitalizace nakonec nezůstalo mnoho skutečných úspěchů. Jedním z nich je soudní vyrovnání Vítkovic a druhým prodej zkrachovalého ZPS Zlín během sedmi měsíců. Po velkých tahanicích nakonec přežil i brněnský Zetor. Zda přežije Škoda, záleží už asi především na dalším českém manažerovi Antonínu Koláčkovi z Mostecké uhelné, která prostřednictvím Appian Group plzeňskou firmu ovládne. Nový vlastník asi opravdu přinese zakázky, protože slibuje stavbu elektrárny za miliardu dolarů. Škodováci se těší jako malé děti, protože by mohli postavit a prodat po mnoha letech fungl novou moderní turbínu, a vrátit se tak mezi elitu světového energetického strojírenství. Bez toho zůstanou jen malou údržbářskou firmou.
Jen aby to zase nebyly příliš velké oči. Hra rozehraná Koláčkem míří z Plzně k Severočeským dolům a ve finále možná i k ovládnutí klasických elektráren ČEZ. Z tohoto pohledu je lukrativní úsporná akvizice strojíren pouze aperitivem před velkou hostinou. Aperitivem z pohledu daňového poplatníka trochu hořkým, ale nejspíše stravitelným. Jen aby nezaskočilo.
