Ministerstvo zlehčuje problém severozápadních Čech
Zachovejte klid, nic se neděje. Tak se tváří úředníci ministerstva průmyslu a obchodu, když mají odpovědět, jak se projeví uvedení temelínské jaderné elektrárny do provozu v sociální situaci podkrušnohorského regionu. Ministerské názory na to, co se bude dít na severozápadě Čech po spuštění temelínských bloků, hraničí s klamáním vlády a celé rozhodovací sféry. Pro lidi v regionu může mít zdrcující následky. Grégrův úřad dospěl k názoru, že se náběhem Temelína vlastně nic nestane, protože zvýšený export elektřiny a aktivní regionální politika dokážou zcela fenomenální věc: Počet pracovních míst v oblastech těžby nejenže neklesne, ale do roku 2005 stoupne v pesimistické variantě o dva a půl tisíce, v optimistické dokonce o pět a půl tisíce příležitostí. Tato předpověď počítá dokonce s tím, že saldo zrušených a nově vytvořených pracovních míst by mělo být záporné pouze v roce 2003, a to ještě jen v případě, že se nebude dařit vývozu elektrické energie tak, jak si pan ministr představuje. Tento dokument, který je výsměchem všem, kteří se snaží řešit vážnou hrozbu pro sociální stabilitu regionu se statisíci obyvateli, již projednala tripartita, nicméně označila ho za materiál pro diskusi. Skutečností je, že čísla použitá ministerskými úředníky vycházejí z optimistických variant těžebních a elektrárenských společností a nemají reálný základ. V regionální mostecké tripartitě vznikl dokument, který je s ministerskou blahosklonností v zásadním rozporu. I v té nejoptimističtější variantě počítá s růstem nezaměstnanosti v okrese Most na pětatřicet procent a ve zdaleka ne nemožném případě kolapsu celé Mostecké uhelné společnosti (MUS) by nezaměstnanost mohla dosáhnout téměř šedesáti sedmi procent. Ministerští počtáři. Dokument ministerstva průmyslu a obchodu vychází z prostého propočtu. Dva temelínské bloky by měly být schopny vyrobit dvanáct milionů megawatthodin elektrické energie ročně, což znamená náhradu zhruba dvanácti milionů tun hnědého uhlí. „Při dosahované produktivitě práce ve výši 2080 tun uhlí na zaměstnance za rok jde o ztrátu 5800 pracovních míst v hnědouhelných dolech, uvádí dokument. S žádnou ztrátou pracovních míst v obslužných navazujících profesích z nepochopitelných důvodů nepočítá. Naopak kalkuluje s růstem exportů elektrické energie. V roce 1999 činil vývoz 5,7 terawatthodiny. Pro letošek hovoří prognózy ministra Grégra o osmi terawatthodinách a pro budoucnost o dalším zvyšování. Z toho vycházejí i dvě ministerské varianty budoucího vývoje. Jedna předpokládá snížení těžby ze současných 45 milionů tun hnědého uhlí ročně na zhruba 35 milionů tun a ztrátu zmíněných 5800 míst v hornictví. Proč se nepočítá s dvanácti miliony, jak je v úvodu analýzy kvantifikován dopad spuštění celého Temelína, není v dokumentu vysvětleno. Varianta druhá vychází z toho, že z České republiky bude možné dlouhodobě vyvážet deset terawatthodin elektrické energie ročně. Tím dojde ke snížení roční těžby hnědého uhlí pouze o 7,7 milionu tun, a pracovních příležitostí tak zmizí jen 3050. Dokument ani náhodou nekalkuluje s pokračováním trendu uplynulých let, kdy i bez Temelína klesla domácí těžba hnědého uhlí z téměř 54 milionů tun na 44,4 milionu. Experti spočítali, že domácí spotřeba, když odečteme uhlí spálené v elektrárnách na výrobu exportované elektřiny, činila v loňském roce 38,7 milionu tun. Důvody, proč by neměla dále klesat i bez vlivu nových jaderných bloků, dokument také vůbec neuvádí. Pouze se odvolává na prognózy těžebních společností uvedené v příloze. Tam se ale podle všeho s Temelínem vůbec nepočítá: v tabulce ani v jednom roce z nejbližších deseti let jejich produkce neklesá pod čtyřicet milionů tun a poklesy jsou spíše symbolické. Od roku 2006 dokonce uvádí slušné přírůstky těžby. Odůvodněnost takových předpokladů je mizivá. Také představy, že bude možné dále vyvážet obrovská množství elektřiny na trhy Evropské unie, mohou být iluzorní. Na těchto trzích existuje značný nadbytek zdrojů a je možné očekávat zostření konkurence a ztížení přístupu na ně i politické tlaky na omezení exportu. Domácí spotřebu bude přitom limitovat skutečnost, že Česká republika má prakticky dvojnásobnou spotřebu energie na jednotku hrubého domácího produktu než státy unie. Vzhledem ke konkurenceschopnosti průmyslu bude nutné se s tímto stavem velmi rychle vypořádat. Restrukturalizační infarkt. Ministerská analýza správně klade důraz na tvorbu pracovních míst jak při nápravě důsledků důlní činnosti, tak v nově rozvíjených odvětvích. Nicméně i v tomto případě jsou zřejmé rozpory. V analýze se počítá s přírůstkem pracovních příležitostí při sanacích důlních škod a při rekultivacích. Zhruba devět stovek lidí by mělo nalézt práci díky růstu objemu rekultivací na patnáct miliard korun. Sedm stovek nových zaměstnanců má být potřeba již v příštím roce, dalších dvě stě v roce 2002. Zdroji financování mají být FNM, Státní fond životního prostředí a samotné těžařské podniky. Kolik by měl kdo z nich přispět, není jasné. Navíc samo ministerstvo průmyslu a obchodu předložilo už koncem roku 1998 vládě Zprávu o stavu sanací a rekultivací v hnědouhelných revírech. Říká, že plošný rozsah sanací by měl v letech 2001 až 2005 činit ročně 736 hektarů, zatímco v uplynulém pětiletí to bylo 1754 hektarů. To by naznačovalo, že organizace zabývající se re kultivací by měly spíše propouštět než radikálně zvedat stavy, pokud samozřejmě nedojde ke změně charakteru sanačních prací. Další pracovní místa by mělo přinést budování dálnice z Prahy do Ústí a Drážďan a rychlostní silnice Praha–Louny–Most. Obživu by zde měly najít během příštích pěti let tři tisíce lidí. Kolik z nich bude z regionu, je však otázkou. Navíc je pravděpodobné, že pokud půjde o bývalé horníky, bude nutné je přesvědčit o nutnosti přijmout citelně nižší mzdu, neboť průměrné výdělky se nyní v dolech pohybují nad patnácti tisíci korun, což je pro málo kvalifikované profese na silničních stavbách poměrně vysoký požadavek. Podobný problém bude i v případě dalších necelých tří tisíc lidí, které by měly najít práci při rekonstrukci panelových domů. V regionu by mělo být opraveno 36 tisíc bytů, je však zásadní otázkou, zda se pro tento účel najde v dohledné době financování. Dokument hovoří o fondu bydlení, který však dnes čeká, zda se podaří dokončit zásadní privatizační projekty, aby mu mohl Fond národního majetku poskytnout slíbené prostředky. Rekonstrukce si má přitom vyžádat téměř dvanáct miliard korun. Vzhledem k rozpočtovému výhledu se proto podobný propočet nových míst jeví spíše jako báchorka. Přínos nových průmyslových zón a podpory malých a středních podniků se počítá na stovky a desítky nových míst ročně. Těžko může zvrátit hrozby pro vývoj zaměstnanosti, i když z dlouhodobého hlediska jde o jednoznačně správnou a perspektivní cestu. A tak jediným konkrétním návrhem, jak pomoci hned a spolehlivě, je návrh zpracovat nařízení vlády o mimořádném poskytování důchodu některým horníkům, kteří budou propuštěni a jsou v předdůchodovém věku. Trochu málo v situaci, kdy se spuštění prvního temelínského bloku přiblížilo na pár dní. Skutečnost, že dochází k dramatickému zpoždění v restrukturalizaci hnědouhelného hornictví, je zřejmá a Grégrovo ministerstvo za ně nese plnou odpovědnost podobně jako za infarktový stav v severomoravském ocelářství. Na koho to slovo padne. Otázka, v jakých lokalitách, kdy a jak dojde ke snižování těžby, může mít pro jednotlivé společnosti až likvidační důsledky. To si uvědomují především lidé v postižených oblastech. Proto také analýza provedená energetickou komisí Hospodářské a sociální rady Mostecka má řadu variant závislých právě na způsobu útlumu. Respektuje skutečnost, že spotřeba elektrické energie v České republice může v budoucnu růst jen velmi pomalu, případně bude stagnovat a zprovoznění obou bloků Temelína vyvolá nárazový pokles spotřeby hnědého uhlí o deset milionů tun ročně. Snížený odbyt přitom nepůjde jen na vrub energetiky. Například spotřeba tříděného hnědého uhlí užívaného v domácnostech a některých teplárnách by měla klesnout o tři čtvrtě milionu tun, vývoz uhlí o milion tun a ostatní tuzemská spotřeba o více než milion tun. Mostecká energetická komise dospívá v zásadě ke stejnému číslu 35 milionů tun roční těžby hnědého uhlí od roku 2003. Snížení odbytu přitom může proběhnout na úkor jedné ze dvou stěžejních těžebních firem, a to Severočeských dolů nebo Mostecké uhelné. Sokolovská uhelná je jednak poměrně menší než zmíněné firmy a navíc velkou část svého uhlí spaluje ve vlastní elektrárně. Nejvíce ohrožena se v současnosti cítí Mostecká uhelná, protože její největší konkurent je z velké části vlastněn elektrárenskou společností ČEZ, která už v loňském roce zkoušela výrazně omezit odběr od Mostecké uhelné. Situace dospěla až ke sporu u Úřadu pro hospodářskou soutěž, který dal mosteckým horníkům za pravdu a společnost ČEZ nakonec musela uzavřít nové smlouvy. Oprátka pro Most. Analýza uvádí, že v případě, kdy ČEZ přestane odebírat uhlí od Mostecké uhelné, by poklesl možný odbyt mosteckého uhlí na pouhé čtyři miliony tun. Letošní těžba se přitom předpokládá ve výši 16,4 milionu tun. To by znamenalo těžit v nejefektivnější lokalitě podniku, lomu Hrabák, tři miliony a na Dole ČSA pouhý milion tun. To by však bylo sotva uskutečnitelné jakýmkoli ekonomickým způsobem. Důsledkem by byl jednoznačný zánik společnosti se všemi dopady. Z hornictví by jen v okrese Most odešlo více než sedm a půl tisíce lidí. Pokud by byl uplatněn multiplikační koeficient používaný v Evropské unii, který říká, že na každém pracovním místě v dolech závisí dva a půl pracovního místa v dalších odvětvích v regionu, stoupla by nezaměstnanost v okrese na 66,7 procenta. V případě nižšího multiplikačního efektu, kdy jeden horník zaměstnává jen jednoho a půl člověka jinde, by přesto zůstalo bez práce 53,6 procenta práceschopného obyvatelstva Mostecka. To je opravdu trochu jiná káva, než jakou nabízejí Grégrovi úředníci. Velký dopad na situaci v tomto okrese by mělo i to, kdyby se celé snížení těžby hnědého uhlí promítlo na Severočeské doly. Potom by lom Bílina našel odbyt jen pro dva a půl milionu tun, což by ho také odsuzovalo k zániku, protože těžba by nemohla být ekonomicky provozovatelná. Mostecká nezaměstnanost by pak dosáhla 42,3 procenta. Mostecko zůstává zdaleka nejpostiženější oblastí i v těch nejlépe provedených variantách útlumu. Pokud by se snižovala těžba systematicky v lokalitách s nejvyššími náklady bez ohledu na to, k jaké firmě patří, pak by i v případě, že by jeden horník živil jen jednoho nehorníka, dosáhla nezaměstnanost na Mostecku úctyhodných 34,1 procenta. Tato varianta – označovaná jako optimalizovaná – je však poměrně těžko uskutečnitelná. Těžební společnosti mají různé vlastníky, a i když dvě z nich, Severočeské doly a Sokolovskou uhelnou, ovládá stát, je dohoda velmi nepravděpodobná. Nejlepší šance pro ekonomickou těžbu má totiž patrně třetí z nich, Mostecká uhelná. Měřeno tedy alespoň takzvanou hodnotou příkryvných poměrů, která uvádí, kolikrát více je hlušiny nad ložiskem, než je v něm obsaženo uhlí. I pod státní kuratelou sotva dojde k nějaké takové dohodě. Kdyby chyby. Stejně problematická je dohoda o plošném snižování těžby, podle níž by každá společnost akceptovala nějaký limit vycházející z jejích dosavadních dodávek. Vztahy mezi hnědouhelnými firmami jsou značně rivalské a ostře konkurenční. Výjimečná je v tomto směru situace Severočeských dolů a Mostecké uhelné, které těží na jednom ložisku, což je ve světovém hornictví ojedinělý jev. Porevoluční nadšení nad dělením průmyslových kolosů a kuponová privatizace tak vytvořily krizovou a velmi obtížnou situaci. Alarmující je skutečnost, že ačkoli jediné řešení je možné najít během doprivatizace Severočeských dolů, je právě privatizační koncept energetiky neustále předmětem ostrých sporů mezi ministerstvem průmyslu a obchodu a ministerstvem financí. Především Miroslav Grégr reprezentuje názory prosazující oddálení privatizace českého palivo–energetického komplexu, což může mít, jak je vidět z problémů při útlumu hnědouhelného hornictví, pro obyvatelstvo severozápadních Čech zcela fatální důsledky. Platit, prosím. Nejde však jen o nezaměstnané, ale i o nemalé peníze daňových poplatníků. Jak upozornila i diskuse v tripartitě, problémem je také dotěžení uhelných zásob. Některé varianty útlumu totiž znamenají ukončení těžby na nedotěžených ložiscích, a to může být značně drahé. Pro odstranění následků těžby uhlí a na rekultivace musejí důlní firmy vytvářet rezervy z každé tuny prodaného uhlí. Pokud však zůstane surovina nevytěžena, nemůže být prodána, a tudíž nemohou být vytvořeny rezervy. To by znamenalo, že někdo musí doplatit na rekultivace ne zrovna malé částky. V případě uzavření dolů ČSA a Hrabák v Mostecké uhelné by stát musel doplnit příslušné fondy částkou převyšující osm a půl miliardy korun. Při uzavření lomu Bílina, patřícího Severočeským dolům, by vznikl požadavek na 5,8 miliardy korun. Ani tyto dopady ministerský dokument neuvádí, a tudíž s nimi vláda při svém rozhodování nemůže počítat. Hurá do jednosměrky. Problém privatizace a propojení obou těžebních společností hospodařících v mostecké pánvi byl také předmětem jednání v tripartitě. Grégra na skutečnost, že dokument vůbec neřeší tento problém, upozornil prezident Svazu průmyslu a bývalý šéf elektrárenské společnosti ČEZ Petr Karas. Zdůraznil přitom, že právě privatizace těžebních a energetických společností je úzce provázána s vývojem zaměstnanosti v regionu. Ministr průmyslu kontroval, že jde o hluboké nedorozumění a že všechny tyto záležitosti se samozřejmě mohou řešit, pokud zúčastněné společnosti projeví zájem, nicméně to není a nemůže být součástí dokumentu předloženého ministerstvem k vyjasnění důsledků zprovoznění temelínské jaderné elektrárny. V souvislosti s doprivatizací energetiky se potom ministr Grégr odvolal na připravený seminář vlády v Kolodějích (EURO 29/2000). Ministerstvo průmyslu místo kompromisního řešení privatizace, na němž se měl Grégr dohodnout s ministrem financí Mertlíkem, vystoupilo se zcela novým návrhem. Další kolo jednání o privatizaci energetiky tedy lze očekávat nejdříve na počátku podzimu. Vše tedy spíše nahrává Grégrovým snahám ponechat klíčové podniky co nejdéle pod státním vlivem. Hodně záleží na privatizaci společnosti ČEZ, která kontroluje více než třetinový podíl v Severočeských dolech. Pokud by při privatizaci byla zvolena varianta propojení elektrárenské společnosti s doly, znamenalo by to rozsudek smrti nad Mosteckou uhelnou. Jiná varianta, o niž usiluje vlastník MUS, společnost Appian Group, je spíše opačná. Spojení dolů pod jejich vládou by vedlo k vlivu těžařů na ČEZ. Za MUS přitom stojí jako vlastník Jacques de Groote, bývalý čelný představitel Světové banky, pověstný ve finanční komunitě svou obchodní agresivitou. Po pravdě řečeno, určitě by se našly i jiné cesty privatizace a významné evropské společnosti projevující zájem o účast v privatizaci české energetiky by se jistě dokázaly dohodnout i s de Grootem. Každopádně odkládání privatizačních kroků může v důsledku znemožnit rozumné řešení útlumu hnědouhelného hornictví, vynuceného spuštěním Temelína. Důsledkem může být sociální katastrofa na Mostecku. Nakonec bude muset vláda podniknout velmi drahé kroky k jejímu odvrácení a jejich součástí může být právě kapitulace vůči Appian Group, která už kontroly nad Mosteckou uhelnou dosáhla ne zrovna čítankovými postupy. S takto vynuceným suboptimálním řešením pak může souviset i výše ceny za prodej státních podílů v podnicích těžebního a energetického průmyslu.
