Tím, kdo nic nechápal, je v očích spousty Američanů odstupující ministr
Co nejvíce poškodilo americké republikány, kteří utrpěli těžkou porážku v boji s demokraty o křesla v Kongresu? Byly to různé skandály lidí z konzervativního tábora prezidenta George Bushe, nebo přece jenom zpackaná válka v Iráku? To není zcela jasné. Paradoxně to však byl sám Bush, kdo uznal, že naprosto klíčové bylo právě téma Irák. Učinil tak ve chvíli, kdy se rozhodl odvolat ministra obrany Donalda Rumsfelda. Stalo se tak už před volbami, pouze to nebylo veřejně známé.
Stratégové republikánské kampaně byli hodně nervózní z toho, že Bush a jeho viceprezident Dick Cheney se nechtějí iráckému tématu v předvolební kampani vyhnout. Bylo totiž naprosto evidentní, že demokraté svou kritikou války silně bodují. V posledních týdnech před volbami navíc z Iráku přicházely snad ještě horší zprávy než dříve o katastrofálním stavu v arabské zemi. Republikáni se mohli snažit obrátit pozornost k jiným záležitostem. Když ale Bush a Cheney nepřestávali americkou akci v Iráku obhajovat, hráli tím do noty demokratům.
Co se vlastně stalo s Amerikou? V době, kdy válka v Iráku začínala, vládl v nejmocnější zemi světa vlastenecký duch. Dokonce ani mnozí demokraté se tenkrát neodvažovali kritizovat Bushovu politiku. Donald Rumsfeld patřil k těm, kteří přezíravě odmítali odlišné názory - Američanů i Evropanů, liberálů i konzervativců. Tehdejší ministrův výrok o staré a nové Evropě, kterým vlastně mávl rukou nad nechápajícími evropskými spojenci, byl pro Rumsfelda zcela charakteristický. Tento vlivný muž byl na vrcholu slávy. Dnes je všechno jinak. Tím, kdo nic nechápal, je i v očích spousty Američanů právě Rumsfeld. A v zemi je úplně jiná atmosféra.
Poslední volby v Americe jsou velkým vítězstvím demokracie a ukázkou její síly v této zemi. Nikoliv proto, že více křesel v Kongresu získali demokraté. Sílící odpor vůči válce v Iráku ukazuje, že Američany není možné dlouhodobě mást prázdnými národními hesly. I když vlastenecký duch mohl dočasně omezit kritické hlasy v amerických médiích, bylo jen otázkou času, kdy lidé začnou vnímat reálnou situaci. Z hlediska lidského osudu Donalda Rumsfelda je to možná smutné. Ti, co ho dříve oslavovali, po něm ani neštěknou. Rumsfeld asi zůstane v dějinách zapsán jako ministr, který vedl Ameriku do nesmyslné nebo přinejmenším špatně připravené války. Pověstná ministrova arogance se mu vrací jako bumerang.
Jestliže je možné mluvit o dobré zprávě pro americkou demokracii, neznamená to, že Spojené státy nyní mají po ruce vhodné řešení pro Blízký východ. Shoda ostatně není ani v tom, jakou chybu vlastně Rumsfeld udělal. Jedni říkají, že Amerika vůbec neměla vojáky do Iráku posílat. Druzí tvrdí, že je naopak měla vyslat ve větším množství. To, že Washington neměl jasný plán na delší období a podcenil vnitřní etnicko-náboženské souvislosti v Iráku, je evidentní. Kdo ale učinil tu první chybu? Ideology války byli neokonzervativci jako Paul Wolfowitz či Richard Perle, kteří podlehli pokušení šířit demokracii mečem. V tomto ohledu byl Rumsfeld spíše realistou, chtěl především prosazovat americké zájmy. Snílci mu budou nadále vyčítat, že byl špatným manažerem, který hatil jejich velkolepé plány. Také mnozí demokraté najednou přesně vědí, v čem Bush a Rumsfeld selhali. Nabízela ale třeba bývalá demokratická ministryně zahraničí Madeleine Albrightová lepší řešení? Zajistilo snad bombardování Srbska v roce 1999 růžovou budoucnost Kosovu?
Mnohé naštěstí nasvědčuje tomu, že dnes Amerika zavrhla současně přehnanou velmocenskou aroganci i utopistické vize šíření demokracie. Možná nikoliv navždy. Nyní ale lze hledat naději v tom, že po ministryni zahraničí Condoleezze Riceové přichází do Bushovy vlády další realistický politik - ministr obrany Robert Gates. Zcela klíčové je jeho přesvědčení, že se musí změnit přístup Washingtonu k Íránu, tedy zemi, již by neokonzervativci už dávno začali bombardovat. Gates rozhodně láskou k teheránskému režimu neoplývá, ale chápe, že nelze ignorovat politické síly, které mají na Blízkém východě značný vliv. To přece nejsou žádní islamističtí teroristé. Snad také končí kontraproduktivní házení všech do jednoho pytle - od al-Káidy přes Saddáma Husajna, libanonský Hizballáh až po íránské šíity.
Skuteční teroristé se ostatně z Rumsfeldova odchodu radovat nemohou. Jak poznamenal jeden britský diplomat, právě Bushova vláda bývala nejlepším náborčím al-Káidy.
