Leckdo bude mít tendenci vzpomínat na starého dobrého Paroubka, na něhož si tak krásně hodil vajíčko
Jiří Paroubek by si zasloužil cenu za vytrvalost, s jakou se pokouší od roku 2010, kdy svou zarputilostí prohrál ČSSD jasně vyhrané volby, o velký comeback. Jeho šance jsou stejně malé, jak je velké jeho sebevědomí, které nepostrádal snad nikdy v životě.
Nakolik se v tom promítají ambice mladé manželky, lze těžko odhadnout, ale taková žena určitě nehodlá posedávat vedle důchodce.
Nicméně v soukromém sektoru by Jiřímu Paroubkovi bylo lépe a jistě by nějaký ten úspěch ještě sklidil. V politice už má ale po sezoně.
Patří ke generaci politiků, kteří toho svým stranám už nemají mnoho co nabídnout. Jejich politická kariéra je spojena se zvláštním způsobem politiky, který téhle zemi nadlouho uškodil. Byť jednali často s dobrým úmyslem a blaho země jim leželo na srdci více, než dnes leží těm, jimž patří česká politika na příštích možná až moc let. První dekáda jednadvacátého století byla ovlivněna zejména vládou Miloše Zemana, za níž začali politici sloužit zájmům byznysu, a z toho se zrodil vliv nejprve Muselů, Sýkorů, Tvrdíků a Kočků, které následně vystřídali Janoušek, Dalík a Rittig. Každý svým stylem a svým vlastním způsobem znechucovali lidem politiku a zůstala za nimi nejedna lumpárna. A hlavně přesvědčení voličů, že oni a jejich političtí ochránci jsou viníky toho, že dnes sedíme ve snědeném krámu. Udržet se u moci bylo důležité, aby bylo možné splnit závazky vůči kamarádům a kamarádům kamarádů. Proto se dělaly handly na sněmech a sjezdech a regionální bossové rozdávali pašaliky. Zmizel rozdíl mezi levicovou a pravicovou poliobálka tikou. Dnes už dokonce spousta lidí věří, že pravice a levice jsou přežitek. Paroubek dobře ví, že to žádný přežitek není. Že společnost je rozdělena svým sociálním postavením, věkem, vzděláním a politické strany slouží k zastupování zájmů jednotlivých skupin voličů, kteří přirozeně tíhnou k jistým představám o uspořádání společnosti a především k míře přerozdělování. To všechno Paroubek ví a s tím jde do voleb. Jenže svého času sám přivedl do politiky Matějskou pouť s rodinou Kočkových a asistoval u toho, kdy jeho kamarádi a přátelé z Lidového domu tohle pojetí politiky pohřbívali spolu s jeho současným spolustraníkem vekslákem Bendou.
Takže dnes tu máme dobu Babišů a Okamurů, což lze označit za pokrok jen opravdu ve stavu opilosti větší než velké. Tedy pokud považujeme parlamentní demokracii za nejlepší možný systém správy státu. Než na to většinový volič přijde, bude to trvat ještě hodně dlouho a neprožijeme zrovna období velkého štěstí z politiky. Byť ekonomika se začne zvedat, jako se vždycky zvedá potom, co poklesla. A je jedno, kdo a jak vládne. Ale přesto leckdo bude mít tendenci vzpomínat na starého dobrého Paroubka, na něhož si tak krásně hodil v desátém u Anděla na Smíchově vajíčko. Ale volit ho stejně nebude.
Na novou generaci skutečných politiků si ještě počkáme. Možná se objeví první talenty v podzimních komunálních volbách, v nichž půjde o více než u všech předcházejících dohromady. A nikdo se asi nebude divit, pokud se v nich objeví zase Jiří Paroubek a vyhlásí útok na radnici Prahy 5, když už ne na primátorský řetěz.
O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz
