Rozhovory s Václavem Klausem
Blíží se parlamentní volby a Václav Klaus vydal již čtvrtou knihu svých rozhovorů „Narovinu – hovory V. K. s Petrem Hájkem nejen o tom, co bylo, je a bude . Před volbami v roce 1992 vyšly rozhovory Klause s Karlem Hvížďalou „První zprava , a před volbami v roce 1998 dokonce knihy dvě – kritický rozhovor s Janou Klusákovou „Nadoraz o osmi letech ve svobodném státě a vysloveně volební vyprávění „Tak pravil Václav Klaus autorů Petra Jünglinga, Tomáše Koudely a Petra Žantovského. Na první pohled budí „Narovinu zdání zásadní a pořádné knihy, podrobně mapující formou rozhovoru Klausův život a jeho postoje a názory. A to nejen svým vzhledem (silná kniha většího formátu, vázaná v tvrdých deskách), ale i úvodním slovem autora, že nadešel čas na zásadní hluboký rozhovor s Václavem Klausem. Za tímto zadáním však kniha pokulhává na obě nohy – autorsky i redakčně. Petr Hájek není Václavu Klausovi ani soupeřem, ani partnerem, jen mu snaživě nalévá míčky na smeč a v naprosté většině pobrukuje v souladu s předsedovými názory. Kritický není ani k Václavu Klausovi, ani k jeho názorům, což je škoda, neboť sám zpovídaný na mnoha místech dokazuje, že stále dokáže realitu reflektovat netriviálně a neideologicky. V zajímavých pasážích ale Hájek debatu nerozvíjí a přechází k jinému tématu. Druhou slabinou knihy, vydané k profesorovým šedesátinám, je silná redakční nedbalost. Jak je kniha spíchlá horkou jehlou, je vidět i na černobílých foto–grafiích Václava Klause, které knihu doprovázejí. Všechny jsou foceny v jeden den v předsedově kanceláři a jsou si tak podobné a zaměnitelné, že by stačila jedna. V knize jsou mnohokrát špatně uvedena jména osob, o kterých se hovoří (např. harvardský ekonom Jeffrey Sachs se nepíše Sax – s. 38, bývalý pracovník Prognostického ústavu a agent KGB Karel Köcher či Koecher se nepíše Kechner – s. 36, bývalý generální ředitel Komerční banky Jan Kollert se nepíše Kolert – s. 264, politička Vlasta Parkanová se nepíše Parkánová – s. 262, či Jiří Schwarz z Liberálního institutu se nepíše Schwartz – s. 254). Nebo také na začátku odstavce Klaus mluví o návštěvě náměstka polského minis–tra financí, aby se o té samé osobě při té samé návštěvě na konci odstavce hovořilo již jako o ministrovi – s. 38. Podobných redakčních chyb a nedůsledností je v knize mnoho. Přes tyto kritické výtky si ale publikace pozornost bezpochyby zaslouží. Oproti předchozím knižním rozhovorům jsou Klausovy odpovědi obsáhlejší, ukazují na jeho schopnost vidět věci z více stran a problematizovat ideologické poučky i jeho oblíbených autorit (např. Miltona Friedmana či Margaret Thatcherové), a také jsou nezvykle ostré a osobní. Několikrát útočí na Václava Havla, Michaela Kocába, Petra Pitharta, Ivana Pilipa či soudce Ústavního soudu. A je nutno Klausovými slovy dodat, že mnohé z těchto útoků jsou „nekonečně nefér . Překvapivý je Klausův atak na americkou administrativu a její pražskou ambasádu za její údajný podíl na konci Klausovy vlády v roce 1997. „Tam byl i motiv obrovského tlaku americké administrativy a americké ambasády tady u nás v Praze. O vnějších aspektech toho, co se u nás odehrálo v roce 1997, nemluvíme, a možná že je lepší o tom nemluvit, říká Václav Klaus v odpovědi na otázku o „pokusu o jeho odstranění . Co konkrétně má na mysli „vnějšími aspekty , jaký „tlak Američané vyvíjeli, se ho už ale Hájek bohužel neptá. Kniha je na rozdíl od jiných rozhovorů s politiky plná i řady provokativních tezí a nezvykle položených argumentů, které mohou inspirovat. Například k přibližování se Evropské unii říká: „Že tady ve středoevropském prostoru těžko ještě někdy potáhnou armády, aby okupovaly jedno či druhé území, o tomto názoru si skoro myslím, že je realistický. Ale velká, mocná, silná, bohatá, ekonomicky vyspělá země může dominovat i jinými cestami. A nejjednodušší předpoklad pro to je co největší potlačení přirozených bariér, které mezi jednotlivými zeměmi existují. Zrušení hranic, omezení role státu, unifikace norem, zákonů, harmonizace politik. Harmonizace se přece nikdy neděje směrem k právu menší, slabší země, ale vždycky v opačném směru. (s. 135–136) „Evropská unie kolem sebe vytvořila ušlechtilou aureolu, a lidé nechtějí vidět a vědět, že je to především politický klub, kartel několika zemí. A každý kartel si svou kartelovou výhodu pochopitelně snaží udržet co nejdéle, než bude ztracena tím, že se do kartelu dostane více členů. (s. 148) Kritizuje roli Ústavního soudu v ČR, Nejvyššího soudu v Americe a Evropského soudu jako „prvku oslabování standardní parlamentní demokracie (s. 297); tvrdí, že Západ lidem a svobodě za železnou oponou nepomáhal: „Nemyslím, že nám pomohl. Nevím, jak nám pomohl. Nepochybuji, že občasný křik západních spisovatelů, herců, dramatiků, politiků proti uvěznění privilegovaného disidenta v daném případě pomohl, a budiž jim za to dík. O žádné jiné pomoci nevím a nebyl jsem v té chvíli miminko, nežil jsem mimo naši realitu. Naopak se dom–nívám, že nám politika Západu často přímo škodila. (…) Všechny ty ostpolitik a Helsinské konference podle mého názoru situaci u nás jenom zhoršovaly. (…) Vážně nevím o žádné pomoci v éře komunismu, a nevím ani o žádné pomoci v éře postkomunismu. (s. 188) Absencí kritického partnera však Klaus ve vyhrocování svých tvrzení občas překročí rozumnou míru. Například na otázku o výrocích „spálená země a „blbá nálada odpovídá: „Oba výroky jsou tragické. Poškodily naši zemi na celé desetiletí. (…) Zvláštní synergie těchto dvou výroků znamenala nesmírný úder ve velmi zranitelné chvíli. Naše země tento zákeřný úder nevydržela, a ve druhé polovině devadesátých let se pod ním téměř zhroutila. (s. 169–170)
Hájek, Petr, Klaus, Václav: Narovinu. Rabbit & Rabbit, Praha 2001. 362 stran, cena neuvedena.
