BARVÍŘI Z OLEŠNICE Kdysi měli barvíři kvůli obživě i malé hospodářství. Dnes spoléhají na turistiku. Jiří Danzinger z Olešnice na Moravě pokračuje v rodinné barvířské tradici sahající hluboko do první poloviny 19. století. Jeho otec provozoval dílnu na výrobu modrotisku až do roku 1948, pak přešla pod Ústředí lidové umělecké výroby.
BARVÍŘI Z OLEŠNICE Kdysi měli barvíři kvůli obživě i malé hospodářství. Dnes spoléhají na turistiku.
Jiří Danzinger z Olešnice na Moravě pokračuje v rodinné barvířské tradici sahající hluboko do první poloviny 19. století. Jeho otec provozoval dílnu na výrobu modrotisku až do roku 1948, pak přešla pod Ústředí lidové umělecké výroby. Danzinger se nyní již více než deset let o chod dílny a prodej zboží sám stará. Pomáhá mu přitom rodina. Žena vede obchod, syn pracuje v dílně a pokračuje v rodinné tradici.
Výrobu modrotisku vždy obestíralo tajemno. Ani moderní doba na tom příliš nezměnila. Receptury se ústně předávají z generace na generaci. Podobně z otce na syna přecházel potřebný um, znalost výrobních technik a v neposlední řadě vztah k řemeslu.
OD MUMIÍ K MODROTISKU
Při výrobě modrotisku potiskuje barvíř bavlněné plátno starou rukodělnou technikou, používá přitom dřevěné formy. Jedná se o takzvaný rezervážní, negativní tisk. Vše, co se potiskne speciální hmotou, jejímž základem je směs arabské gumy a kaolínu, zůstane po obarvení světlé. Skutečné složení hmoty patří stále k tajemstvím výrobce modrotisku. Není bez zajímavosti, že arabskou gumu používali již staří Egypťané k balzamovaní mumií.
Barvíři si formy sami nevyráběli a Danzingerovi to nedělají ani nyní. To je práce specialistů, barvíř dodával jen vzor, který je na dřevěné formě vyroben z drobných plíšků a hřebíčků.
Rodina vlastní 200 forem, které nashromáždily tři generace a předávaly se jako vzácnost z otce na syna. I to napovídá, že pořízení formy nebylo nikdy levnou záležitostí. Některé u Danzingerů stále používané formy jsou i 150 let staré.
CO BARVÍŘ, TO VZOR Použitými vzory se dílny, které bývaly v téměř každém městě, od sebe odlišily. V současnosti jsou u nás již jen dvě výrobny modrotisku, kromě té v Olešnici je druhá ve Strážnici na Moravě. A i tyto dvě dílny se od sebe svými vzory liší. Projevovaly se i krajové rozdíly, Olešnice nacházející se na rozhraní Horácka a Podhorácka se v modrotisku vždy vyznačovala spíše jemnými, drobnějšími motivy. Plátno se potiskne a nechá se asi 24 hodin uschnout. Pak se přechází k druhé části práce, vlastnímu barvení látky. K tomu slouží velká káď s lázní. Jejím základem býval výtažek z rostliny indigo, pocházející z Indonésie. Od 30. let minulého století se používá indigo vyráběné synteticky. Danzingerovi mají ve svém řemeslném rejstříku asi 80 druhů výrobků. Proti tomu, co vyráběl ještě děda nebo otec, se tento sortiment částečně změnil. Přešlo se hodně na suvenýry, ale vedle toho se stále drží tradiční sortiment. MÍSTO POLE PENZION**
Manželka a dcera Jiřího Danzingera šijí z modrotisku výrobky, jako jsou oděvní a bytové doplňky, hračky či drobné textilie pro výzdobu interiéru. Nevyrábí se už ale prostírání z modrotisku, protože to zákazníci zkrátka nechtějí. Dříve si místní lidé chodili k barvíři potiskovat vlastní plátno, to již také vymizelo.
S dílnou je spojen malý obchod a muzejní expozice. Obchůdek je otevřen na zazvonění, žije především z turistů. Ročně se jich sem přijede podívat asi 2000. Kromě obchůdku provozují Danzingerovi také kavárničku. Výhledově chtějí zřídit i malé ubytování. Dříve měl barvíř k dílně nevelké hospodářství jako doplňkovou obživu. Dnes jej živí turistika.
