Fair Trade neboli spravedlivý obchod má být nová cesta, jak pomoci těm nejchudším tohoto světa. Pojďme se podívat, jak taková cesta vypadá a kam vede.
V českých článcích o Fair Trade se můžete dočíst, že „systém není nastavený tak, aby měly prospěch všechny strany“ a že jeho podstatou je “nastavení rovnoprávních obchodních podmínek převážně na straně výrobců“. Někdy se vypočítává, kolik by znamenalo zvýšení podílu třetího světa na světovém obchodu o jedno procento, a jinde si zase přečtete, jak nadnárodní organizace diktují ceny a vykořisťují dělníky. Ale nechme stranou tyto často protichůdné argumenty a podívejme se na hlavní zbraň spravedlivého obchodu – na spravedlivou cenu za práci.
Spravedlivý obchod je založen na spravedlivé ceně, kterou dostane drobný výrobce za svoji práci a za své výrobky. Ta je definována jako mzda dostatečná k pokrytí potřeb dělníka. Zastánci Fair Trade říkají, že tržní cena je mnohdy nižší než spravedlivá cena. Mnohdy prý ani nepokryje náklady. Proto by se dalo předpokládat, že zastánci Fair Trade budou podporovat drobné výrobce a pěstitele, aby hledali jinou práci, která jim pokryje alespoň náklady. Avšak to není strategií Fair Trade. Místo toho chce zajistit minimální výkupní ceny, vyšší, než je nespravedlivě nízká tržní cena. Ale vyšší cena přiláká další lidi do odvětví. Ti budou chtít prodávat za „minimální“ spravedlivou cenu. Tato „minimální“ cena pravděpodobně nepovede k poklesu ceny pro spotřebitele a zvýšení poptávaného množství, ba spíše naopak. Situace na trhu bude taková, že zde najdeme férové a neférové výrobky. Pokud lidé začnou kupovat férové na úkor neférových, tak tržní a „nespravedlivá“ výkupní cena bude klesat, že za ni opravdu nikdo nebude schopen vyrábět. Výkupci budou tedy vykupovat za stanovenou spravedlivou cenu, která jistě bude každý rok valorizována (čím vyšší, tím spravedlivější?).
Když se lidé později rozhodnou pro koupi neférových výrobků na úkor férových (třeba kvůli nízké ceně), tak tržní cena poroste. Avšak „minimální“ výkupní férová cena přilákala do odvětví mnoho výrobců, kteří budou nyní mít menší odbyt za férovou cenu a budou chtít prodávat část své produkce za tržní cenu, a tím sníží tuto ceny. Pokud zájem o spravedlivé výrobky poklesne natolik, že se de facto zastaví výkup za uměle vyšší cenu, na trhu se najednou objeví více producentů, než bylo před Fair Trade a i tržní cena bude nižší. Drobní výrobci budou nakonec stejně nuceni opustit odvětví. Podobná situace nastala s rozpadem International Coffee Agreement, který garantoval minimální výkupní ceny kávy.
Představme si, že předcházející scénář je mylný a všechny výrobky budou fér. Minimální cena pro výkup zabrání, aby někdo pracoval za méně, než je spravedlivé, a konečně tvrdá konkurence nepotlačí ceny dolů. Spotřebitel si konečně může dovolit s čistým svědomím platit více a nakoupit méně. Nadnárodní firmy ve svých FairMarketech budou prodávat zboží, kterému dělají reklamu „neziskovky“. Neziskovky monitorují ceny a určují jejich minimální výši. Drobní výrobci se osvobodí od koncernů a mají klid na práci za spravedlivých podmínek, chráněni navždy od konkurence, bez pobídek k nějakému rozvoji. A stát? Stát si brzy nějaké místo v takovém světě najde.
Fair Trade není nová cesta a je dlážděna starými úmysly. Je to cesta minimálních výkupních cen a ochrany odvětví. Místo motivace lidí k hledání nových cest k živobytí raději učiní lidi závislé na minimálních stanovených cenách. Evropští zemědělci díky politice intervenčních cen EU již tento „spravedlivý“ úděl mají. Opravdu chceme, aby je třetí svět následoval?
Lukáš Dvořák,
student VŠE
