Demokraté a republikáni se musejí spojit, aby USA vyvedli z rozpočtové pasti
Poprvé tenhle měsíc sedne za stůl, vyplní šek a pošle ho na adresu hned v sousedství. Miliony Američanů pociťují dopady rozpočtových škrtů a prezident chce nést svůj díl. Oznámil, že se vzdá pěti procent svého platu. Ale protože jeho mzdu, včetně její výše, stanoví zákon, nemůže si ji snížit sám. Z vypisování šeku se tak stane rutina opakující se měsíc co měsíc. Ročně Barack Obama dostane 400 tisíc dolarů, z nichž 20 tisíc pošle zpět ministerstvu financí.
Pro jeho příznivce sympatické gesto, pro odpůrce populistický krok. V každém případě ale svobodná volba – luxus, který miliony lidí po celé Americe nebudou mít. Pro ně se stanou nucené neplacené dovolené málo radostnou realitou života. Tedy pokud se nestane zázrak a demokraté s republikány ve Washingtonu nedokážou najít společnou řeč.
Zadýchaná Amerika Ten televizní spot vypráví o hodině dějepisu v nedaleké budoucnosti. Čínský profesor v něm vykládá o dlouhé řadě padlých impérií: Řím, Británie – a Amerika. I ona utrácela víc, než vydělala, prováděla neefektivní politiku, půjčovala si od jiných, hlavně od Číny. „A teď pracují pro nás,“ uzavírá s úšklebkem. Spot byl namířený proti politice prezidenta Obamy, zdá se ale, že jeho základ děsí šéfa Bílého domu stejně jako jeho odpůrce.
Amerika se zadýchává, přestává stačit, její místo ve světě přebírá Čína a další země. Ještě ne pozici nejmocnějšího státu světa, ale v jiných žebříčcích, které k tomuto prvenství vedou – v konkurenceschopnosti, v investicích do vědy a výzkumu, v kvalitě škol.
„Jestli to takhle půjde dál, stane se z nás Evropa, ovládne nás socialismus, ztratíme svobodu!“ varoval muž na pódiu jednoho baru v nevadském Las Vegas. Ženě u stojánku s tričky (jeden nápis za všechny: „Jedna vesnice v Keni postrádá svého idiota“) se ve tváři zračilo upřímné zděšení z té představy. Byl jsem na mítinku Tea Party, ultrakonzervativního hnutí, které výrazně ovlivnilo americkou pravicovou politiku posledních let.
„Podívejte se, co se stalo v Evropě, to nikdy nemůžeme dopustit, udusili své ekonomiky, propadají se!“ hřímal o pár měsíců později mladík na jednom z předvolebních shromáždění demokratů a přidal pár čísel o výsledcích klesajícího britského hospodářství poté, co vláda naordinovala přísné rozpočtové škrty. Nechuť k evropským modelům je pro čím dál víc rozdělenou americkou politiku jedním z mála sjednocujících prvků. Pak už se snad shodnou na jediném – že Spojené státy mají problém. Že zaostávají, že rostoucí dluh je z dlouhodobého hlediska neudržitelný.
Nekonečné dohady Z dlouhodobého pohledu rostl státní dluh USA v období válek a klesal v době míru, který následoval. Nejvyšší byl těsně po 2. světové válce – 113 procent HDP. Problém ale je, že se v posledních dekádách zvětšuje víc a víc. Na začátku letošního dubna přesáhl 105 procent. V mezinárodním srovnání se přes hranici sta procent HDP přehouplo z rozvinutých zemí jenom Řecko (163 procent roku 2011), Itálie (120 procent v roce 2011) a samozřejmě rekordman Japonsko (204 procent). Z toho amerického dluhu drží necelých 30 procent americké instituce, zbytek mimovládní věřitelé, američtí nebo zahraniční investoři. V rukách těch zahraničních je 47 procent dluhu, největšími věřiteli jsou Japonsko a Čína, každá země kontroluje asi 1,1 bilionu dolarů.
Recepty na cestu z krize jsou ale úplně odlišné. Voliči Mitta Romneyho za problém číslo jedna považovali právě obrovské zadlužení. Stoupenci Baracka Obamy je ale odsunuli až na pátou příčku – větší prioritu pro ně má vzdělání, pracovní místa, výdaje na zdravotnictví a sociální programy. Důkaz, jak velké rozdíly panují mezi oběma skupinami.
Poslední volby vyhrál prezident. Nejmenoval se ale Barack Obama, i když oficiálně tím vítězem byl on. Volby roku 2012 přinesly triumf jeho poslednímu demokratickému předchůdci Billu Clintonovi. Sledoval jsem jej uprostřed bouřící haly v Charlotte, na sjezdu demokratů. Předposlední večer bývá tradičně hvězdou viceprezident, Joe Biden ale tentokrát přepustil prestižní čas Clintonovi.
Užíval si to, přednesl nejlepší projev kampaně: „Často se mě ptají, jak jsme to dokázali, udržet vyrovnaný rozpočet. Odpovídám jedním slovem – aritmetika,“ vytáhl svůj triumf. Prezident Obama žertoval, že z Clintona udělá ministra vysvětlování, a republikánští stratégové už tehdy prorokovali, že tenhle projev byl zlomem v předvolebním boji. „Nechali jsme mu totální nepořádek, nestihl ho uklidit dost rychle, tak ho vyhoďte a dejte tam zase nás,“ shrnul exprezident republikánskou argumentaci. Byl to právě Clinton, kdo dosáhl posledního vyrovnaného rozpočtu. Zvýšil daně a dohodl s republikány omezení některých výdajů na sociální programy. „Doby velké vlády už minuly,“ prohlásil tehdy. A fungovalo to.
Pak přišel George W. Bush a daňové škrty pro všechny příjmové skupiny. To byla pro rozpočet první rána, na straně příjmů.
Ta druhá, tentokrát výdajová, přišla 11. září. Růst nákladů na války v Iráku a Afghánistánu i na obranu obecně se podepsal na rostoucích schodcích – v roce 2003 přesáhl roční deficit půl bilionu, pět procent HDP. Největší problém ale přišel v roce 2008 – finanční krize, pomoc bankám a dalším finančním institucím.
Schodek se poprvé vyšplhal přes bilion dolarů a pod tuto hranici doteď neklesl.
Déšť a z avírání úřadů Začátek srpna 2011 byl v americké metropoli nezvykle upršený. Stáli jsme pod jedním deštníkem s Lindou Thomasovou, šéfkou oddělení komunikace muzeí sdružených pod hlavičkou Smithsonian, a dívali jsme se na davy lidí proudících do Národního muzea letectví a kosmonautiky. Uvnitř Amerika vystavuje svou pýchu – artefakty z dob, kdy člověk teprve osahával vzduchoplavbu, i předměty spojené s nejdelšími cestami, jaké kdy lidstvo podniklo. I přes nepříjemné provazce deště bylo na schodech muzea nezvykle rušno – lidé věděli, že za pár hodin by tu mohli najít jenom zavřené dveře a ceduli obsahující heslo těch dní: Government Shutdown.
„Dovedete si představit, že zítra opravdu zavřete?“ ptal jsem se ženy s unaveným obličejem stojící vedle mě. „Jsme instituce, která je tu pro lidi. To by bylo hodně špatné. Ale věřím, že to politici nenechají dojít tak daleko jako před 15 lety.“ Demokraté a republikáni měli posledních pár hodin, aby se domluvili, jak dál se zadlužováním země. A všichni vzpomínali, jak to bylo naposledy. Na přelomu let 1995 a 1996 se republikánský Kongres postavil prezidentu Clintonovi a zastavil financování vládních úřadů a organizací skoro na tři týdny. „Měla jsem tehdy aspoň čas napéct před Vánocemi,“ usmála se Linda.
Dějiny si ale tehdejší politické drama pamatují jinak – jako obrovskou politickou chybu republikánů, která jejich kandidáta stála o pár měsíců později prezidentské volby a pomohla udržet v Bílém domě Billa Clintona. I teď zbývalo do voleb něco málo přes rok a nikdo nechtěl riskovat, že by hněv občanů připravených o doručování pošty a sociální dávky mohl dopadnout právě na jeho stranu. S pistolí u hlavy I proto se nakonec v srpnu 2011 obě strany domluvily. A dokonce to vypadalo, že politici překročili svůj stín a našli řešení i pro delší období. Jmenovalo se Zákon o vyrovnání rozpočtu. Klíče k jeho úspěchu byly dva. Tím prvním takzvaný supervýbor z členů Kongresu, který měl vypracovat doporučení, jak v následující dekádě omezit schodek státníFOTO ho rozpočtu o 1,5 bilionu dolarů. Doporučení tohoto výboru měl schvalovat Senát a Sněmovna reprezentantů bez možností dodatků, prostou většinou. Vypadalo to jako účinný recept na zablokovanou politickou scénu.
Aby byl úspěch ještě jistější, schválili si politici navíc to, co američtí komentátoři označovali za „zbraň, kterou si Kongres sám přiložil k hlavě“. Kdyby supervýbor nedospěl ke kompromisu, nastoupily by automatické škrty, bolestné pro obě strany. Půl bilionu by musel oželet Pentagon, o půl bilionu by byly nižší výdaje na sociální programy. Obě strany daly do banku své posvátné krávy – republikáni obranu, demokraté sociální výdaje.
Optimismus však nebyl všeobecný. Tři dny po hlasování o vzniku supervýboru přišla rána americkému sebevědomí: agentura Standard & Poor’s snížila zemi rating. Hlavní důvod? Politická nejistota a neefektivnost politického systému: „Rozdíly mezi stranami se ukázaly jako výjimečně obtížně překonatelné.“ Ministerstvo financí i politici obou stran tehdy protestovali. Trvalo necelé čtyři měsíce, než to samé přiznal sám supervýbor ve svém závěrečném dokumentu: „…došli jsme k závěru, že dosažení oboustranné dohody není možné.“ Příkrý fiskální útes Volební noc 6. listopadu přinesla triumf Baracku Obamovi a krušné chvíle republikánům, kteří pevně věřili ve vítězství svého kandidáta. Už druhý den ale vystoupil šéf dolní komory Kongresu a de facto šéf republikánské strany John Boehner se smířlivým prohlášením: „Jestli tyto volby přinesly nějaký mandát, pak je to mandát pro obě strany – hledat řešení problémů, jež naši zemi trápí.“ Měl přitom fialovou kravatu. Média si to tehdy vykládala jako symbol usmíření mezi tradiční červenou barvou amerických republikánů a modrou, symbolem demokratů.
Přání bylo otcem myšlenky, ukázalo se to za necelé čtyři měsíce. Tentýž Boehner vystoupil na společné tiskové konferenci senátorů a kongresmanů s o dost radikálnějším prohlášením: „Senát by měl zvednout pr… a začít něco dělat.“ Mezitím se ukázalo, že jediné, na čem jsou obě strany schopné se dohodnout, je velmi omezené odvrácení největší katastrofy, která se na Ameriku řítila.
Říkali tomu „fiskální útes“ a byla to kombinace automatických škrtů ze zákona o kontrole rozpočtu ze srpna 2011 a vypršení platnosti daňových úlev podepsaných prezidentem Bushem. Pokud by Kongres nic neudělal, Amerika a s ní i světová ekonomika by se podle všeho opravdu zřítila z útesu.
Stalo se to, co už několikrát. Oba hlavní hráči – prezident Obama a šéf dolní sněmovny Boehner se blížili ke kompromisu, nakonec ale jednání zkrachovala. Oba jsou ve dvojím ohni – kromě tlaku protistrany čelí i vlivu radikálních křídel svých stran. Konzervativní republikáni označují sebemenší zvýšení daní za zradu idejí, na nichž jejich strana stojí. Naopak nejlevicovější křídlo Obamových demokratů bere jakékoli škrty v sociálních výdajích za opuštění těch nejpotřebnějších.
Republikáni a demokraté nakonec řešení našli. Vzniklo z rozhovorů dvojek obou stran – starých rivalů ze Senátu, ale také starých přátel – viceprezidenta Joea Bidena a šéfa senátní republikánské menšiny Mitche McConnella. Většině Američanů daňové úlevy zůstaly, jenom těm s příjmy nad 400 tisíc dolarů ročně se odvody prudce zvýšily. Byl to ovšem kompromis, který málokoho nadchl.
Víc než tahle upocená dohoda ale současnou situaci na politické scéně charakterizuje krach jiných rozhovorů o miliardách a bilionech – debat o tom, jak se vyhnout automatickým škrtům (za deset let půl bilionu dolarů z výdajů na obranu a půl bilionu ze sociálních programů). Tady řešení politici nenalezli.
Pro mnoho lidí tak bolestné úspory vstoupily v platnost. Bílý dům přestal provádět exkurze, snížil se počet letových dispečerů, 700 tisíc zaměstnanců Pentagonu musí na 14 týdnů neplacené dovolené. Velení ozbrojených sil mluví o ohrožené akceschopnosti.
Bude to bolet Další, zásadnější spory o další směřování fiskální politiky jsou opět na obzoru. Už v květnu, kdy vláda opět dosáhne stropu, kolik si může půjčovat. Aktuální čísla rozpočtu přitom vypadají nadějně – letos (po započtení prvního kola automatických škrtů) bude roční schodek poprvé po čtyřech letech pod bilionem dolarů. Do roku 2015 by měl dokonce klesnout z letošních 5,3 procenta na 3,7 procenta HDP. To je ale důsledek zotavující se americké ekonomiky, ne strukturálních reforem. Jejich absence se naopak začne projevovat po roce 2015, kdy rostoucí sociální výdaje začnou schodek opět prohlubovat až na sedm procent HDP v roce 2023.
Minulý týden ve středu poslal Barack Obama kongresovým republikánům svůj návrh, který rozpracovával při rozhovorech s Johnem Boehnerem před jejich krachem v březnu. Je to kombinace zvyšování daní, škrtů v některých sociálních programech a naopak investice do jiných oblastí – třeba vzdělání. Počítá i s lépe cílenými, jež by nahradily plošné úspory nastartované březnovou nedohodou. Vedení pravicové opozice zvýšení daní odmítlo. Bílý dům ale sází na novou strategii.
Kromě jednání s republikánskými špičkami oslovil i vybrané republikánské senátory.
Obamův tým věří, že by mohl prezidentův plán prosadit v Senátu s podporou některých republikánů. To by pak vytvořilo obrovský tlak na pravicovou většinu ve Sněmovně reprezentantů, která by pak nesla veškerou politickou zodpovědnost, pokud by ani tentokrát žádný kompromis neprošel. A třeba vlivný (a umírněný) republikánský senátor Lindsey Graham už prohlásil, že jemu se plány Bílého domu zamlouvají.
Obamovy návrhy počítají, že kombinace vyšších daní a škrtů ve výdajích by mohla ušetřit 1,8 bilionu dolarů. To by se v kombinaci s dřívějšími úsporami ve výši 2,5 bilionu dostalo přes hranici, kterou si obě strany stanovily jako potřebnou ke zkrocení rostoucího deficitu. Někteří experti ale varují, že ani čtyřbilionová hranice nemusí stačit.
Skutečně účinná opatření by Ameriku hodně bolela, stála by víc než podepsání šeku na 20 tisíc dolarů ročně z prezidentského platu.
Na druhou stranu – pro Baracka Obamu i JohnaBoehnera jde v tomto boji o hodně.
O to, jak vyřeší jeden z nejpalčivějších amerických problémů dneška. O to, jak si je bude pamatovat historie.
Jeden americký prezident už dával dokonce celý svůj plat na zvláštní účet a pak ho posílal zčásti na charitu, zčásti vlastním zaměstnancům, jejichž plat se mu zdál příliš nízký. Jmenoval se Herbert Hoover. Když po prvním období končil ve funkci v roce 1933, bylo jasné, že do dějin nevstoupí jako skromný politik a filantrop, nýbrž jako muž, který svou nečinností výrazně přiživil největší hospodářskou krizi v moderních dějinách. l •
Nechuť k evropským modelům je pro čím dál víc rozdělenou americkou politiku jedním z mála sjednocujících prvků. Ve středu Obama poslal republikánům nový návrh. Počítá s lépe cílenými škrty, které by nahradily plošné úspory nastartované březnovou nedohodou.
Zadlužená Amerika Vývoj rozpočtového deficitu USA (v mld. dolarů)
Graf
O autorovi| Michal Kubal, vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství ČT