Reportér týdeníku EURO se zúčastnil hlídky vojáků OSN
Vesnice Walungu, východ Konžské demokratické republiky. Ze základny pákistánského batalionu vojáků OSN vyjíždí slušnou rychlostí dva obrněné transportéry. Otevírají se zadní dveře pancéřovaných monster a do každého z nich se nasouká šestice vojáků v modrých přilbách. Postaví se ke střílnám a pečlivě nacvičenými pohyby kontrolují okolí za mířidly samopalů AK-47. Jeden z vojáků se postaví za těžký kulomet. „My pojedeme za nimi džípem,“ říká major Sulejman Farrukh, zatímco trpělivě vysvětluje, jak probíhá běžná hlídka modrých přileb ve velmi neklidných oblastech východního Konga. „Máme tři kategorie hlídek. Pěší, kdy vojáci procházejí určité menší území. Potom motorizované, jako je tato. Další kategorií jsou hlídky, jež provádíme společně s FARDC, tedy s konžskou armádou,“ popisuje major nechápavému civilistovi podstatu vojenské práce. Po obrněných transportérech vyjíždějí z brány dva postarší Land Rovery Defender plné vojáků. Na bílé kapotě opět nechybí nebezpečně vypadající kulomet namířený po směru jízdy. Respekt ostatně vzbuzují i sami vojáci. Většina Pákistánců, kteří u jednotky slouží, jsou vysocí, urostlí chlapáci ozdobení tradičními kníry nebo plnovousy. Na dokonale nažehlených uniformách a naleštěných kanadách, stejně jako na nenápadném, leč zjevném odstupu, s jakým se baví s civilistou, je vidět, že jsou na službu v armádě patřičně hrdí. Není ostatně divu. V chudé zemi, jako je Pákistán, je zaměstnání u ozbrojených sil velmi prestižní záležitostí. Přináší totiž vzácnou jistotu stálých příjmů.
Kolonizátoři z OSN?
K hlídkujícím vojákům se připojujeme v dalším terénním voze. Kolona jede několik kilometrů po příšerných konžských silnicích a po necelé hodině vjíždí do lesa. Na rozdíl od obvyklé džungle připomíná tento kus země střední Evropu. Po chvíli chůze po kopci mezi jehličnany se člověk nemůže zbavit pocitu, že je někde na Šumavě, a nikoli v srdci Afriky. Klostermannovskou idylku však brzy přeruší tlumený dupot několika desítek vojáků, kteří vbíhají do lesa a co chvíli zakleknou za nejbližší strom, zatímco hlavní samopalu stále pokrývají palebné pásmo. Tato akce již ale nemá se skutečnou hlídkou nic společného, je napůl cvičením a napůl demonstrací pro „novináře z České republiky“. Začínám se cítit nesvůj, že kvůli několika fotografiím musí celá jednotka absolvovat cvičení v lese. Na vojácích ale není vidět ani známka nesouhlasu. Jsou naprosto disciplinovaní a pokud je náhodou napadlo zapochybovat o rozkazech nadřízeného, pak své námitky pečlivě schovali pod léty natrénovanou masku.
Jejich velitelé si zase dobře uvědomují nutnost spolupráce s médii. Po návratu na základnu tak dostávám možnost na vojenské poměry neformálního rozhovoru s velitelem jednotky plukovníkem Akifem. Zodpovídám řadu dotazů týkajících se rozpadu Československa a nenápadně upozorňuji na to, že rozdělení státu probíhalo mírovou cestou, a nikoli prostřednictvím krvavé války. Mimořádná vstřícnost a pohostinnost vojáků dosáhla vrcholu u slavnostního oběda plného pákistánských specialit.
Druhý den mě čeká rozhovor s velitelem všech jednotek OSN v oblasti Jižního Kivu generálem Ghummanem. Ten si stejně jako jeho podřízení uvědomuje nutnost budovat mírovým jednotkám OSN dobrou pověst. Ta totiž není samozřejmá. Přestože je Kongo jediná země v historii, která sama požádala OSN o to, aby do ní organizace poslala svou armádu, běžní obyvatelé z ní příliš nadšení nejsou. Bez pomoci modrých přileb by sice nebylo možné zredukovat počet rebelů na východě země na dnešní úroveň a počet útoků na civilisty by byl jistě vyšší, Konžané se však na jakoukoli cizí armádu dívají velmi podezřívavě. Vzhledem k jejich pohnuté historii je to pochopitelné. Posledními Neafričany v jejich zemi totiž byli Belgičané, kteří zde napáchali neuvěřitelné ukrutnosti. Bělochy tak místní dodnes považují hlavně za vykořisťovatele, které zajímá pouze nerostné bohatství.
Situace se ale mění. Ke zlepšení vztahů s armádou pomáhají hlavně programy zaměřené na odzbrojení, demobilizaci a rozvoj nejzaostalejších oblastí země. V letošním roce se již vojákům povedlo navrátit do jejich vlasti, především do Rwandy, přes deset tisíc uprchlíků. Významnou roli hrají pozorovatelé z jednotek OSN také při místních parlamentních volbách a při provádění právních a společenských reforem. Ty mají podle mandátu OSN pro Kongo přispět k přerodu země v právní stát západní úrovně. Velkou roli sehrává také fakt, že OSN provozuje vlastní zpravodajskou rozhlasovou stanici, jež plní roli na vládě nezávislého informačního zdroje, podobně jako tomu kdysi bylo ve střední Evropě s Rádiem Svobodná Evropa.
*
BOX
Modré přilby v Kongu
Mise OSN známá pod zkratkou MONUC působí v zemi od listopadu 1999. V současnosti se na ní podílí přes 17 tisíc vojáků. Největší kontingenty v zemi mají Pákistán, Indie, Bangladéš, Uruguay, Jihoafrická republika a Nepál. Pod MONUC patří také tři pozorovatelé z České republiky. Koncem loňského roku byla mise OSN posílena o 3000 mužů, kteří měli pomoci stabilizovat konflikt v neklidné provincii Severní Kivu. Působení zahraničních sil v Kongu provází vedle chvály také ostrá kritika. Objevily se případy vojáků, kteří obchodovali s rebely, nakupovali od místních obyvatel drogy či pašovali zlato a jiné cennosti ze země.
ROZHOVOR
Ghulam Ghumman
Situace má do ideálu daleko
EURO: Jaká je vojenská strategie OSN v Kongu?
GHUMMAN: Musíme především plnit mandát, který nám dala OSN. Soustřeďujeme se tedy na ochranu civilních obyvatel. Všechny naše akce se odvíjejí od tohoto požadavku. Máme dvě kategorie operací. První jsou přímé, kde se snažíme minimalizovat dopady ozbrojených útoků nejrůznějších rebelských skupin. Jedná se o typické vojenské operace. Pomáháme FARDC, tedy konžské armádě, bojovat s rebely, pomáháme jim plánovat útoky a poskytujeme jim logistickou a materiální pomoc a také výcvik. Podílíme se rovněž na přepravě jednotek z jedné části země do druhé a také pozorujeme, zda konžská armáda dodržuje práva civilních obyvatel.
Druhá kategorie jsou rozvojové projekty, jež nám pomáhají získávat důvěru místních obyvatel i vojáků a přispívají k zajištění jejich důstojného života. Snažíme se, aby nás bylo vidět a aby se obyvatelé cítili bezpečně. K tomu slouží pravidelné hlídky.
EURO: Jak dnes vypadá bezpečnostní situace na východě země?
GHUMMAN: Rozhodně není ideální. Ale oproti dřívějšímu stavu je přesto mnohem lepší. Sedmdesát procent Jižního Kivu, které dříve ovládali rebelové, jsme už vybojovali zpátky. Ještě nedávno nebylo možné používat některé silnice jen kousek od hlavního města provincie Bukavu, protože je ovládali rwandští rebelové. Dnes jsou znovu použitelné a vedle místních lidí je využívají také humanitární organizace, které tak proniknou hlouběji do vnitrozemí a mají více možností pomáhat obyvatelstvu.
EURO: Jak se na misích v Kongu podílí česká armáda?
GHUMMAN:** Česká republika nemá v oblasti naší působnosti žádné mírové jednotky, ale spolupracujeme se třemi vašimi vojenskými pozorovateli. Jeden pracuje v oblasti Katanga, druhý v Severním Kivu a další na západě země.