Ti šikovnější „spozáci“ si dávno našli nový flek a zbývající, reprezentovaní novým předsedou Janem Velebou, se pohybují někde mezi truchlením za milovaným vůdcem a fašizující mystikou národa. Jak jinak si vysvětlil Velebovo volání po „zdravém národě“, jehož kořenem bude jazyk a půda?
SPO(Z) se může zapsat do dlouhého seznamu partají, pro něž byla záštita prezidenta polibkem smrti. Vzpomeňme jen na US-DEU, Cestu změny nebo Zelené (Havel) a „autenticky pravicové“ projekty, které zazdil Václav Klaus. Od Strany svobodných občanů až po poslední výstřel Jany Bobošíkové v podobě formace Hlavu vzhůru.
Zajímavé je, že ačkoliv partaje symbolicky „políbené“ hlavou státu končí na smetišti dějin, myšlenkové typy zůstávají. Havel měl a má jako homo politicus plejádu sympatizantů a následovníků.
A lidí stejně umanutých, arogantních a neschopných o věcech debatovat, jako to (ne)dělával Václav Klaus, se v české politice také motá dost. Jen těch „zemanistů“ se zrovna neurodilo. Protože počítat do nich Zemanovce by byla urážka hlavy státu.
Rychlé tužky Miloše Zemana nikdy příliš nešetřily. A právě proto kvitují, že se prezident velkého Z rituálně zbavil. Pouhá myšlenka, že by jeho prapor měli třímat lidé Velebova myšlenkového obzoru, je věru falešná a prázdná.
Čtěte další články od autora:
