Senegalské jezero Lac Rose má až desetkrát větší koncentraci soli než nedaleký oceán. Těžké živobytí u něj nacházejí sběrači soli
Dříve mu patřila pozornost celého světa. Vždy v lednu se u senegalského jezera Lac Rose setkávaly desítky závodníků, kteří tam končily svou dlouhou cestu rallye Paříž–Dakar. Závod se však před lety přesunul na jihoamerický kontinent a jezero osamělo. Dnes patří Lac Rose se svou typicky růžovou barvou především sběračům soli, kteří zde dennodenně neúnavně získávají cenný nerost pro evropské a americké spotřebitele.
Růžová obrana
Netradiční růžovou barvou, která je vidět i na satelitních snímcích, se jezero, nacházející se poblíž vesnice Sangalkam přibližně 35 kilometrů severozápadně od senegalského hlavního města Dakar, chlubí především v období sucha. Růžová barva vody je způsobena endemickou bakterií Cyanophyta, která se růžovým pigmentem brání před vysokou koncentrací minerálních látek. Jezero má podobně jako Mrtvé moře až desetkrát větší koncentraci soli než nedaleký oceán, přičemž dosahuje až 40 procent. Plavání v jezeře je proto velmi jednoduché, a jde o vyhledávanou atrakci pro turisty.
Zdejším sběračům, pro něž je sůl jediným zdrojem obživy, však vysoká slanost vody přináší spíše problémy. Při každodenní tvrdé práci v jezeře jim sůl způsobuje nemalé zdravotní potíže. „Když trávíte ve vodě šest až osm hodin denně, sůl vám postupně leptá a rozežírá kůži. Můžete se denně mazat bambuckým máslem, ale i to stojí peníze, které zdejší lidé nemají,“ popisuje situaci urostlý dvaadvacetiletý dělník Mamadu. Dlouhodobou škodlivost slané vody potvrzuje i lékařka Andrea Trčková, která nedávno jezero Lac Rose navštívila společně s výpravou české nadace Čokoládové děti. „To, co se turistům jeví jako rarita, způsobuje zdejším nemalé problémy. Sůl útočí především na kůži, sliznice a na oči a může způsobit v krajním případě i trvalé následky,“ podotýká lékařka.
Vyhlídky na život bez soli
Ve vesnici poblíž jezera žije Mamadu od narození. Za prací sem přišel již jeho otec v sedmdesátých letech, kdy se na jezeře s těžbou soli začalo. Tehdy se k jezeru stáhla řada senegalských rodin, dnes tu však patří k menšině. V relativně prosperujícím Senegalu, jejž netrápí politická nestabilita, vykonávají špinavou a nekvalifikovanou práci především přistěhovalci ze sousedních zemí. A život sběračů soli má k růžové barvě zdejší vodní hladiny na míle daleko.
Muži sbírají sůl po pás ponořeni ve vodě, ženy a mnohdy i děti pak na břehu sůl přebírají a dávají ji sušit na slunce. Výsledkem je kolem 50 tisíc tun jedné z nejkvalitnějších solí ročně, která se dostává na stůl evropským i americkým spotřebitelům. Bílý nerost hraje důležitou roli i ve zdejší ekonomice. Získávání soli, ať již těžbou či sběrem z jezer, patřilo od nepaměti k důležitým segmentům senegalského průmyslu. Dělníci od růžového jezera však z úspěchu senegalské soli příliš nemají. Vzhledem ke zdejším podmínkám jsou nuceni prodávat ji za minimální cenu. Sami tak těžko vydělají na živobytí, přestože zde pracují celé rodiny.
Se stejným problémem se potýká i Mamadu. Do školy příliš dlouho nechodil, takže je stejně jako nemalá část západoafrické venkovské populace částečně negramotný. Šance na lepší práci jsou pro něj v podstatě nulové. Proto po vzoru svého otce začal s prací v růžovém jezeru. „Ze začátku jsem vypomáhal pouze se sušením, ale s přibývajícím věkem jsem postupně začal i se sběrem soli přímo v jezeře,“ vypráví Mamadu. Dnes již tráví šest dní v týdnu ponořen po pás ve slané vodě. Začínají se mu objevovat i první zdravotní problémy, práce se však nebojí. Musí uživit rodinu.
Donedávna mu u jezera pomáhala i jeho mladá žena, nyní se však stará o malého syna. O jeho osudu má již Mamadu jasno. „Chci, aby chodil do školy. Získá tak šanci na lepší život a práci. Pak se všichni společně odstěhujeme do města,“ přeje si.
