Byl představitelem neoracionalistické linie, projektoval nejen budovy, ale i
celé čtvrti. Přednášel architekturu na univerzitách v Miláně, Palermu a
Benátkách.
Hostoval na univerzitách po celém světě, mimo jiné i na Harvardově,
Princetonské a v Cambridgi. Na pozvání prezidenta Václava Havla se zúčastnil
začátkem devadesátých let v Praze workshopu, kde spolu s dalšími světovými
architekty diskutoval o rozvoji města. V roce 1996 obdržel čestný doktorát ČVUT
v Praze a tři roky poté i na Vysokém učení technickém v Budapešti. Gregotti v
dvaadevadesáti letech podlehl 15. března zápalu plic způsobenému koronavirovou
infekcí.
Na největším staveništi Evropy
Pokud jste doteď rádi cestovali, nemohli jste Gregottiho díla minout, i když
jste třeba nevěděli, že je jejich autorem. Část z nich nese pro architekta
typickou cihlovou barvu. Například moderní přestavba berlínského Postupimského
náměstí, na které se Gregotti podílel spolu s dalšími zvučnými jmény světové
architektury a svým bývalým studentem Renzem Pianem.
Náměstí v samém středu Berlína bylo téměř kompletně zničené během druhé
světové války. Co nezničily bomby, dokončil čas a stavba berlínské zdi, která i
tady vytyčovala hranici mezi Západním a východním Berlínem. Zatímco v
devadesátých letech minulého století bylo Postupimské náměstí největším
staveništěm v Evropě, dnes jsou na něm sídla světových firem, stanice metra i
příměstských vlaků, obchodní centrum. Díky přestavbě vznikla v okolí náměstí de
facto celá nová čtvrť, kterou denně navštíví desetitisíce lidí, včetně turistů
obdivujících nejen výlohy obchodů, ale i architekturu.
V Miláně, které bylo po velkou část života Gregottiho domovem, vyprojektoval
obytnou a univerzitní čtvrť Bicocca, jíž také dominuje cihlová barva. V
polovině osmdesátých let se společnost Pirelli rozhodla zastavět již
nevyužívané původně průmyslové pozemky ve svém vlastnictví a vyhlásila
mezinárodní architektonickou soutěž. Tu vyhrálo studio Gregotti Associati a v
letech 1991 až 2005 zde vyrostla zcela nová čtvrť, jejíž součástí jsou budovy
univerzitní i obytné, sídlo Deutsche Bank, železniční stanice Greco a divadlo
Teatro degli Arcimboldi.
Divadelní a operní dům vyrostl na místě, kde stála továrna na pneumatiky, a
s jeho dostavbou se spěchalo kvůli plánované několikaleté rekonstrukci slavné
La Scaly. Provoz zahájil dle plánu na konci ledna 2002 Verdiho La Traviatou a
proběhla tu celá operní sezona až do znovuotevření La Scaly v prosinci 2004.
Přetahovaná s mafií
Ne všechny Gregottiho projekty ale sklízely v Itálii obdiv. Tím
nejkontroverznějším byla rezidenční čtvrť s poetickým názvem ZEN v sicilském
Palermu. S klidem buddhistických mistrů ovšem název neměl nic společného. Byla
to zkratka pro Zona estensione nord, která rozšiřovala původní obytnou čtvrť
směrem k severu a měla pojmout více než třináct tisíc nových obyvatel.
Projekt nebyl nikdy dokončen, podle Gregottiho díky zásahům mafie do
výstavby. Dokončena nebyla infrastruktura, v některých částech chyběla a dosud
chybí kanalizace. Dostavěné části byly neoprávněně obydleny, důsledkem byl chaos
a vysoká kriminalita, která na místě přetrvává. Ze čtvrti, ve které mělo vyrůst
i nové divadlo, se stala vyloučená lokalita pro nízkopříjmovou skupinu
obyvatel, což bylo Gregottimu dlouho vyčítáno. Vzhledem ke katastrofálnímu
stavu budov již byla navržena jejich demolice. V dobrém snad na Gregottiho v
Palermu vzpomínají studenti místní univerzity, která je rovněž jeho dílem.
Nesmazatelně se zapsal také do tváře Benátek, nejen jako jeden z otců
architektonického Bienále. Ve čtvrti Cannaregio, na místě, kde původně stála
továrna na zápalky, navrhl obytné budovy asi s dvěma sty bytovými jednotkami,
které byly postaveny ve dvou fázích mezi lety 1981 až 2001. I tyto budovy nesou
pro Gregottiho tak typickou barvu a pro svůj vzhled jsou snadno rozpoznatelné a
zapamatovatelné. Podílel se rovněž na projektu dostavby Muzea současného a
moderního umění Peggy Guggenheim a na budově knihovny benátské univerzity Ca
Foscari.
Pro diváky
Projektoval, psal a přednášel i ve velmi vysokém věku. V roce 2011 byla podle jeho projektu v Pujiangu v Šanghaji postavena nová rezidenční čtvrť na vodě. Neomezoval se ale jen na rezidenční čtvrti či budovy. Jeho specialitou byly stadiony a divadla. Je autorem například stadionu Montjuic v Barceloně, který byl v roce 1992 dějištěm olympijských her. Na janovském stadionu Luigiho Ferrarise, který byl kompletně zmodernizován podle Gregottiho projektu, se odehrálo mistrovství světa ve fotbale v roce 1990.
Jeho dílem je i stadion v Marrákeši, který je domovem fotbalového týmu Kawkab Marrákeš a splňuje olympijské parametry. Další stadion postavený v Maroku podle jeho projektu najdeme v Agádíru. Jeho rukopis nesou divadelní budovy po celém světě. V hledištích postavených podle jeho projektů usedají diváci v Aix-en-Provence i v Národním divadle v Pekingu.
Impozantní, dokonale čistou a moderní stavbou je rozsáhlá budova kulturního
centra Belém v portugalském Lisabonu. Ani tu nepřehlédnete, až si půjdete
koupit slavné lisabonské koláčky pasteis de Belém, protože ty „nejpravější z
pravých“ se dodnes pečou v kavárně Antiga Confeitaria právě ve čtvrti Belém.
Gregotti vyznával přesnost, čistotu, pravidla a organické tvary. To vše je
vtělené do jeho staveb, ale i do dalších realizací. Podle jeho návrhu byla
zkonstruována výletní loď Costa Romantica pro Costa Crociere, která je po
přestavbě v provozu dodnes pod upraveným názvem Costa neoRomantica. Pomine-li
pandemie a někteří z vás se opět vydají na nákupy, možná vás zaujme elegantní a
jednoduchý vzhled obchodů značek jako Trussardi, Missoni nebo Prada. Také
interiér řady z těchto obchodů je dílem Vittoria Gregottiho.
