Rusko se chce poprvé otevřít zahraničnímu kapitálu
Rusko se chce poprvé otevřít zahraničnímu kapitálu. Privatizační plán však vyvolává řadu otázek
Právě, když si svět začal zvykat na to, že Rusko bude patriarchálním státem zřejmě navždycky, přišla změna. Vláda v čele s prezidento-premiérem Vladimírem Putinem totiž oznámila rozsáhlou privatizaci. Její součástí má být konec státního vlivu v největších ruských podnicích, vpuštění zahraničního kapitálu a celkově otevření se světu. Po všech koutech zeměkoule létají titulky jako „Velká změna v Rusku“ nebo „Rusko zítřka“. Je to ale skutečně na místě?
Pod tlakem krize
„Podle našich propočtů bude náš pětiletý privatizační program vynášet přibližně deset miliard amerických dolarů ročně,“ řekl agentuře Reuters Alexej Kudrin, ministr financí kremelské vlády a pravděpodobně také autor privatizačního plánu. Kudrin byl odjakživa považován za nejerudovanějšího člena Putinova kabinetu, takže jeho autorství může vyvolávat naděje. Ke změně postoje Kreml vedly podle oficiálních informací především důsledky finanční krize. Kromě jiného například děsivý schodek rozpočtu ve výši více než bilion rublů za loňský rok, konkrétně 5,9 procenta HDP, zatímco celá ekonomika poklesla o téměř osm procent. Přestože rostoucí ceny pomalu táhnou hospodářství vzhůru, oživení je příliš pomalé a už v létě vláda oznámila, že bude mít potíže s vyplácením důchodů a platů státních zaměstnanců. Viděno střízlivým pohledem by mělo být spíše dobře, pokud se Rusko otevře zahraničnímu kapitálu z takto pragmatických důvodů. Ostatně evropské země tak historicky činily z podobných pohnutek. „Pokud Ruská federace skutečně půjde cestou privatizace, bude následovat vzor typický pro země, jako je Velká Británie nebo Francie, které v minulosti prošly periodickými cykly znárodňování a privatizace. Z jistého pohledu by tím Rusko ostatní země dokonce dohnalo, protože krize donutila Evropany naopak posilovat vliv státu v podnikové sféře,“ myslí si Martin Gilman, bývalý zástupce Mezinárodního měnového fondu v Rusku, nyní profesor ekonomie.
Kuponové vzpomínky
Realita však vyjde najevo při podrobném prozkoumání privatizačního plánu. Důležité je, že první z jeho dvou částí je prodej největších ruských společností. Těch, před kterými se obvykle v Česku bije na poplach, chystá-li se některá z nich zaujmout významnější pozici na tuzemském trhu. Obecně se má za to, že právě jejich prostřednictvím rozšiřuje ruská vláda svou moc. Privatizační plán počítá s prodejem asi patnácti z těchto monopolních gigantů. Jsou mezi nimi zvučná jména jako například ropná společnost Rosněfť, vkladová banka Sberbank nebo Ruské železnice. Háček spočívá v tom, že ani v jednom případě vláda nepočítá s kompletním prodejem, ale spíše se vstupem strategického partnera. Kontrolní podíl bude dál ležet v Putinových rukou, a to, co se původně nazývalo privatizace, se může jednoduše přejmenovat na zředění kapitálu. „Každý člen ruské vlády – nemluvě o ruské veřejnosti – si pamatuje chaos, který vládl na počátku 90. let poté, co federace začala otevřeně privatizovat. Kudrinův plán je navržen tak, aby vyhovoval potřebám silného státu, a to teď i v budoucnu,“ píše se ve zprávě společnosti Stanford, která poskytuje politické analýzy pro podnikatele po celém světě. Nejde tedy čistě o to, že by se Putinův režim snažil za každou cenu udržet moc. Proti skutečně otevřené privatizaci opravdu hovoří drastické zkušenosti z minulých let. Podobně jako v Česku se totiž ruští politici pokusili na počátku 90. let o vytvoření vlastního kapitálu pomocí metody takzvané kuponové privatizace. I když v Česku také tato forma prodeje státních podniků dodnes vzbuzuje emoce, není to nic ve srovnání s tím, jak se na ni dívají v Rusku. Zmanipulované aukce tam daly vzniknout celé kastě samozvaných oligarchů. Proto ostatně mohl režim Vladimíra Putina vůbec vzniknout. Od počátku patřil mezi jeho hlavní cíle návrat moci do rukou státu a i jeho největší kritici uznávají, že se mu to povedlo na výbornou. Jedním z nejkontroverznějších kroků byl cílený útok proti ropné společnosti Jukos, kdysi jedničce na ruském trhu vlastněné miliardářem Michailem Chodorovským. Ten se v nevhodnou chvíli začal zajímat o politiku a dokonce prohlásil, že má zájem být místo Putina příštím ruským prezidentem. V roce 2003 byl zatčen za daňové úniky a Jukos byl dotlačen k bankrotu, přestože v tu dobu kontrolu nad ním převzali Britové.
Ať žije spravedlnost
„Putin prohlašoval, že Kreml nemá nic takového v úmyslu, ale majetek společnosti byl v aukcích prodán hluboko pod cenou. Z ničeho nic se vynořily další dluhy, které firmě nedovolily přežít,“ prohlásil Tim Osborne, britský advokát a současný šéf společnosti GML, která vlastnila zbytky zkrachovalé firmy. Kouzelné na celé kauze je, že pozůstalý majetek Jukosu převzala právě státní společnost Rosněfť. Zatímco sama osoba Michaila Chodorovského není přijímána jednoznačně, převzetí Jukosu bývá označováno za násilný akt znárodnění nebo také krádež za bílého dne. Je to právě Rosněfť, který v nyní oznamované privatizační vlně poutá největší pozornost. Není pochyb o tom, že ropa patří k nejstrategičtějším surovinám Ruska. Vezmeme-li ovšem v úvahu případ Jukos, je otázkou, jak velkou důvěru projeví případní investoři. A pokud se nějací objeví, jak důvěryhodní budou? V privatizačním zákoně, který vláda schválila už v červnu, se skrývá nenápadná věta, která Kremlu umožňuje vyjednávat s investory mezi čtyřma očima. To nepochybně vládě umožní velkou kontrolu nad podmínkami prodeje, zároveň to do celého procesu vkládá obrovský korupční potenciál. Prodej přes burzu, kde by obchody nutně musely být transparentní, zřejmě nepřipadá v úvahu. „Kudrinův tým vytvořil velmi ambiciózní, intrikánský a křehký plán. Pokud jen jedna část selže, může být výsledek privatizace velmi ohrožen,“ píše se ve zprávě společnosti Stanford.
