„A koho tahle práce ruší, nemůže být člověkem, nesvítí mu hvězda v duši a nestane se kotětem.“ Když se rozezněly první tóny téhle písničky Lucie Zedníčkové a Jana Slováka, v kině jsem se přistihl, jak si podupávám do rytmu. Nebyl to zdaleka jediný moment. Při sledování digitálně zrestaurovaného Kouře si divák mnohokrát uvědomí, že „rytmikál totalitního věku“ z přelomu osmdesátých a devadesátých let neztratil nic ze svého vtipu a jeho melodie a texty se stávají stále návykovější.
„Příčinou popularity Kouře jsou určitě pozoruhodné výkony herců a chytlavé parodie na osmdesátkové zombie disco, ale věřím, že se nové generace diváků dokážou dostat k některý m postavám docela blízko. Digitální kina teď mohou předvést, že v Kouři nejde jen o jednoho stupidního Arnoštka,“ myslí si Michal Bregant, generální ředitel Národního filmového archivu. Právě z jeho sbírek pochází negativ obrazu a zvuk, jenž posloužil jako výchozí materiál pro náročnou digitalizaci snímku.
Režisér Tomáš Vorel den před slavnostní premiérou restaurované verze, která proběhla 27. srpna v pražské Lucerně, na Radiu 1 zmínil, že Kouř je jeho nejsvobodnějším filmem. I díky době, v níž vznikal. Choreografie pod vedením Šimona Cabana se začala zkoušet už na podzim roku 1989 v prostorách dnešního pražského Kongresového centra a magistrátu. Přípravy pokračovaly i během revoluce, v roce 1990 se pak natáčelo v exteriérech ostravských hutí.
Avšak právě revoluční atmosféra a manické stavy společnosti způsobené dříve nemožnými změnami způsobily, že i přes poměrně dobré recenze v novinách nebyl o Kouř v kinech velký zájem. A začmouzený muzikál se tak do povědomí dostával velmi pomalu, ale soustavně.
Všude tam, kde inža kouří klejky
Že dnes už jde o skutečně známé dílo, potvrzuje i chystaná divadelní premiéra Vorlova snímku. Inscenace vzniká v režii Šimona Cabana Na Fidlovačce v pražských Nuslích. „Nemáme lepší možnost, jak oslavit třicátiny Kouře, než jeho převedením na jeviště,“ vysvětluje Kateřina
Jonášová, dramaturgyně známého divadla. A pokračuje: „Kouř je nesmrtelný, neodolatelný a možná ještě aktuálnější než v době svého vzniku. Plody marasmu konce normalizace, který Kouř s obrovskou přesností a nadhledem ukazuje, jíme právě teď.“
Zajímavé je, že režie se zhostil právě Caban. Choreograf, kterého proslavila role závodního dýdžeje Arnoštka. „My jsme v rámci umělecké proměny Fidlovačky velmi stáli o spolupráci se Šimonem Cabanem. A spojení Cabana a Kouře v našem divadle nás okamžitě nadchlo. Museli jsme ale Šimona chvíli přemlouvat. Nyní na něm vidím, že se nakonec ke Kouři vrátil rád a svou pozici velkého dýdžeje, tedy režiséra, si užívá,“ říká Jonášová.
Možná se tak „Kouře live“ jednou dočká i sama Ostrava, kde se před třiceti lety natáčelo a bez jejíchž kulis si řadu písní, včetně rapové Podívej se, jak jsem divnej v podání archiváře Bédy, nejde představit.
„Pokud nás Ostrava pozve, přijedeme velmi rádi. I když fidlovačkový Kouř se mentálně odehrává kdekoli, kde inža kouří klejky, nikdo nepracuje, ale plán se plní na 150 procent, kde každej na někoho něco ví a kde je to fajnový,“ počítá Jonášová.
Ať už ale člověk zajde do divadla, nebo digitalizovaný rytmikál zhlédne v Ostravě, Přerově či Chebu, jedno je jasné. To ztvárnění svazáckého nadšení, jež se postupně překlene do revoluční vřavy, aby nakonec požralo svého strůjce, bude aktuální dnes, zítra i v roce 2050.
Kouř Natáčení: 1989 až 1990 Původní premiéra: 1. února 1991
Režie: Tomáš Vorel Texty: Lumír Tuček Hudba: Michal Vích Hrají: Jan Slovák, Lucie Zedníčková, Jaroslav Dušek, Eva Holubová, Jiří Burda, Petr Čtvrtníček, Šimon Caban (mluví Martin Zbrožek), Monika Načeva a další
O autorovi| Ondřej Stratilík, stratilik@mf.cz
