Konzervativní strana utrpí vítězství ve volbách...
Celý podtitul:
Konzervativní strana ve volbách vyhraje díky většině sice skřípající zuby, ale volící nejmenší zlo
Během několika podzimních týdnů zažila Velká Británie v rychlém sledu několik událostí, které by za normálního stavu demokracie měly otřást vládou, státními institucemi a možná celým politickým systémem. Že ničím neotřásly, se dá vysvětlit jen tím, že osud země se stal většině jejích občanů lhostejný.
ARGUMENTY PRO(TI) IMIGRACI
Poslední říjnový víkend vstávaly komentátorům většiny deníků a nedělníků vlasy hrůzou nad potvrzením něčeho, co už mnozí tušili, ale do té doby to pokládali za nedbalost a neschopnost. Blairova labouristická vláda od roku 2000 záměrně, ale zastřeně otevřela zemi nekontrolovanému a neomezenému přílivu imigrantů s jedním hlavním záměrem: zlikvidovat poslední zbytky konzervatismu transformací etnického, kulturního a politického složení obyvatelstva tak, aby už nikdy konzervativci nemohli vládnout. Potvrdil to tehdejší spoluautor projevů premiéra Tonyho Blaira a Jacka Strawa – hlavního vykonavatele této politiky ve funkci ministra vnitra.
Záměr byl podložen dvěma předpoklady. Jednak většina přistěhovalců volí labouristy, jednak veškeré námitky konzervativců proti přílišné imigraci budou snadno odsouzeny jako xenofobie a rasismus. A také že byly – v následujících letech se označení rasista dočkali vůdci Konzervativní strany William Hague, Iain Duncan Smith i Michael Howard, jen co pronesli slovo imigrace. Všem třem to poškodilo politickou kariéru. Od té doby si už žádný konzervativec netroufl kritizovat nárůst imigrace dosahující dvou a půl milionu osob během deseti let.
Jenže labouristé nepočítali s tím, že imigrační politika se jim nakonec vrátí jako bumerang. Ne od umlčených konzervativců, nýbrž od jejich tradiční voličské báze – britské dělnické třídy. Ta je nekontrolovaným a státem dotovaným přílivem imigrace poškozena nejvíc. Cítí se oproti imigrantům znevýhodněna a svou tradiční „stranou pracujících“ zrazena a opuštěna. Její úděl – dnes už dlouhodobý a těžko napravitelný – se potvrdil začátkem listopadu zveřejněnými statistikami: nezaměstnaní hlásící se o práci stoupají ke dvěma milionům. Ti „neoficiální“ (klasifikovaní jako „práce neschopní“, kteří se už o práci nehlásí a žijí na státní podpoře) tuto číslici zvyšují na odhadovaných a těžko představitelných 7,9 milionu. Tím padá i ten nejzákladnější argument pro imigraci – potřeba vyplnit neobsazená pracovní místa.
PŘITAŽLIVĚJŠÍ BNP
Zklamání labouristickou politikou vyjádřilo ve volbách do evropského parlamentu 6,2 procenta většinou tradičně labouristických voličů, díky nimž mezi oficiální parlamentní strany dvěma europoslanci vstoupila Britská národní strana (BNP), obvykle klasifikovaná jako extrémní pravice. Ještě před deseti lety si pohrávala s idejemi blízkými nacismu, rasismu, popírání holokaustu či násilné repatriaci imigrantů. Poslední desetiletí jí šéfuje cambridgeský absolvent Nick Griffin, který – ač sám kdysi odsouzen za podněcování rasismu – začíná straně získávat přijatelnější image. Pod jeho vedením BNP vymýtila svou dřívější rasistickou rétoriku, a i když se netají tím, že za Brity pokládá jen původní obyvatele těchto ostrovů, ujišťuje, že nemá problém s přistěhovalci, kteří jsou integrovanými občany. Mezi těmi specificky vyzdvihuje Hindy a Sikhy a hájila především nepálské Gurkhy, kteří po několik generací tvořili elitní sbory britské armády, ale jimž labouristická vláda zamítla právo trvalého pobytu. K zlepšené image BNP přispívá rovněž to, že má i několik židovských členů.
Dnes strana prosazuje jen repatriaci imigrantů ilegálních, usvědčených zločinců narozených v cizině a imigrantů angažovaných v protibritské činnosti. Žádá úplné zastavení další imigrace, opětovné zvýhodnění občanů před imigranty v zaměstnanosti, v přidělování bytů a v sociální podpoře, vystoupení z EU, zvýhodnění domácího průmyslu před importem. Nic, co by na první pohled prozrazovalo extremismus, kterým její jméno stále zavání většinové demokratické veřejnosti. I ta však z jejího náhlého úspěchu viní především politiku Labouristické strany.
Pár dní předtím, než byly zveřejněny informace o imigrační politice labouristické vlády, pozvala televize BBC Griffina do pravidelného diskusního fóra, v němž ho chtěla předvést se všemi trapnostmi, jaké se dají od pravicového extremisty očekávat. Sezvala si k tomu obecenstvo z 80 procent barevné, jež se do Griffina pustilo tak ostře, že z něho před rekordním počtem televizních diváků udělalo mučedníka a poskytlo mu příležitost zablýsknout se větou: „V Londýně už proběhla etnická čistka.“ Druhý den BNP přijala tři tisíce nových členů a průzkumy ukazovaly více než dvacetiprocentní sympatie s BNP, vesměs na úkor labouristů.
Několik týdnů na to dostal kabinet Gordona Browna další mediální ránu, když vyšlo najevo, že v době, kdy v Afghánistánu a Iráku prudce roste počet mrtvých a raněných britských vojáků následkem nedostatečného vybavení, si úředníci ministerstva obrany vyplácejí prémie „za dobrý výkon“. Některé z nich byly vyšší než roční plat vojáka a jejich celková částka mohla armádě koupit zoufale potřebné vrtulníky.
TŘI NOVÉ TOTALITY
Labouristickou stranu už před katastrofální porážkou v příštích volbách může zachránit jen zázrak. A tak se zvědavě čekalo, s jakým vítězným nápadem se konečně vytasí konzervativci. Referendum o Lisabonské smlouvě, jež Cameron před dvěma roky skálopevně slíbil? To padlo pár minut po české „agonizující kapitulaci“ (jak Klausovu podpisu začali říkat komentátoři) Cameronovým přiznáním, že „boj proti Lisabonské smlouvě jsme prohráli“. A Cameronova následně slíbená „repatriace pravomocí z Bruselu“? Ta se odbyla ujištěním, že každé „další předávání pravomocí Bruselu“ bude podléhat referendu a chystanému zákonu o suverenitě. Ještě Cameron nedomluvil a už ho komentátoři upozorňovali, že mluví nesmysly, neboť veškeré předávání pravomocí je už Lisabonskou smlouvou vykonáno.
Chystají nějaké ryze konzervativní překvapení alespoň pro domácí politiku? Oznámení, že Konzervativní strana do voleb postaví stejný počet žen jako mužů. Nějaká opatření na omezení imigrace a návrat nezaměstnaných Britů do práce? Na zvýšení gramotnosti britských školáků? Na vyřešení finanční krize? Ani nápad. K čemu nám vlastně ta Konzervativní strana je, když se od labouristů liší jenom barvou kravaty, táží se média.
A tak se do voleb na jaře příštího roku karty hodně zamíchávají. New Labour má všechny šance zmizet v propadlišti, jak si zaslouží. Hodně jejích hlasů asi převezme BNP jako jediná strana nabízející konkrétní řešení imigrace. S programem vystoupení z EU má ještě šanci dostat se do westminsterského parlamentu Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP). Konzervativní strana asi přece jen hlasování vyhraje díky většině sice skřípající zuby, ale volící nejmenší zlo. Ale bude to už konzervatismus purpurový, prosáklý blairismem, bruselismem, multikulturalismem a politickou korektností.
Čím dál více Britů bezmocně přihlíží, jak se jim pod rukama roztéká demokracie, svoboda, suverenita, národní identita a soudržnost, za niž umírali jejich otcové a dědové. Na obzoru se začínají rýsovat tři nové totality, kterým se demokracie těžko ubrání a které se nakonec budou muset porvat mezi sebou: rostoucí moc bruselské byrokracie, militantní islám a zatím ještě jen mírně fašizoidní extrémní pravice. Tak už ostatně vypadá celá západní Evropa.
Takže Čechům začínajícím truchlit nad zánikem svého suverénního státu alespoň tato útěcha: Tentokrát jsme v tom všichni až po uši spolu – od Galway Bay po Čiernou pri Čope.
