Velký básník je více než básník, říká se v Rusku. Jevgenij Á Jevtušenko opentlil verši každou zákrutu sovětských dějin
Padá bílý sníh / jak po nitce klouže / žít na zemi, žít / to snad ani nelze - citovaly ruské sdělovací prostředky minulý týden v nekrolozích úryvek z básně Padá bílý sníh.
Jevgenij Jevtušenko (18. července 1933 - 1. dubna 2017) ji napsal na konci 60. let, kdy jeho umění balancovat mezi věrností režimu a naplňováním tužeb posluchačů po něčem neotřelém dosáhlo samého vrcholu.
Tanky se valí Prahou
Ve dvaceti letech se Jevtušenko stal nejmladším členem Svazu spisovatelů, mimo jiné díky oslavným básním na Lenina a Stalina, které psal zřejmě z čirého přesvědčení, přestože během stalinských čistek zemřeli jeho prarodiče. Jméno si poněkud netypicky získal básní Babí Jar, pojmenované podle rokle u Kyjeva, v níž nacisté v roce 1941 postříleli 34 tisíc Židů.
Jevtušenko ji na dvacáté výročí masakru navštívil a byl šokován tím, že nikde nenalezl ani jeden památník. Nad Babím Jarem nejsou pomníky / jen útes místo náhrobku / je mi strašně / je mi tolik let / jak celému židovskému národu - začínala báseň, která v tehdejší antisemitské atmosféře vzbudila značný rozruch.
Básník si opatrně („po jevtušenkovsku“) počkal na odsouzení zvůle stalinského režimu ze strany Nikity Chruščova a přispěchal s další odvážnou poemou, tentokrát nazvanou Stalinovi dědicové (Odstranili jsme ho z paláců / jak ale odstraníme Stalina / z hlav jeho dědiců?) Další dnes známou báseň z oné doby Jevtušenko nikdy neposkytl ke zveřejnění a dobře věděl proč. Vznikla totiž v roce 1968 a je protestem proti okupaci Československa: Tanky se valí Prahou a v krvi rozbřesk raší / Tanky se valí Pravdou, nikoli však tou naší / Tanky jdou taky po snech o světě bez diktátu / Tanky jdou po tankistech sedících uvnitř tanků / Ach, bože, jaká hrůza! Jdou i na Jana Husa (překlad Milana Dvořáka).
Recitace pro 200 tisíc lidí
Pravé přesvědčení sovětského hrdiny, který svým charismaticky hereckým přednesem plnil již v mládí stadiony a objížděl západní Evropu, Severní Ameriku, Afriku i Austrálii, se nikdy nepodařilo úplně odhalit.
Byl nadšeným zastáncem perestrojky a v rozhovorech se západními novináři se hlásil k „socialistickému přesvědčení“. Když se rozpadal SSSR, napsal slzavou báseň Sbohem, rudá vlajko. V polovině 90. let vrátil Řád přátelství na protest proti válce v Čečensku, o deset let později však přijal Řád za zásluhy od Vladimira Putina. Byl proti válce na Ukrajině, ale nikdy neodsoudil anexi Krymu.
Tento dokonalý homo sovieticus, který šest desítek let sbíral ceny za básně, které dnes kritika označuje za veršotepectví, ale zároveň j im přiznává technický um a nápaditost, sice nedosáhl výšin Majakovského či Jesenina, lásku davů však nikdy neztratil a při jedné příležitosti naplnil stadion s 200 tisíci diváky. Z posledního čtvrtstoletí života strávil nejvíce času na univerzitě v oklahomské Tulse, kde jako profesor na plný úvazek přednášel poezii americkým studentům, nejčastěji „synům rančerů, kovbojů a olejářů“, jak se sám vyjádřil. Do tohoto prostředí zapadl stejně přirozeně jako do všech předcházejících. •
O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz