V půli června v sídle Evropské komise hýřil první náměstek ministra financí Řecka Alexis Charitsis optimismem. „Řecko bylo na pokraji ekonomického kolapsu a nyní je na cestě k normálu. Myslím, že se znovu staví na nohy,“ říkal u velkého oválného stolu v zasedačce bruselské budovy Berlaymont.
Řekům po deseti letech trápení, kdy jim neustále klesaly mzdy i životní úroveň, ani nic jiného než optimismus nezbývá. Ekonomika stále stojí na vratkých nohách - loni rostla o 1,4 procenta, poprvé po deseti letech. Míra nezaměstnanosti za poslední tři roky klesla z 27 procent na dvacet (i kvůli tomu, že mladí talentovaní lidé odcházeli do zahraničí), míra špatných dluhů v bankách přesahuje 40 procent.
Výsledky, které by všechny ostatní evropské země považovaly za neúspěch, jen dokreslují, jak zoufalá je tato slunná jihoevropská země. V posledním „dealu“ s Evropskou komisí se přitom zavázala k dalším desetiletím úsporných opatření a přísného dohledu.
Solidarita se slabými
Než se stal řeckým premiérem, proslavil se Alexis Tsipras jako výrazný opoziční lídr, jehož hlavním programem bylo zrušení tvrdých úsporných opatření, která zemi naordinovala Trojka (Evropská komise, Mezinárodní měnový fond a Evropská centrální banka). V pátek 21. června ovšem třiačtyřicetiletý premiér, který provedl Řecko posledními třemi lety drastických úsporných opatření, podepsal finální záchranný balíček, který přitom Řekům nepřinese výraznější úlevu.
V rámci dohody dostane Řecko 15 miliard eur (přes 380 miliard korun) a ministři financí eurozóny souhlasili i s tím, že Aténám znovu prodlouží splatnost dluhopisů. Řekové tak prakticky až do roku 2033 nebudou muset splácet žádné dluhy od Evropské komise a MMF. Úlevy a zásoby hotovosti na příštích několik let mají zadlužené zemi poskytnout manévrovací prostor, aby letos v srpnu ze záchranného programu úplně vystoupila. Dohodu oslavovali jak Řekové, tak evropští představitelé. Mluvčí řecké vlády ji označil za „historické rozhodnutí“, které „vrátí na tváře Řeků úsměv“ a premiér Tsipras hlásal, že „se Řecko znovu stane normální zemí a znovu bude politicky a finančně nezávislé“. Představitelé eurozóny se pak plácali po zádech, jak pěkně program s Řeckem zakončili. Klaus Regling, který na záchranné balíčky dohlížel, uvedl, že dohoda je „největším aktem solidarity v dějinách“.
Tolik důvodů k optimismu však není. Věřitelé, z nichž největší je Evropská komise, odmítají Řekům od roku 2012 (kdy odepsali 107 miliard eur) odpustit jakoukoli část jistiny dluhu a celkové dluhové zatížení země se zvýšilo na téměř 180 procent HDP. Další mazání dluhů je pro ně přitom nepřijatelné podle logiky, že když se Řekové do problému sami dostali, musí z něj také sami vybřednout. Věřitelé přirozeně rádi zapomínají, že při půjčování peněz jsou vždy dvě strany: ten, kdo si půjčuje, a ten, kdo půjčuje, a pokud někdo půjčuje Řecku a dalším podobným zemím, měl by za to nést následky a platit část nákladů, když přestane být věřitel schopen splácet. Taková ale představa věřitelů v čele s Německem není.
Všechny záchranné programy pro Řecko tak pomohly především západoevropským bankám. Podle studie Evropské školy řízení a technologie z Berlína mířilo „95 procent prostředků ze záchranných fondů, které Řecko dostalo, zpět na splátky soukromých věřitelů“. O tyto peníze se přitom navýšil řecký státní dluh. Podle MMF sloužily záchranné balíčky „jako zajišťovací operace“ pro evropské banky, které potřebovaly snížit svou expozici vůči Řecku. Těžko tedy mluvit o solidaritě s Řeckem, když platí jen jedna strana.
Na stranu Řecka se dnes staví většina ekonomů či představitelé Mezinárodního měnového fondu a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Podle šéfa OECD José Ángela Gurríi přešla řecká ekonomika konečně do růstové fáze a prokázala velkou snahu překonat svou dluhovou krizi, takže by jí věřitelé měli část zbylého dluhu odpustit. Podobně se vyjadřovala i šéfka MMF Christine Lagardeová, která tvrdí, že řecký dluh zůstává „neudržitelný“.
Podle studie Barryho Eichengreena z Kalifornské univerzity a jeho spolupracovníků z různých světových institucí „nebudou opatření, která nastínila euroskupina, stačit, aby obnovila udržitelnost řeckého dluhu. Řešením je pouze odpis části dluhů.“ V opačném případě podle nich dojde nevyhnutelně v Řecku k další krizi a Evropská komise bude muset za pár let zemi znovu zachraňovat.
Na vodítku
Premiér Tsipras dohodu představuje jako tlustou čáru za minulostí, která spočívala v represivních podmínkách půjček a neustálé kontrole věřitelů - je to pochopitelné, preference u voličů mu padají a příští rok ho čekají volby. Jeho vláda se však v dohodě zavázala i k tomu, že bude pokračovat ve škrtech státních výdajů. Reformy zahrnují například snížení penzí či změny ve zdravotnictví a posílení daňového systému.
Přečtěte si komentář: Varufakisova chvíle slávy
Potomci Helénů přitom už odvedli kus práce - od krize zmenšili přebujelý veřejný sektor o 26 procent, pokrátili platby na penze a sociální dávky o 70 procent a snížili na polovinu rozpočet na zdravotnictví.
Kvůli dalším úsporám však obyčejní Řekové ani v příštích letech nemohou čekat, že se jim životní úroveň bude zvyšovat. Mizerné vyhlídky do budoucna jsou předstupněm dalších nepokojů v ulicích. „Politické riziko patří k největším, jemuž bude muset Řecko čelit,“ komentoval to pro týdeník Euro předseda Pracovní skupiny pro euroskupinu Hans Vijlbrief.
Zřejmě nejhorší podmínkou, k níž se nejlevicovější vláda, kterou kdy Řecko mělo, zavázala, je dodržování primárního rozpočtového přebytku ve výši 3,5 procenta HDP v příštích pěti letech a pak až do roku 2060 ve výši dvou procent. Zemi to v zásadě odsuzuje k desítkám let úsporných opatření a pomalého růstu (jestli vůbec). Vykazovat přebytek se podle MMF dlouhodobě nedaří téměř nikomu na světě, ani státům, jejichž ekonomika výrazně roste. I výrazně exportní Česko mělo primární rozpočtový přebytek (nezapočítávají se do něj úroky ze státního dluhu) v předchozích dvou letech, kdy ekonomika prudce rostla, předtím dlouhé roky nikoli.
Právě to je největší experiment, který Německo ve spolupráci s ostatními věřiteli v zadlužených zemích provádí. Namísto podpory postižených ekonomik novými investicemi, které by dovolily, aby ekonomika ožila, firmy začaly generovat vyšší daňové příjmy a ekonomika z krize „vyrostla“, jde opačnou cestou. Hospodářství se dusí úspornými opatřeními, k přebytku státního rozpočtu se dosahuje snižováním cen, především ceny práce. Řecká ekonomika je proto pořád menší, než byla před krizí, a poměr dluhu k ekonomice jako celku proto vzrostl.
Příležitosti by se přitom našly. Řecko má potenciál v rozvoji obnovitelných zdrojů a využití fosilních paliv. Vyšší příjmy by zemi mohly plynout i z rozvoje přístavů či turistického ruchu.
Přísná láska
Řekové se nedočkají ani kýžené svobody, kterou oslavoval Tsipras. Evropská komise, Evropský stabilizační mechanismus a Mezinárodní měnový fond budou posílat své speciální monitorovací týmy do Řecka každý čtvrtrok (dosud to bylo jednou za půl roku), aby sledovaly, jak země postupuje s reformami a dodržuje fiskální přebytky. „Budou na velmi krátkém vodítku,“ poznamenal k tomu ironicky jeden představitel eurozóny v neformálním rozhovoru.
Evropa se tak pomalu přibližuje německému vzoru disciplíny a kontroly. Takzvaná přísná láska zahrnuje striktní dodržování pravidel i za cenu, že jsou nastaveny špatně. Tak tomu bylo - jak se nyní všeobecně uznává - v případě nízkých úrokových sazeb Evropské centrální banky po roce 2000, které státy hlavně z jižního křídla Evropy využily k masivní úvěrové expanzi. Většina z nich ji pak nezvládla. Za chyby rodičů platí děti či v řeckém případě vnoučata.
Přečtěte si také:
Německo na pomoci Řecku vydělalo téměř tři miliardy eur
Důchodová hrozba v Německu. V roce 2060 může být zadluženější než Řecko
