Když řecká vláda přišla za dlužnické krize s nápadem na zdanění „luxusu“, vzpomněla si i na soukromé bazény. Ale v bohatých předměstích Atén aby je najednou člověk pohledal, přiznalo je pouhých 324 majitelů. Ostatní zapomněli na takovou drobnost, jako jsou podrobné satelitní snímky od Google Earth, díky nimž se ukázalo, že těch nepřiznaných bazénů je o trochu víc, asi tak o 16 650. Od té doby se jejich majitelé opravdu hodně zlepšili v umění „maskirovky“, a tak bazény schovávají pod plovoucími rohožemi, používají vojenské maskovací sítě nebo opatřují dna a stěny bazénů dekorem imitujícím trávníky.
Když už jsme u bazénů, připomíná to nedávnou zprávu z jedné moravské vesnice, které došla voda, protože občané jaksi neposlechli výslovného obecního zákazu a z veřejného vodovodu si je plnili, veřejného blaha v suchých časech nedbajíce. K odhalení provinilců přitom není zapotřebí satelitu, stačí vodoměr, prokazující prudce zvýšený sezonní odběr. Také drony dovedou být špicl.
Jsou země jako Itálie, kde je nepřevzetí účtenky z elektronické fiskální pokladny pokutováno jako napomáhání krácení daně. A přesto je rozsah toho, co ekonomové v mezinárodních srovnáních označují jako míru dobrovolného přiznání (VCR - voluntary compliance rate), pod psa, konkrétně v italském případě nějakých 62 procent. Naopak ve Spojených státech je VCR už desítky let stabilní na vysokých 81 až 84 procentech.
V Evropské unii vede hranice mezi Severem a Jihem, kde je vysoký podíl mikropodniků pracujících s hotovostí, a tedy velkým prostorem pro zatajování příjmů, což se projevuje i na rozsahu „šedé ekonomiky“. Česko je podle různých metod zařazováno k zemím s podprůměrnou velikostí „šedé ekonomiky“, poslední práce MMF na toto téma uvádí rozpětí 9,2 až 14,1 procenta HDP.
Svou roli v ochotě platit daně hrají i postihy, včetně očekávání, že se na podvod přijde, a důvěra ve stát a jeho instituce, především pak vnímání toho, zda stát poskytuje služby v rozsahu a kvalitě, za které má cenu daně platit. Lidé jsou ovlivňováni okolím - bohabojní, daně platící lidé zkrátka oslábnou v disciplíně, když vidí ve svém okolí i v politice „černé pasažéry“.
Tříska v oku bratra tvého
Sociální vědy včetně behaviorální ekonomie mají nasbíranou bohatou kolekci studií o tom, jak „národní specifika“, tedy kultura v širokém slova smyslu, ovlivňují poctivost lidí v placení daní či obecně jejich vztah k podvádění. Obvyklá je opět severojižní hranice, kterou mimochodem kopírují i mezinárodní průzkumy veřejného mínění o tom, co si různé národy myslí o jiných. Když před pár lety na toto téma YouGov provedl průzkum v Británii, Francii, Německu a čtyřech nordických zemích, vyšlo z něj, že lidé z těchto zemí nemají v tomto ohledu valné mínění o obyvatelích z „východní“ a jižní Evropy.
Naprostá většina daňových změn v Česku byla zbytečná, nedotažená nebo vyloženě škodlivá. Čtěte více v eseji:
Daňové reformy jsou permanentně mimo mísu
Dobrou pověst mají v očích jiných národů Švédi, považovaní za poctivé, druhý extrém představovali Rumuni, ale dostalo se i na Italy, Bulhary, Řeky a Poláky. Jistěže by bylo mimořádně zajímavé se dozvědět, co pod vlivem posledních zpráv o čerpání unijních dotací soudí o Česku, ale nijak skvělá nebyla pověst Čechů ani tehdy v Německu a Dánsku, ačkoli třeba v Británii Čechy v roce 2013 považovalo za největší lháře a podvodníky v Unii jen málo respondentů, a dobré mínění o nás převládalo ve Finsku.
Přesvědčen o vlastní nevině
Ještěže máme experimentální ekonomii, kde můžete chování lidí testovat v laboratorních podmínkách. Zatímco Italové sami o sobě nemají nějaké přehnané iluze a pro lidi, kteří lidově řečeno „vydrbávají“ při placení daní, mají jistý druh obdivu, pokud se v tom doopravdy vyznají, experimenty ukazují něco jiného.
European Research Council zadal několikaletou studii, která zkoumala ochotu platit daně v závislosti na hodnotové orientaci, pohlaví, sazbách a potenciálních trestech za odhalení provinilců. Jejich podstatou bylo, že skupiny respondentů s porovnatelným socioekonomickým pozadím z Itálie, Británie, USA a Švédska dostaly za úkol vyplnit úplně stejné „úřední papíry“ v mateřském jazyce, přičemž za tuto práci jim náležela hotovostní odměna.
Následně všichni měli podat daňové přiznání a věděli předem, že existuje pětiprocentní pravděpodobnost auditu. V jednotlivých kolech se měnily parametry zdanění, refundace zaplacené částky. Vtip je v tom, že po osmi kolech se ukázala velice podobná ochota platit daně u Italů jako u Švédů, v obou případech měřitelně vyšší než u Angličanů a srovnatelná s Američany (ti vypadají skutečně „vycepovaní“).
Mimochodem, ženy jsou ve všech rundách a lokalitách o dost poctivější než muži. S rostoucí sazbou a daňovou progresí klesá ochota platit a nikoho by nemělo překvapit, že když lidé nedostanou „vratku“, také se jim nechce přispívat do společného hrnce.
To platilo v průměru, rozdíl spočíval v jemnějším detailu. Ve Švédsku byl vyšší podíl lidí, kteří byli buď úplně poctiví, anebo kteří zatloukli celý příjem. Italové byli méně koncentrovaní v extrémech, ale výrazně se shlukovali kolem ochoty zaplatit něco, a „trochu při tom šidit“. Skupina „umírněných podvodníků“ přitom má mezi sebou 18 procent těch, kteří jsou schopni přesvědčit sami sebe, že se chovají vzorně. Tvrzení „nic vracet nebudu, protože jsem nic neudělal“- není z čistě psychologického hlediska žádný unikát.
Politická dimenze je jiná věc.
