Rolníkům by pomohlo zahrnutí nakoupených pozemků do nákladů, míní Miloslav Kučera (ODS)V ČR existuje nebezpečí, že dojde k vykupování rozsáhlých celků půdy těmi zahraničními investory, kteří nemají v EU možnost hospodařit na velkých plochách.
Rolníkům by pomohlo zahrnutí nakoupených pozemků do nákladů, míní Miloslav Kučera (ODS)
V ČR existuje nebezpečí, že dojde k vykupování rozsáhlých celků půdy těmi zahraničními investory, kteří nemají v EU možnost hospodařit na velkých plochách.
Celá řada rizik hrozí podle bývalého stínového ministra zemědělství Miloslava Kučery z ODS českým zemědělcům po vstupu do Evropské unie. Mezi zásadní rizikové faktory přitom Kučera zahrnuje hrozbu ztráty obhospodařované půdy a domácího trhu, existenční nejistotu způsobenou nevyřešenými transformačními závazky a oslabování rezortu cíleným vytvářením prokorupčního prostředí.
Stabilita na půdě
Patrně největší riziko představuje podle Kučery skutečnost, že domácí zemědělci (především podniky právnických osob) hospodaří z více než 90 procenty na pronajaté půdě. Zemědělcům samotným tento stav vadí a požadují co nejlukrativnější podmínky k tomu, aby mohli půdu koupit. Také ministr zemědělství Jaroslav Palas deklaruje jako jednu z priorit vytvoření příznivých podmínek pro prodej půdy tuzemským zemědělským podnikatelům. Podstatné ovšem je, jak takového stavu dosáhnout za situace, kdy podkapitalizované zemědělství nemá dostatek investičních zdrojů a projekty podpor ze strany státu jsou drahé a pohybují se v řádu miliard. Kučera přichází s řešením, které je velmi levné. K jeho realizaci by však bylo třeba novelizovat zákon o daních z příjmů. „Pokud by tato novela prošla, tak by na časově omezenou dobu zemědělští podnikatelé, tedy ti, co splňují podmínku, že většina jejich tržeb pochází ze zemědělské prvovýroby, mohli pořizovací cenu za nakoupené zemědělské pozemky zahrnout do svých nákladů. Byl by to velmi krátký proces, rozpuštění do nákladů se dá odhadnout na maximálně osm až deset let,“ zdůraznil Kučera. Stávající podmínky nákupu například státní půdy od Pozemkového fondu ČR přitom počítají s třicetiletými splátkami.
Různé pohledy na řešení
Vláda se zatím ovšem k návrhu Kučery staví negativně. „Myslím si, že existují dva úhly pohledu, jak našim zemědělcům pomoci. Jeden představuje výše popsané řešení, které umožňuje zemědělcům, aby vydělané peníze investovali do půdy a zakotvili se na ní. Je to nebetyčně výhodnější, než aby museli nejprve vytvořit jakýkoli zisk, zdanit jej a teprve ze zdaněného zisku měli možnost buď přímo půdu nakoupit nebo ji splácet přes nějakou státní úlevu na bázi dlouhodobých úvěrů či půjček,“ domnívá se Kučera. Pro Kučerův návrh jsou přitom obvykle lidé, kteří o zemědělství něco ví. „Většina zemědělských poslanců napříč politickým spektrem je pro, ministr Palas mi řekl, že ve vládě možnost daňových odpisů podpoří,“ konstatoval Kučera. „Nevlastnictví“ pozemků k zemědělskému podnikání je zásadním rizikem speciálně českého zemědělství, které bylo za socializmu na rozdíl od jiných komunistických zemí, s výjimkou NDR, totálně zestátněno. Z tohoto důvodu i kvůli polistopadové agrární politice jsou dnes vlastníci odtrženi od jakéhokoli zájmu na trvalé existenci zejména větších zemědělských podniků. Podle Kučery „jsou ve velké většině ochotni své pozemky kdykoli prodat bez ohledu na původ investora či jeho dlouhodobé zájmy. Existuje proto reálné nebezpečí, že dojde k vykupování velkých celků půdy zahraničními investory, kteří nemají v zemích dnešní EU možnost hospodařit na velkých plochách. Nejsnadnějším objektem jsou právě ekonomicky nezakotvené podniky právnických osob, hospodařících na pronajaté půdě,“ obává se Kučera.
Hrozba ztráty vlastního trhu
Ačkoli v ČR existují odbytové organizace na prodej zemědělských komodit, jejich pozice je dosud velmi slabá. Důvody jsou především dva: Za prvé nedisciplinovanost členů těchto družstev i zemědělců stojících mimo tyto celky, která vede k upřednostňování osobního zájmu nad zájmy celku zejména v případě krátkodobých výhodných prodejů zemědělské suroviny. Za druhé to pak je vlastní činnost odbytových organizací, která je v ČR v zásadě zúžena pouze na lobbing za vyšší ceny bez jakékoli samoregulace nabídky. Naopak v EU jsou odbytové organizace marketingově, kapitálově a organizačně mnohem silnější a podle Kučery se budou snažit zcela logicky využít svých zkušeností a umístit tamní výrobky na trzích kandidátských zemí. Neexistenci účelné odbytové domácí politiky má přitom podle Kučery na svědomí polistopadové vedení rezortu zemědělství, které dostatečně nestimulovalo ke vzniku Unii obdobných odbytových organizací a v případě problémů řešilo situaci „poskytováním plošných dotací všude tam, kde se odbytové problémy vyskytly“. Důsledkem je skutečnost, že většina našich zemědělců je na dotacích závislá, aniž by se uměli postarat o odbyt své produkce.
Rizika nevyřešených transformačních závazků
Vstup ČR do EU bude podle všech analytiků vycházejících z evropského práva znamenat obhajobu nároků oprávněných osob (restituentů) a zemědělské podniky, které se s jejich nároky dosud nevyrovnaly, budou postaveny před povinnost tak učinit. Je také možné (a dokonce velmi pravděpodobné), že z povinnosti vyrovnat se s restituenty neuniknou zpětně ani ti, kteří v rámci takzvané druhé fáze transformace zemědělských družstev převedli lukrativní zemědělský majetek na nové nástupnické organizace a transformační závazky zanechali ve zbytkových podnicích, které neměly restituenty čím uspokojit. Povinnost generálního dodržení závazků družstev vůči oprávněným osobám oslabí ovšem podle Kučery nástupnické subjekty zemědělských družstev natolik, že nebudou schopny konkurence. Hrozí i jiné, klasicky české nebezpečí. „Lze předpokládat, že vrcholný management těchto podniků se bude snažit uspokojit alespoň své osobní zájmy tím, že vrhnou své podniky do řízené likvidace a za úplatu budou zprostředkovávat hromadný prodej půdy zahraničním investorům,“ prognózuje Kučera. Dosavadní zemědělská politika nahrávající těmto podnikům se tak podle něj paradoxně obrátí proti postsocialistickým podnikům samotným.
Kdo přežije?
Ačkoli rizika, na které Kučera poukazuje, jsou skutečně reálná, existuje i v případě vyrovnávání transformačních závazků řada právnických osob, které se o to snaží nebo již své závazky vyplnily. Také v případě vlastnictví půdy jsou na tom někteří zemědělci, zejména z řad malých soukromě hospodařících rolníků, lépe než ukazují celostátní statistiky - soukromníci mají totiž zhruba třetinu půdy již nyní ve svém vlastnictví. Zcela jisté je také to, že zemědělci po vstupu do EU dostanou mnohem více peněz než mají nyní k dispozici od českého státu prostřednictvím dotačních a dalších podpůrných programů. Tyto skutečnosti nicméně nasvědčují tomu, že vstup do EU přežijí bez úhony zejména soukromí zemědělci a korektně se chovající podniky právnických osob, což ovšem nepředstavuje většinu tuzemských zemědělských výrobních kapacit. Možná i z toho důvodu je řada zemědělců proti vstupu do EU - poměrně oprávněně se obávají, že neprávní kroky, které v polistopadové minulosti s tichým souhlasem státu učinili, budou nějakou formou potrestány.
