Za dva tisíce si dnes můžete pořídit třeba pěknou košili. Vláda si za tuhle sumu kupuje podnikatele. Právě tolik činí státní podpora drobnému a střednímu podnikání rozpočítaná na hlavu. Když si jeden spočítá, kolik naopak musí podnikatel odvést na daních, vypadá stát jako výherní automat: když do něj poctivě naházíte tisíc korun, možná vám vypadne desetikoruna.
Samozřejmě by bylo jednodušší a efektivnější snížit daně než přerozdělovat takový pakatel. Jenomže to by se vláda nemohla blahosklonně tvářit, že pomáhá podnikání. A hlavně by někde ubylo úředníků. Je dokázaným faktem, že za neustálým bobtnáním státních výdajů stojí moc byrokratů, kteří potřebují získat smysl života. Tak jako prestiž firmy roste s obratem, hrdost státního úředníka se nadýmá objemem cizích peněz, které prošly jeho rukama. A to od posledního referenta až po ministra. Pozoruhodné je, že čím více prostředků stát přerozděluje, tím více se mu jich nedostává. Je to tím, že zatímco soukromník pečlivě váží, na co vydává prostředky, u státního úředníka se stává přerozdělování samoúčelem. Nejde o to, kolik a kam peněz správně patří, hlavně musí být ten balík co největší. Nerozhodují pak skutečné ekonomické potřeby, ale ideologické předsudky, subjektivní preference, populizmus či osobní vztahy. Vládní podpora podnikání je čirý eufemizmus a zástěrka, která má dát legitimitu nesmyslnému přehazování miliard vidlemi státních byrokratů. Kolik asi každý z nich stojí podnikatele? Určitě mnohem více než dvě tisícovky.
