Menu Zavřít

Podpora rozvoje místo zátěže

20. 8. 2003
Autor: Euro.cz

V rámci současného systému je možné změny nastartovat rychle a efektivně

Systém sociálního zabezpečení - zahrnující důchodové pojištění, nemocenské pojištění, politiku zaměstnanosti, dávky státní sociální podpory, dávky sociální péče a sociálních služeb - se dostává do stále vyšší finanční nedostatečnosti a deficitů. Vinu na tom má primární způsob financování prostřednictvím odvodů na sociální pojištění (které má charakter daní z příjmů), jeho závislost na demografickém vývoji a v podstatě mandatorním charakteru svých výdajů. Dopad se projevuje v narůstající finanční nerovnováze a ve svém důsledku i ve zhoršujících se životních podmínkách důchodců a také rodin s dětmi.
Pokud by i nadále pokračoval současný vývoj, hrozí výrazné snižování výdajů ostatních kapitol státního rozpočtu, jako jsou školství, kultura, bezpečnost občanů, zdravotnictví a tak dále, či další růst deficitu státního rozpočtu s negativními dopady na akumulaci kapitálu, hospodářský růst a úroveň reálných mezd.
Pro rozpočtovou stabilitu i celkovou sociální soudržnost společnosti je nejdůležitější částí systému sociálního zabezpečení důchodové pojištění, které představuje okolo 65 procent jeho celkových nákladů. Opravdu účinnou reformu soustavy veřejných financí si tak není možné představit bez zásadní reformy důchodového systému. Situaci komplikuje fakt, že specificky důchodové systémy jsou systémy dlouhodobé, které se vyznačují vysokou mírou setrvačnosti a závislostí na měnících se ekonomických, demografických a sociálních podmínkách. Důchodový systém je také nedílnou součástí národní ekonomiky. Měl by být tedy koncipován tak, aby nebyl považován za zátěž, ale naopak podporoval její rozvoj.

Státní pilíř.

Základem současného českého penzijního systému je takzvaný základní systém důchodového pojištění, někdy nazývaný státní pilíř. Je průběžně financovaný, dávkově definovaný, jednotný, účast všech občanů v něm je povinná. Zabezpečuje poměrně vysokou míru solidarity - vyšší příjem vede k relativně nižším dávkám. Základní nevýhodou tohoto systému je, že vzhledem ke způsobu financování je jeho stabilita závislá na demografickém vývoji, který určuje počet plátců a počet příjemců dávek. Vinou stárnutí populace nastává narušení rovnováhy systému. Systém financování prostřednictvím sociálního pojištění zakládá pokřivení na trhu práce. Vysoká absolutní výše sociálního pojištění má za následek vysokou motivaci pro vyhýbání se placení sociálního pojištění.
V tabulce je vidět, jak dochází k narušení finanční neutrality systému – neplatí, že co se v daném roce vybere na důchodovém pojištění, to se v daném roce rozdělí.
V roce 2002 dosáhly příjmy z důchodového pojištění úrovně 198 miliard korun a výdaje dosáhly výše 212 miliard korun, což představuje 8,7 procenta HDP a 28,9 procenta příjmů státního rozpočtu.
Česká vláda ve snaze brzdit růst deficitu na důchodovém účtu, a tím i deficit státního rozpočtu, doposud postupně snižovala poměr mezi průměrným starobním důchodem a průměrnou hrubou mzdou – takzvaný náhradový poměr, který je v České republice nyní na úrovni 43 procent. Již v minulosti rozhodla o postupném, relativně pomalém prodlužování věku odchodu do penze. Přetrvávajícím závažným problémem, který uspokojivě neřeší ani posledními vládními návrhy, je extrémní nivelizace výše důchodů. Touto nízkou mírou ekvivalence je závažně popřen princip zásluhovosti a značně se snižuje motivace vyšších příjmových skupin obyvatelstva přispívat do systému důchodového pojištění.

Navrhované úpravy.

Současná vládní koalice se dohodla na zpracování návrhů zákonů, které povedou k určitým parametrických změnám ve státním důchodovém systému. Jestliže vláda svou vizi prosadí v Parlamentu, měly by úřady začít sledovat současné výdělky a posílat lidem odhad jejich budoucí penze. Její výše se bude vyšší mírou proti současnému stavu lišit na základě toho, kolik občan odvedl na důchodovém pojištění. Dohoda se taktéž odvolává na skandinávský systém tzv. zdánlivě fiktivních účtů (NDC). Míra zásluhovosti se dá v tomto systému do značné míry nastavit zvolenými parametry, a to od velmi nízké zásluhovosti až do úrovně plné zásluhovosti. V tomto případě se systém blíží systému povinného individuálního spoření v penzijních fondech s tou výjimkou, že se aktuálně odváděné prostředky neinvestují na kapitálovém trhu, ale rovnou se přerozdělují současným penzistům.
Hlavní nevýhodou systému NDC je fakt, že budoucí politická reprezentace se nemusí cítit vázána rozhodnutími minulé politické reprezentace a může prosadit změnu parametrů budoucích nároků dle aktuální rozpočtové situace státu. Zatím nejsou známé parametry navrhovaných změn, takže je obtížné se k nim detailně vyjádřit. Prezentovanou představu, že se státní důchody více přiblíží parametru zásluhovosti, lze hodnotit kladně. V prvním kroku vláda oznámila, že hranice nároku na státní důchod se posune na 63 let pro muže i ženy s účinností od roku 2013. Druhý krok má spočívat v tom, že v budoucnu padne pevná, zákonem daná hranice dělící lidi na pracující a důchodce.

Individuální účty.

Pro pokračování reformy je klíčové správné nastavení parametrů základního systému důchodového pojištění, a to včetně zavedení individuálních účtů. Pokud by se ve velmi krátké době nepodařilo tento úkol splnit, bude obtížné skutečnou reformu provést. Individuální účty umožní, aby byl každý pojištěnec pravidelně informován o tom, kolik do průběžného systému na svých daních odvedl a jaké jsou na základě definovaného výpočtu jeho důchodové nároky. Jen zavedení individuálních účtů umožní uskutečnění souběhu důchodu a pracovní aktivity. Zavedení individuálních účtů v žádném případě není podmíněno vznikem veřejnoprávní důchodové či sociální pojišťovny a může se bez problémů uskutečnit i v současném rámci České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ). Je ale nutné stanovit maximální výši nákladů, kterou si za správu prostředků průběžného systému může ČSSZ účtovat. Případné oddělení ČSSZ od státního rozpočtu, či dokonce vytvoření „nezávislé“ sociální pojišťovny, je z pohledu reformy důchodového pojištění marginální problém. Není ovšem marginální z hlediska okamžitých nákladů spojených se zřízením takovéto nezávislé instituce.
Tento první pilíř budoucího důchodového systému by měl zůstat pro všechny občany povinný, veřejně spravovaný, financovaný průběžně, solidární a pokud možno financovaný z širší daňové základny. Současná výše výběru pojistného je dána výší pojistné sazby, úspěšností výběru a počtem platících pojištěnců. Z členských zemích OECD máme jednu z nejvyšších pojistných sazeb ve výši 26 procent (19,5 procenta zaměstnavatel, 6,5 procenta zaměstnanec) z vyměřovacího základu hrubé mzdy. Průměrná výše pojistné sazby se v zemích OECD pohybuje kolem 19 procent. Zvyšovat příspěvkovou sazbu by nebylo moudré, protože vyšší přímé zdanění práce by mohlo vést k vyšší nezaměstnanosti a mimo jiné k fakticky nižšímu výběru pojistného. Stejně tak převod části prostředků (dvě procenta ze současných 3,6 procenta) z politiky zaměstnanosti do důchodového pojištění není dobrým řešením. Tyto prostředky by měly býti použity buď na skutečnou aktivní politiku zaměstnanosti, či by měly být ponechány občanům. Pro zachování konkurenceschopné ceny práce na trhu v rámci Evropské unie bude stejně nutné sazbu důchodového pojištění v budoucnu snížit. Za podstatně efektivnější považuji návrh na financování i státního systému z širší daňové základny (míněno primárně na spotřební daně), což by znamenalo částečný odchod od současného financování prostřednictvím sociálního pojištění. Je také nutno stanovit u zaměstnanců maximální vyměřovací základ pro placení sociálního pojištění. Jeho výše by měla být zhruba na úrovni trojnásobku průměrné hrubé mzdy.

bitcoin_skoleni

Méně velkorysosti.

Hlavním úkolem základního systému důchodového pojištění by měla být redistribuce napříč generacemi. Dávky ze státního pilíře by měly být indexované kombinací cen a reálných mezd. Způsob indexace závisí na tom, jak chceme rozložit rizika ve společnosti. Indexace k cenám zajišťuje důchodcům stabilní kupní sílu (nicméně pokles relativní kupní síly vůči průměrnému platu) vzhledem k tomu, že růst reálných mezd obvykle převyšuje inflaci. Indexace ke mzdám vede ke stabilní relativní pozici postproduktivní generace ve společnosti, nicméně je náročnější na finanční zdroje. Státní systém by měl být postupně méně velkorysý, více redistributivní, důchody by se tedy měly z větší části indexovat k inflaci. Je nezbytné zajistit, aby doba pobírání státního starobního důchodu v průměru nepřekračovala dvacet let. Jinými slovy, reálná doba odchodu do důchodu se musí každý rok zvyšovat minimálně o dva až čtyři měsíce, a to až do dosažení hranice 65 let pro muže i pro ženy. Bylo by ovšem velmi naivní domnívat se, že pouhým zvyšováním věku odchodu do důchodu se bude zvyšovat i reálný věk odchodu do penze. Aby tomu tak bylo, bude nezbytné provést ještě další opatření, jako je úplné zrušení možnosti předčasného odchodu do důchodu a prodloužení povinné délky účasti na pojištění pro získání starobního důchodu ze současných 25 let alespoň na 35 let. Účinnost výše uvedených opatření může být značná a velmi rychlá.
V povinném průběžně financovaném státním systému je tedy nutno dosáhnout finanční rovnováhy systému. Důchodový systém lze považovat za finančně únosný, pokud výdaje na něj nepřekračují jeho příjmy a podíl výdajů ve vztahu k HDP nepřesahuje hodnotu ekonomicky nejvyspělejších států světa.
Nesmíme ovšem zapomínat na potřebu zvýšit důvěru občanů v povinný průběžně financovaný systém zásadním zvýšením transparentnosti ČSSZ na klientsky orientovanou institucí poskytující finanční služby a informace tak, aby každý občan mohl být obeznámen s tím, jak je s jeho prostředky nakládáno.
Veškeré parametrické změny nezbytné pro stabilizaci průběžného systému je možné bez problémů provést v rámci současného dávkově definovaného státního systému. Navíc je třeba zdůraznit, že v rámci současného systému je možné v případě politické vůle veškeré potřebné změny nastartovat velmi rychle a efektivně.
Je nutné odmítnout zjednodušené představy, že výše naznačené problémy vyřeší příliv pracovníků ze zahraničí. Dá se očekávat, že po vstupu do Evropské unie se trend dvou posledních let bude spíše prohlubovat a Českou republiku budou opouštět především mladí a schopní lidé, tedy nejlepší plátci důchodového pojištění.

  • Našli jste v článku chybu?