Stávka by měla vést k zamyšlení nad platy státních zaměstnanců a k reformám
Kdyby o tom média usilovně neinformovala, tak si stávky státních zaměstnanců, největší za posledních dvacet let, jak pravil odborový boss Jaroslav Zavadil, nikdo ani nevšiml. Není divu. Stávka úředníků, kuchařek ze školních jídelen a podobných profesí zasahuje život země opravdu jen okrajově. Na rozdíl od protestů železničářů či popelářů.
Díky mediální pozornosti však svůj účel stávka splnila a zase po čase zviditelnila odborové předáky. Ale na druhé straně by měla vést k zamyšlení nad platy státních zaměstnanců a k reformám v celé veřejné sféře.
Předně je možné konstatovat, že levicovými politiky celého světa propagované navyšování mezd jako nástroj povzbuzování spotřeby a jejím prostřednictvím hospodářského růstu tak nějak v českých podmínkách nefunguje. Přes pokles reálných mezd ve třetím kvartále, rostla ekonomika jednoprocetním tempem mezičtvrtletně, což je více než slušná čtyři procenta přepočteno na rok. Takže ta domácí spotřeba v malé otevřené ekonomice je opravdu mnohem méně podstatná než úroveň mzdových nákladů z pohledu konkurenceschopnosti našich výrobců na světových trzích.
Za druhé nelze přehlédnout, že krátce po odborářské akci byly zveřejněny výsledky světového průzkumu kvality vzdělání. A Česko za posledních deset let zaznamenalo největší propad v kvalitě základního vzdělání. Za tohoto stavu je plánované plošné navyšování platů lidem, kteří odvádějí tak špatnou práci, přinejmenším nemorální. Naopak zde musí dojít k výrazné diferenciaci mezd mezi těmi, kteří mají výsledky, a těmi, kteří za tuhle kvalitu patnáctiletých dětí mohou. Stále rostoucí počet učitelů je z tohoto pohledu silně kontraproduktivní.
Podobně je to v dalších oborech státního sektoru. Jak chtějí své platy obhajovat policisté, když bezpečnost v Česku jak na ulicích, tak na silnicích a dálnicích prostě evidentně neodpovídá tomu, že na počet obyvatel máme nejvíce policistů v Evropě.
Obecně je zcela evidentní, že problémem není až tak výše platů, jako počet jejich pobíratelů. Státních zaměstnanců je vždy více, než je skutečně potřeba, a mají tendenci stále se zmnožovat. Platí to všude na světě, ale neznamená to, že na to lze rezignovat. Zde je naprosto nutné konstatovat, že vláda a její ministři zatím v tomto ohledu selhávají. Počty propouštěných jsou symbolické, ačkoli by mělo jít jednoznačně o naprosto dominantní nástroj na vypořádání se s požadavkem snížit objem mezd o deset procent. Z těch sto padesáti miliard korun lze nepochybně ušetřit mnohem víc.
A neuspokojivé jsou také tance kolem tarifních tabulek, které by měly být prostě zcela jednoduše zrušeny, protože fakticky znemožňují dostatečnou mzdovou diferenciaci zaměstnanců podle výsledků jejich práce. Jak nakonec ví dobře každý, kdo nějaký čas fungoval v privátním sektoru.
Právě tarify jsou mimochodem tím, co udržuje stále poměrně vysoký vliv odborových funkcionářů na zaměstnance. O tarifech státních zaměstnanců se totiž dá snadno vyjednávat kolektivně, a to na té nejvyšší úrovni, tedy přímo s vládou, kde funkcionáři mohou před objektivy kamer předvést své odhodlání bojovat za vykořisťované pracující.
Zanedbatelný ohlas stávky ve veřejnosti by proto měl vládě dodat odvahy k razantnějším reformám veřejné správy. A především k masivnějšímu propouštění. I noví ministři by mohli za těch pár měsíců pochopit, že ve svých resortech je toho sádla, které by se mělo odstranit, více než dost.
Především je však třeba vládě vyčíst, že nedokázala včas zamést před vlastním prahem. Tahanice kolem platů ústavních činitelů, jež mají klesnout o nedostatečných pět procent, si mohla ušetřit. Navíc je v rukách sociálně demokratických senátorů, kteří příslušnou novelu zákona, jež teprve v pátek prošla sněmovnou, mohou zablokovat, a mzdy nejlépe placených zaměstnanců státu pak od ledna výrazně vzrostou. Což pochopitelně a oprávněně veřejnost naštve. A vymlouvání se na opozici bude jen málo účinné.
Je to důležité zejména proto, že reformy, které se nám snad za několik měsíců urodí, rozhodně nebudou bezbolestné. Odboráři to vědí a silně se radikalizují. Střetů bude přibývat a budou i větší a citelnější než poslední trochu podzemní stávka státních zaměstnanců. A ministři, poslanci i senátoři budou muset ukazovat, že jich se ta hořká medicína týká stejně jako všech ostatních. Jen tak lze získat pro reformy nezbytnou širší podporu.
