V takzvané londýnské arbitráži, v jejímž prvním kole bylo rozhodnuto, že Česká republika neochránila investici Nomury do Investiční a Poštovní banky (IPB), byl vysloven kromě jiného i tento verdikt: Nomura postupovala v dobré víře, její chování odpovídá chování portfoliových investorů.
Český stát tedy mohl předvídat, jak bude v IPB postupovat. Stejný argument použil i bývalý muž číslo jedna banky, Libor Procházka (viz rozhovor na str. 22). Pro vysvětlení: Portfoliový investor na rozdíl od strategického je takový, který firmu koupí pouze na omezenou dobu, a to s hlavním cílem - vytěžit z ní pro sebe zisk, a pak ji dál prodat.
Každý, kdo si pamatuje na dobu, kdy byla podepisována smlouva mezi Fondem národního majetku a Nomurou, respektive její dcerou Salukou o koupi 36procentního podílu v IPB, musí tuto skutečnost potvrdit. Nomura na tiskové konferenci 8. března 1998, která následovala ihned po podpisu smlouvy, jasně deklarovala, že je pouze portfoliovým investorem a vstupuje do IPB na dva až tři roky. Ve smlouvě slíbila, že jednak posílí její kapitál, jednak jí do konce roku 1999 najde strategického partnera.
Pokusila se o oboje. Kapitál posílila, i když ne o slíbených 12 miliard, ale méně. Kupce pro IPB sehnala, ovšem později, a ne pro celou banku. Jednala nejprve s Českou spořitelnou a Komerční bankou. Ty ovšem v té době měly svých problémů dost. Nakonec v červnu 2000 dovedla před podpis smlouvu se skupinou Allianz a UniCredito, jenže státní úředníci už v té době měli v hlavě zřejmě jen myšlenku nucené správy a přesunu IPB do rukou ČSOB.
Faktem je, že Allianz s UniCredito měli koupit IPB, avšak nikoliv její aktiva na Kajmanských fondech. Tedy například společnost České pivo. Těžko se ale dalo čekat, že Nomura posílí kapitál banky, sežene strategického kupce, nevydělá ani korunu, stáhne ocas a půjde domů.
Pohádka se nekonala. Nepřišel japonský hrdina a nezachránil IPB před zlým drakem bez nároku na půl království a svatbu. Měli jsme si totiž nevěstu líp hlídat a nedopustit, aby v raném věku šlapala chodník.
Chybu udělal Fond národního majetku a jeho tehdejší šéf Tomáš Ježek. Fond si totiž nechal při navyšování kapitálu banky v prosinci 1993 svojí neúčastí zredukovat podíl v IPB na strategicky neprodejných 36 procent. Jistě. Udělala chybu i Tošovského úřednická vláda, která IPB prodala Nomuře? Ano, ale měla v tehdejší době jiného kupce? Našel by se strategický investor, který by šel do obchodu, ze kterého nezíská majoritní podíl, kde bude mít skrytého rostoucího soupeře? Ztěžka.
A chyby dělali další státní úředníci, včetně těch z centrální banky, kteří nečinně přihlíželi tomu, jak z IPB roste bankovně průmyslový holding propojený navzájem úvěry a vlastnictvím. Opatřeními typu zvýšení povinných minimálních rezerv, kterými ČNB stáhla od bank bezúročně osm procent vkladů či nepřiměřenými požadavky na tvorbu rezerv, toho dosáhnout nešlo.
Proč se nechtělo státu pomoci IPB se špatnými úvěry, které měly v té době všechny banky, když České spořitelně a Komerční bance pomohl? Bál se černé díry zvané Kajmanské fondy, toho, že Nomura si do nich přesune většinu výnosných aktiv a ty prodá. Ale díry zvané kostlivci ve skříni byly i v obou dalších velkých bankách.
Zatím nás nucená správa v IPB spolu se stoprocentní státní zárukou při prodeji do rukou ČSOB stála kolem 120 miliard korun, dalších až 40 miliard nás může stát prohraná arbitráž. I pokud by na prodeji aktiv z Kajman, jejichž tržní hodnota se pohybovala podle odhadů mezi 40 až 50 miliardami korun, profitovala jen Nomura, přišli bychom evidentně o míň.
