Spory o nového šéfa eurokomise zastiňují mnohem důležitější úkoly, před nimiž EU stojí
Zdá se, že Evropská unie se dokáže soustředit vždy jen na jeden problém. Letos v létě je to otázka, kdo vystřídá Josého Manuela Barrosa ve funkci předsedy Evropské komise. A britský premiér David Cameron se ocitl v roli velitele zadního voje, který se snaží zablokovat jmenování lucemburského arcifederalisty JeanaClauda Junckera. Funkce předsedy komise je bezpochyby důležitá. Komise si udržuje monopol na navrhování nové legislativy, na jejíž charakter má předseda silný vliv. Nová legislativa je však pro Evropu v dnešní době svým způsobem luxusem. Namísto úvah o vzrušujících nových směrnicích, například o žádoucích vlastnostech sekaček na trávu prodávaných v EU, musejí vedoucí evropští představitelé dotáhnout do konce tři naléhavé a vzájemně propojené úkoly.
HLAVY V PÍSKU První úkol je politický. V nedávných volbách do Evropského parlamentu podpořila čtvrtina voličů v Británii a ve Francii strany nepřátelské vůči další integraci a odhodlané obnovit Evropu složenou z nezávislých členských států. Středoleví a středopraví federalisté reagovali tím, že našli společné důvody pro zajištění většiny pro Junckera.
To není stabilní výsledek. Obhájci evropského ideálu musejí navázat přímější kontakt s jeho kritiky a formulovat inspirativní vizi, místo aby strkali hlavy do písku a při každé příležitosti opakovali slova „stále těsnější unie“.
Nad euroskeptiky by se jim vyhrávalo snáze, kdyby mohli poukázat na výraznější a trvalejší hospodářské úspěchy. Růst v eurozóně je nadále loudavý – v loňském roce dosáhl 0,7 procenta – a míra nezaměstnanosti ve výši 11,7 procenta je nepřijatelně vysoká.
Tyto průměrné hodnoty jsou samy o sobě skličující, avšak některé části kontinentu jsou v ještě mnohem horším stavu. Nezaměstnanost ve Španělsku pořád převyšuje 25 procent a italská ekonomika od zavedení eura prakticky neroste.
Ekonomické zotavení zpomalují nanční problémy – což je třetí horké téma, které musejí představitelé EU řešit. Jednotný nanční trh se před čtyřmi lety zhroutil a dosud není opravený.
Evropská centrální banka samozřejmě dělá, co je v jejích silách, aby zmenšila rozdíly v nákladech na půjčky mezi suverénními evropskými státy. Velkou část let 2012 a 2013 platily španělská a italská vláda za desetileté peníze 5,5 až sedm procent, zatímco německá sazba nedosahovala ani dvou procent. Dnes je tento rozdíl mnohem nižší. Španělsko a Itálie platí jen asi o 150 základních bodů více než Německo.
ODNÁŠEJÍ TO FIRMY Z pohledu vypadá situace poněkud jinak. Pro malou ze Španělska nebo z Itálie zůstává rozdíl v úrokových sazbách stejně vysoký jako dříve. Nezajištěná půjčka bude stát jihoevropskou o dva procentní body více než srovnatelnou na Rýně, přestože mají podobný úvěrový rating. Do roku 2010 činil tento rozdíl pouhých pár základních bodů. V roce 2011 však raketově vzrostl a od té doby se nesnížil.
Je to závažná konkurenční nevýhoda, která se přičítá k trestu za to, že se tyto státy nacházejí dále od hospodářského těžiště EU.
Budeli tento stav pokračovat, prohloubí stále patrnější rozdělení Evropy na „majetné“ a „nemajetné“.
Jak může na ? nančním trhu, který má být jednotný a integrovaný, přetrvávat takový rozdíl? Odpověď samozřejmě zní, že eurozóna žádným podobným trhem není, alespoň zatím. Krize důvěry v bankovní sektor EU, která vypukla v roce 2010, dosud nebyla překonána. Evropské banky se stále zdráhají navzájem si půjčovat, zejména přes hranice.
Vznik bankovní unie byl dohodnut s cílem napravit tento problém, přičemž ECB měla stát v popředí jako jediný supervizor všech velkých evropských bank. Trh však vysílá jasné signály, že bankovní unie zatím svůj úkol nesplnila a že v žádném případě není dokončená. Vyvstávají pochybnosti týkající se absence jednotného systému ochrany vkladů, dostupnosti zdrojů na záchranu krachujících institucí a také otázky, zda přístup ECB bude natolik striktní, aby dokázal kovat slabé články, donutit je k rekapitalizaci, a tím obnovit důvěru.
ROZHODUJÍCÍ PODZIM Klíčový test přijde letos na podzim, až ECB zveřejní výsledky svého hodnocení kvality aktiv. Očekávám, že dohlížitelé budou přísní; závisí na tom důvěryhodnost jejich instituce.
Národní dohlížitelé a národní vlády si však zachovávají významnou roli. Budou i oni připraveni jednat poctivě? A co je důležitější: budou ochotni a schopni pomoci raněným bankám, které ještě nepadly, s navýšením kapitálu
Nedávné dluhové problémy italské banky Monte di Siena a dalších ukázaly, že shánění nancí pro peněžní ústavy je drahé. Investorům je třeba nabídnout značné slevy, aby se je podařilo přesvědčit, ať investují vlastní peníze.
Tři problémy, s nimiž se bude Evropa ve druhé polovině tohoto roku potýkat, jsou tedy úzce provázané. EU bude potřebovat nejsilnější vedoucí tým, který dokáže sestavit, aby proplula zrádnými vodami a uvedla v život klíčové nanční reformy. První signály zdaleka nejsou slibné. Na obzoru se rýsuje jen málo nových tváří či myšlenek. Musíme doufat v příjemné překvapení.
O autorovi| HOWARD DAVIES, bývalý předseda britského regula Úřadu ních služeb, viceguvernér Bank of England a ředitel London School of Economics, profesor politologického ústavu Sciences