Za tímto unikátním projektem stojí tým kolem Adama Vodičky, vystudovaného psychologa, který právě obor psychologie využil ke vzniku této skvělé myšlenky a naprosto famózního projektu, jenž nemá obdoby.
* » Kdy vás napadla myšlenka mít vlastní hotel?
Bylo to zhruba tři roky zpátky v minus dvaceti v zimě v lese. V noci jsme šli s manželkou na procházku a koukali na hvězdy, když mě napadlo, že budeme mít hotel. Ale ta prvotní myšlenka byla, že to bude obří hotel, stovky pokojů. Já bych tam dělal ředitele, dal tomu šmrc a třeba až v 60 by byl můj. Já mám rád lidi, tak by mě bavilo tam s nimi být, večeřet a povídat.
* » Realita je teď ale úplně jiná – Anybody má pokojů jen deset, s hosty se nepotkáváte, ale dáváte jim možnost zažít něco unikátního. Co se změnilo?
Když se člověk začne o tyhle věci zajímat, realita ho trochu srazí. Mě ta myšlenka neopouštěla, jen se formovala podle toho, co se dělo kolem mě. Dva roky zpátky se začínalo jednat o nových prostorách pro bar na Zelném Trhu, který je dnes vlastně v podzemí Anybody. Čím víc jsme se tam scházeli s majitelem, tím víc vycházelo najevo, že v horních patrech domu jsou ještě prostory, ve kterých se toho dá spoustu vymyslet.
* » Takže ideální místo pro váš vysněný hotel?
Bylo mi jasné, že už tam stovky pokojů neudělám, ale tak nějak mi to osud přivál do cesty. Bylo by škoda tu příležitost nevyužít. Šel jsem tedy za majitelem, že bych tam chtěl udělat hotel. Jenže jsem to vůbec neměl promyšlené, tak mě poslal slušně řečeno do háje.
* » To nebyl úplně ideální začátek. Co jeho postoj změnilo?
Začal jsem ten koncept víc rozpracovávat, konzultovat i s ním, a on se pro to hrozně nadchnul. Já už měl momenty, kdy jsem to chtěl vzdát. Normálně jsem měl strach, že to bude nad naše síly, ale on tomu věřil. Přece jenom jsme dělali něco úplně jiného. Já nechtěl hotel, kde budou lidi jenom spát. Chtěl jsem, aby si hráli, protože hra dělá člověka živým.
* » Jak jste vůbec přišli na ten zážitkový styl pokojů?
Chtěli jsme lidem dovolit vystoupit z jejich běžného prostředí, nechat je hrát a zároveň tam být naplno jeden pro druhého, prostě na chvíli úplně vypnout od všeho ostatního na světě. Zároveň jsme chtěli zachovat ten pocit bezpečí, že u nás jsou pořád v hotelu a mohou z toho kdykoli vystoupit a třeba jen těm příběhům naslouchat. Využili jsme tedy princip role-play, abychom lidi trochu navedli, dali jim nějaké role a oni se nemuseli v tom příběhu hledat. Fungujeme vlastně jako takové alibi – možnost dělat na chvíli něco jinak, ale právě pod rouškou bezpečí.
* » Měli jste hosty, kteří vůbec netušili, do čeho jdou?
Určitě a nebylo jich málo. Ono je těžké ten hotel popsat, musí se to zažít. Nejčastěji nám píšou, že jsou překvapeni, jak velký zážitek to je. Asi čekají jen dekorace, hudbu, ale ne že je bude nějaký hlas provázet příběhem, jehož se stanou součástí.
* » A objevil se už někdo, kdo to naopak nedal vůbec?
Měli jsme zatím jen jednu takovou zpětnou vazbu – od paní, pro kterou to bylo až moc. Pokoj se jim líbil, ale pak je ten příběh prý moc svázal.
* » Jak jednotlivé pokoje a jejich příběhy vznikaly?
Od začátku jsem věděl, že potřebuju najít deset pozitivních emocí, které souvisí s lidskými vztahy.
Teprve potom přišly filmy, které jsou spíš takové naše výmluvy – něco, na co jsme tu emoci chtěli navázat.
Vznikalo to ve spolupráci se scénáristou Janem Smutným a gaming expertkou Evou Možnou. Já jsem byl ten, co jim dal archetyp a určité emoce a společně jsme to rozpracovali do scénáře, který v sobě měl onu požadovanou gamifikaci. Vše se potom dotáhlo s pomocí další spousty skvělých lidí, kteří obvykle při vzniku hotelu nestojí. Měli jsme scénografa, grafického designéra, rozhlasového režiséra, herce, DJe, malíře, IT vývojáře, řezbáře, samozřejmě architekty.
Bylo docela složité to celé vymyslet na prostoru jednoho hotelového pokoje. Kolikrát se stalo i to, že jsme museli celý pokoj přestavovat.
Stálo to za tu dřinu? Vypadá to, že v Brně máme díky Anybody světový unikát.
Zatím jsme nikde na světě podobný hotel neobjevili. Tematických je spousta, ale takto interaktivní jsme nenašli. Ale říkám zatím, protože v dnešní době se může každou chvíli něco někde objevit.
