Člověk je někdy až překvapen, jak daleko může zajít důvěra. Například společnost Carphone, která ve Velké Británii prodává mobilní telefony, nabízí pojištění zakoupeného telefonu proti krádeži, poškození i ztrátě. To není blud ze sci-fi příběhu, i když tak při prvním pohledu z české kotliny vypadá.
Dalším „bludem“ se jeví možnost vrátit poškozené zboží kdykoliv, a dokonce i bez dokladu o jeho koupi, jakou například nabízí v síti značkových obchodů společnost GAP. Vyvstane otázka, proč nemá stejné možnosti český spotřebitel. Tomu by se při podobném pokusu v lepším případě vysmáli, v horším by ho poslali – řekněme na vyšetření.
Díla ekonomů bádajících v čistě teoretické rovině bývají někdy poněkud vzdálena dění ve skutečném světě. Populární teorie her však vypadá jako přímo stvořená pro vysvětlení popsaného jevu. Už nejjednodušší příklad takzvaného Vězňova dilematu dává docela dobrou odpověď, proč jsme u nás všichni automaticky považováni skoro za podvodníky. A proč si šťastný majitel trička GAP zakoupeného v USA nebo ve Velké Británii může být jistý, že když se mu rozpárají švy, vymění mu jej bez řečí za jiné i bez účtenky.
Ale zpět k šedivé teorii. Dva vězni jsou drženi v oddělených celách a vyšetřovatel učiní každému z nich následující nabídku. Bude-li s vyšetřovatelem spolupracovat, půjde do vězení na jeden rok, zatímco nespolupracující uvězněný dostane deset let. Pokud budou spolupracovat oba, vyfasuje každý pět let. A jestliže se oba rozhodnou zapírat, dostanou po třech letech. Čili: Krátkozraké sledování osobního prospěchu povede k tomu, že pokud oba budou „zpívat“, nafasují svorně pět let. Kdyby se však oba vězni chovali kooperativně (to znamená věřili by, že jeden druhého nepodrazí), skončili by každý ve vězení pouze na tři roky. Závěrem budiž ponaučení, že vzájemná důvěra vedla k vyššímu užitku pro obě strany.
Řekněme, že by se některý z velkých prodejců mobilních telefonů v České republice rozhodl svým zákazníkům důvěřovat. Natolik, že by do své standardní nabídky zařadil pojištění telefonu proti ztrátě. Kolik lidí by jediným nákupem získalo přístroje pro celou rodinu? Na takto položenou otázku je teorie krátká. Britský prodejce mobilů Carphone uvádí, že přes devadesát procent pojistných událostí (pojištění proti krádeži i proti ztrátě) vede k vyplacení náhrady. V Česku by bylo vedení takové firmy označeno za naivní blbce, protože já si ten telefon přece nechám mizet každý měsíc a všechny převezu. Naštěstí je společnost tvořena i nezanedbatelným množstvím lidí, v jejichž životních postojích nemá podvádění místo. Onen typický místní přístup „naval prachy a neotravuj“ už některým začíná lézt zatraceně na nervy. Jenže ti mají v tomto případě smůlu, a když jim mobilní telefon odcizí kapsář, který se na ně natlačil v pražském metru, mohou si leda chystat peníze na nový model. Ale nebuďme pesimističtí, na českém trhu se čerstvě objevilo pojištění mobilu proti krádeži. Nebuďme ale ani příliš optimističtí – zloděj by na cestě k lupu musel prokazatelně překonat nějakou překážku, což není zrovna nejběžnější způsob, jak lidé přicházejí o mobily.
Nicméně představujme si dál… Naše „hloupá“ česká firma, která nabídla pojistky proti ztrátě telefonního přístroje, ztrácí miliony. Jakousi záhadou se brzy počet používaných mobilních telefonů v Česku hravě přehoupl přes dvacet milionů. I tato situace má své teoretické řešení, které zná určitě každý, aniž by o tom věděl. Podstatou je úsloví „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“, kterému se sofistikovaněji říká koncept „tit for tat“. Pokud je člověk jednou podveden, sotva bude mít chuť hrát stejnou hru s tímtéž hráčem. V dalším kole se zachová podle toho, jaké kroky podnikla v minulosti protistrana. Jakmile byla zpřetrhána důvěra, hráč upraví taktiku, která by v našem případě nejspíše vedla k tvorbě „blacklistu“ – seznamu lidí, kterým se pojištění telefonu nebude poskytovat (podobně se v první polovině devadesátých let bránily leasingové společnosti před notorickými neplatiči). Masovější porušení stavu důvěry by mělo nejspíše za následek zrušení služby a snížení užitku pro všechny strany. Skutečně všechny - dokud panovala vzájemná důvěra, firma získala předem peníze vybrané na pojistném a zákazníci dodatečný užitek, který jim kompenzoval ztráty vzniklé mimořádnou událostí (neuvažujeme o případných negativních důsledcích morálního hazardu, který však doprovází každé pojištění).
Ví bůh, jak proměnit Česko v oázu důvěry, pokud možno tak, aby se do měsíce půlka populace neplahočila za svým chlebem vezdejším v tričkách GAP. Argument, že „naivní“ firmy jako GAP jsou ziskové a prosperující, asi nestačí.
