Perex místo podtitulku
Na vulgární fotbalovou mluvu bych mohl napsat manuál, tvrdí Petr Čtvrtníček (44), jenž se proslavil v satirické České sodě, filmovými rolemi i zdramatizovanými přepisy hovorů z ligového zákulisí Ivánku, kamaráde, a obohatil tak češtinu nestandardním humorem i výrazivem. Takže interview je pro čtenáře do patnácti let nevhodné, nějaké to sprosté slovo Čtvrtníčkovi ulétne. V Divadle Na zábradlí hraje, píše a natáčí reklamy a při tom se baví. Také kecá. Míchá pravdu s mystifikací. Týdeníku EURO prozradil, že do webového seriálu Gynekologie 2, který natáčí pro Stream.cz, by měl naskočit i germánský expert „na ženský spodek“ v podání Milana Šteindlera. „Bude hrát zástupce farmaceutického koncernu a mluvit německy tak, až mu ani Němci nebudou rozumět,“ říká Čtvrtníček o učiteli z televizního Alles Gute. Pro příznivce Sody přinášíme ale smutnou zprávu: oživení černé legrace se nechystá.
Slyšel jsem, že jste chtěl s horkovzdušným balonem dělat na 1. máje nálety na komunistické sešlosti. Podařilo se to?
Odstartovali jsme, ale balon není řiditelný. Ten neuřídí ani komunista. Takže jsme letěli s Mathiasem Rustem (německý aviatik, který v roce 1987 vzbudil pozdvižení přistáním v Moskvě - pozn. redakce), který mi zatápěl pod hořákem. On to umí, a když letí, tak ho to táhne na východ, s cessnou už přistál na Rudém náměstí. Lehce jsme „lízli“ komunistickou manifestaci a už to frčelo na východ… Chytili jsme stoupavý proud, ale nepřistáli v Moskvě, ale někde hodně hodně hodně daleko v ruském vnitrozemí. Pak z toho bylo haló, Mathias tam ještě sedí, ale já jsem zpátky. Mám totiž diplomatický pas.
Jak jste se dostal do balonu realitní kanceláře Re/Max?
Proč si nevyzkoušet balon firmy, pro kterou pracuji? Došlo k tomu tak nějak přirozeně, protože s Davidem Krajným, šéfem Re/Max, jsme spolupracovali, už když byl generálním ředitelem ve Wrigley ČR. Točil jsem pro ně reklamní spoty, mezi jinými i legendární – „takové to domácí žvýkaní“ –, takže on asi sáhl po osvědčeném týmu. Já to rád přijal a myslím, že koncept reklam Re/Max, v nichž se jako zájemci o bydlení objevují dredař, hokejista či rodinka, je také dobrý.
To byla poslední reklama, kterou jste dělal, nebo to bylo pro jogurtáře Müllera, kde se blondýna či kuchtík předvádí, ale „stačilo říct, že jim chutná“?
Teďka jsem točil kampaň Müllera, mezi tím Maggi, nějakou zmrzlinu. Naposledy žampionovou polévku. Je to radost točit, jak rostou žampiony na zahrádce, ale chce to čas, samozřejmě, protože houbě člověk neporučí… Těch devět dnů, co jsme točili, se potom zdrclo do třiceti vteřin.
Budete se vracet k reklamě na portál Atlas, parafrázi na spoty Ivánku, kamaráde?
Kdepak. Kampaň, kde jsme pro změnu s Pepíkem Poláškem představovali pracovníky Pneuservisu, byla úspěšná, spoty byly oceněny, ale Atlas je prodaný a těžko dělat nebožtíkovi reklamu.
A co slavná reklama na Vodafone s falešnými soby?
Bylo štěstí, že klient měl odvahu jít do původního konceptu, který mě přišel tak zábavný a tak neuvěřitelný, že já bych měl reprezentovat mobilního operátora! Říkal jsem si: Buď to bude obrovský úspěch, nebo to bude pěkný průser. Ale klient, zejména marketingové oddělení, asi mělo fantazii a dovedlo si představit, že já s tím drzým ciferníkem dokážu prodat i telefony.
Od začátku počítali s vámi?
Myslím, že jsme tam byli ve hře ještě s Pavlem Liškou a Bobinou Ulrychovou (výjimečně nepopulární popová dvojice doby normalizace, vyhlášená častými zájezdy do Sovětského svazu – pozn. redakce).
Jak to bylo s onou virálovou a lehce sprostou dotáčkou šířenou e-maily?
To není moje práce! Kdoví, jestli to nedělal T-Mobile. Koukal jsem na to, je to udělaný lehce pod úrovní filmu Vrtěti psem. Ty montáže. Z našeho spotu je vzato jenom pozadí a školní tabule… Ten člověk má jinou košili než s těmi kotvičkami, protože tu jsem si odkoupil. Mám ji doma a v Pepe Jeans už jiná nebyla, takže oni vzali podobnou, je to rozostřené, jak „já“ tam držím telefon. Jediné, co vypadalo jako originál, byl pejsek na tyčce. A zvuk je z audiostopy hry Ivánku, kamaráde.
Hm. A nebyl tvůrcem fakt Vodafone?
Nakonec, proč ne? Optám se u nich na vrátnici.
Pro koho připravujete další reklamy?
Teď jsem dělal nějaké upoutávky a rádio pro Subaru, ale to byla spíše milá povinnost, neboť Subaru je můj tým a srdeční záležitost. Bylo to za hubičku. Za hubičku souhvězdí kuřátek.
Za hubičku nebyl billboard s upoutávkou na Českou sodu, kdy jste v roce 1999 dostal i 90 tisíc korun pokuty stejně jako předtím ODS za vylepeného Václava Klause.
No, to byla opravdu životní akce. Kolikrát se vám podaří být po Stalinovi a Klausovi na Letné? Teď už do toho nepůjde nikdo. Proč by to dělal, když už tam tři nejdůležitější byli. Zařadit se za nás do zástupu se nikomu nechce, tak mají billboardy jen někde u cesty.
Jako kdysi Standa Gross, kterého jste parodoval, a „myslel to upřímně“. Nechtěl byste někdy moderovat skutečnou diskusi s politiky?
Nechtěl, vždyť na to je kolega Václav Moravec. On svou práci zvládá dokonale, má určitě drahé kurzy sebeovládání, protože už by jim tam musel dát někdy po držce. A myslím, že tu není takového novináře, který by to v klidu zvládnul.
Ale větší inspirací bývaly pro vás televizní dýchánky Vladimíra Železného na Nově.
Jo? No, mě ohromně bavil, samozřejmě. Třeba jeho vystoupení, kdy na ploše dvaceti minut vysvětloval Michalovi z Plzně, že ho nemůže pozdravovat skrz obrazovku: „To by pak mohlo přijít dalších dvacet takových Michalů, kteří by říkali, když už jsem pozdravoval jednoho, ať pozdravuju je.“ A pak vypočetl milion důvodů, proč jej nemůže pozdravit. Kluk se asi tetelil štěstím, protože jeho jméno tam zaznělo asi stosedmdesátkrát, což ředitel na konci uzavřel: „Takže tímto tě, Michale, nepozdravuji. Neber to jako pozdrav, já tě nepozdravuji.“
Zaplňujete mezeru, která po doktoru europoslanci vznikla, aspoň v Kinoboxu?
Občas. Intonace a brýle jsou velmi podobné. Když se nějaký Železný povede, jsem rád. A když Železný ještě cituje Honzu Wericha, to už je pak jackpot.
Pořád si hrajete na moderátora, už v roce 1988 jste dělal fiktivní reportáže…
To bylo do představení divadla Vrata. Já hrál televizního reportéra, mým předobrazem byl Jan Stuchlík, evergreen ze severních Čech. V té době také ve zpravodajství zářil Jindřich Honzík, který si nádherně šlapal na jazyk. Ten dělal za komančů přísné investigativní reportáže – třeba jak u Nováků ve Frýdlantu zabíjeli prase. Na střední škole jsme měli i jeho fanklub. Šli jsme třeba Prčice, 55 kilometrů, spolužák mluvil jako Jindřich Honzík a já celou cestu zase imitoval Karola Poláka.
Ten je vůbec legendou. Říká se, že kdo nastupoval do sportovní redakce České televize, musel jej prý umět napodobit.
Karola jsem zvládal s přehledem. Ale to není jen fotbal a Bělehrad ´76. On dělal i krasobruslení. Miloval jsem jeho větu: „Teraz sa pripravujů Uwe a Uschi Jensenouci… z Karl-Marx-Stadtu.“ Teď deset minut pauza, a navázal: „On študoval tělovýchovný inštitút, ona je krajčírka…“ Deset minut pauza… „Vybrali si Carmen.“ Bomba! Dokonalý psychologický profil závodníků.
Netíží vás, že po vás chtějí, abyste byl neustále vtipný?
Ne, on to ani nikdo moc nechce. Nevystavuju se ve společnosti, která žádá, aby byl člověk vtipný. A na večírky už mě ani nezvou…
Skutečně jste Karlu Gottovi poslal na narozeniny místo vás dva komparzisty jako bezdomovce?
Jo. To byla snad poslední pozvánka, která přišla. Kluci tam dorazili. Šel tam pan Demeter z Neratovic, cigán, náš fantastický komparzista, a byl tam Pilík, další komparzista z mojí legie. Nejdřív se ochranka cukala, ale oni měli vstupenku. S hologramem. Vyhodit je nemohli. Seděli tuším někde vedle Saskie Burešové a dalších, takže ta řada nebyla zabíraná televizí. Kameramani asi dostali notičky, že tyhle dva jako ne. Tímto se omlouvám všem kolegům, kteří nebyli vidět v TV, protože v osmé řadě seděl pan Pilík s panem Demeterem a královsky se bavili… Hoši měli dokonce i vstupenku na merendu, seděli u stolu s fotbalistou Patrikem Bergerem. Byli šťastní; a já měl volný večer.
Nemáte pocit, že některé drsné skeče nebo reklamní parodie z České sody by se dnes nemohly vůbec použít? Myslím třeba prací prášek Árijec nebo Škodu Henlein.
Řekl bych, že Sodu jsme dělali včas. V době, kdy člověk mohl dělat tyhle věci opravdu velmi svobodně. Neumím si představit, že by to někdo v České televizi za současného vedení dramaturgoval a poslal do výroby. My měli kliku, že tam byl Čestmír Kopecký a po něm Richard Medek a ti nám věřili. Vzniklo naladění na nějaký způsob velmi tvrdého humoru, který ale podle nás – a podle nich – nepřekročil nějaké meze. Prášek Árijec? Co by nám na to dnes asi řekla Helena Fibingerová a jiní v radě, že. Včas jsme přišli a včas přestali.
Co považujete za vrchol Sody? Mně nejvíce ladí Zpívánky s Václavem Bendou…
To se trefilo. Ale je strašně jednoduché zvednout zlato, které leží na ulici. Když jsem viděl debatu s Václavem Bendou, kde většinu času zpíval své „éééé“, stačilo už jen vzít si cimbál, dotočit protipohled a krásné Zpívánky byly na světě. Václav Benda byl jedním z velmi mála politiků, jichž jsme si vážili, ale to neznamená, že si z něho nebudeme dělat legraci. Lidi nás potom hubovali, že se to reprízovalo, když zemřel, a já si říkal: Ty vole, vždyť ten Vašek, když se z výšky kouká, se na tom obláčku musí úplně tetelit.
Kontroverzní bylo i Počasíčko s Jánem Zákopčaníkem. On byl za odvetu i potrestán.
Byl potrestaný za reakci v relaci počasí v hlavním vysílacím čase, kdy nás označil za čuňata.
Bylo to odvážné gesto a my jsme s Milanem ocenili, jak se s otevřeným hledím postavil té naší zvůli, a oni ho potom sekli. Přemýšleli jsme, proč se vlastně čílil, když jsme mu přisoudili velmi slušné mužství. Ale Bůh ví, jestli on na tom není ještě líp. Kdyby tehdá přišel a řekl: „Petře, to mi ho teda vyndej,“ já s tím problém nemám. Vyndám, změřím a srazím paty.
V patnáctém dílu Gynekologie 2, v jejíž epizodách nelze přehlédnout výrazný product placement žvýkaček Orbit, opět odhalujete něčí pohlaví. Ženské. Čí je?
Ta kunda? To hrál sám Jirka Lábus. On se dokáže do role tak vcítit, že se mu před kamerou stávají i fyziognomické změny. Když hraje v Ivánku, kamaráde Milana Brabce, tak mu naskočí kloaka. Ale měli jsme i dublérku, kdyby náhodou… Paní Irmu, klasický escort za 1506 Kč plus DPH.
Paní Irma je Češka?
Češka z Karlína.
Proběhl na dublérku konkurz?
Ne. Objednali jsme přesně, co jsme chtěli, a Irma nám TO dodala. Klasickej českej drn.
A na nahou dvojnici zpěvačky Petry Černocké, z níž jste udělali „pornohvězdu“ a která se s vámi soudila, jste casting pořádali?
Asi čtyřkolový. A bylo to velmi poučné, příjemné. I časově náročné, protože vítězku jsem objevil vlastně až ve čtvrtém kole, kdy nám dodala „ty giganti“. Prohmatávání nebylo zapotřebí, nechtěl jsem být nezdvořilý. To je vidět pouhým okem, zda ňadra dosahují kvality, jíž bychom mohli nabídnout Petře Černocké. Myslím, že jsme ji tím nemohli urazit. Ale v posledním kole se nám prolnuly fronty s dalším konkurzem na nějaký soubor písní a tanců. Já holku vzal, už nebyl čas se jim omlouvat, a tak říkám: „Tak pojďte, budeme končit. Ahoj, já jsem Petr, tady se svlíkni, aby jsme viděli, jestli jako jo. No šup, dolů. I to triko.“ A už jsem ji měl! Druhou jsem vzal o zeď. Pak se to vysvětlilo, ona chtěla tančit a zpívat.
Musím se zeptat: kde jste vzali pikantní pornofotky z „debutu Černocké“?
Mám je ještě schované, bylo to z nějakého italského pornočasopisu. Nádherná fotka.
To je strašný.
Je to strašný. Je to ale úžasné. Když Černocká řekne: „Vem si brejle,“ jdu do kolen i teď. Tam jsem se smál svým vtipům a vůbec se nestyděl. Petra je krásná, nestárnoucí, a ani nevím, co jí tehdy přelétlo přes nos, že se chtěla soudit. Chtěla milion, soud ohodnotil újmu na padesát tisíc korun. To víte, že z toho nebyla nadšená, protože milion se utrácí jinak.
Když už jsme naťukli skatologický humor, jak vnímáte svůj podíl na obohacení soudobé češtiny o řadu sprostých obratů prostřednictvím hry Ivánku, kamaráde?
My jsme češtinu nijak neobohatili, ta byla bohatá už dost! Mrkněte se do velkého slovníku sprostých slov K. J. Obrátila. Kunda, mrdka a samozřejmě i čurák nás provázejí od dávnověku. Ale kluci od fotbalu, Ivan, Milan a další, ti to dali do roztomilých souvislostí, byť se jejich slovník omezuje na nějakých cirka 25 slov. Občas je tam i nějaká spojka, předložka. A když z toho člověk udělá hru na hodinku a půl, tak se z vulgární mluvy stane pohádka a divák už to ani jinak nevnímá. A kdo už má Ivánka oposlouchaného, ať si koupí CD Erotická revue Ivana Krále a Renaty Rychlé. Bůhví, jestli jim Ivan nedělal jazykového korektora.
Nebylo potřeba ke vzniku Ivánka trošku toho štěstíčka?
Samozřejmě. Štěstíčku jsem šel naproti na jedné pumpě v Humpolci, kde jsem si koupil deník Sport, v němž přetiskovali přepisy telefonátů. Otevřu noviny a říkám si: „Ty vole, to musí okamžitě na jeviště!“ A s Jirkou Lábusem nás dala dohromady Jitka Schneiderová.
Četl jsem, že jste se ho bál oslovit.
Říkal jsem si, hele Jirka, toho já se stydím, to je moje modla. A Jitka: „Už ho vytáčím.“ Jiřík to vzal, pověděl jsem mu, že mám nápad udělat hru z odposlechů jako scénické čtení. A na druhém konci telefonu slyším: „Ty vole, to musíme!“ Druhý den jsme se sešli, udělali první čtenou a byla to láska na první pohled. K tomu textu. Jinak se s Jirkou nenávidíme.
Kdy jste angažovali Josefa Poláška jako delegáta ČMFS?
Pepíka jsem měl v hlavě hnedle, jako delegát na konci vše postaví krásně na hlavu a slízne smetanu, kterou jsme tam s Jirkou hodinu šlehali. Jeho pointa je půvabná a bez jeho vysoce posazených trenýrek a moravského dialektu by představení nemělo tečku. Ale soubor se nenápadně rozrůstá, už s námi hraje i švédský delegát Carl Rüster a v českých věznicích s námi vystupovala i Jaruš Hanušová, která nám dělala jevištní ochranku.
Z výsledku byl hit - i na DVD.
Když vyšlo hotové představení na DVD jako příloha v magazínu Sportu, bylo jen za první den prodáno 95 tisíc příbalových kusů, což byl výborný tah Ringieru.
Milan Brabec, bývalý předseda komise rozhodčích, prý vaši hru neviděl a označil vás za ubožáka. Znáte se?
Já se s Brabcem neznám, vidím ho jen občas klovat nějaký odhozený rohlík, ale abych ho na to konto označil za ubožáka, to není můj styl.
A setkali jste se někdy s Ivánkem Horníků?
Nemluvil jsem s ním. Jsou lidé, který žijí v jednom městě a celý život se nepotkají. Takhle je to holt s náma. Kamarád ho potkává poměrně často, protože chodí do stejné kavárny. Já chodím do jiné. A abych ho tam přišel okukovat, to ne. I když bych rád na vlastní uši slyšel nádhernou větu, kterou Ivánek pronesl, když mu byla zima. Sáhnul na topení a říká pinglovi: „Pojď sem, mladej, přihoď mi tam polínko. Tady je zima jak na fichtlu.“ On je básník! Takhle rozkošatělou laskavou prosbu o přitopení, to se neslyší než u Ivana.
Asi před dvěma lety psaly noviny, že chystáte pokračování. Kdy bude premiéra?
Hru mám napsanou, odehrává se ve vězení, kdy Ivan s Milanem dostali doživotí a tam zpětně řeší úplně to samé, takže to nebylo těžké napsat. Ale nevím, kdy s tím půjdeme ven. Jestli je vůbec zapotřebí se k tomu vracet.
A v Divadle Na zábradlí, kam vás před lety přivedl Petr Lébl, zkoušíte něco nového?
Minulý týden byla druhá premiéra hry Henrika Ibsena v režii Jana Nebeského. Kousek se jmenuje Arnie má problém, já tam hraju statkáře Ulfheima, lovce medvědů. Bylo to velmi velmi příjemné zkoušení, doufám, že ne naposledy.
Jak se vůbec tvoří v situaci, kdy pražský magistrát neví, co od divadel chce, a vaše ředitelka v červnu končí?
Zdá se, že magistrát by byl nejradši, kdyby divadla už dala pokoj a přijala jeho koncepci. Ale to bychom se rozloučili s dramaturgií, která je „problémovým“ divadlům vlastní, a museli dělat divadlo na jistotu. V divadle, jež má takové jméno a navíc stojí v atraktivní lokalitě Anenského náměstí blízko Karlova mostu by se dalo jistě slušně vydělávat, ale s jiným souborem a repertoárem. Ten, kdo vyhraje konkurz na ředitele, si bude moci se Zábradlím dělat co chce. Zábradlí může také skončit jako dceruška nějaké z komerčních scén. Dost těžko si umím představit, že komise magistrátu vybere na místo ředitelku, která proti kulturní politice svého zřizovatele, tedy magistrátu, vystupuje. Ale kdoví, třeba pánové přijdou na to, že ne všechno je měřitelné penězi a divadlo nechají žít…
Vyzkouším vás: víte, že ve druholigovém Slovácku, které celou úplatkářskou aféru odstartovalo, hraje Ondřej Čtvrtníček? Je vaším agentem?
Vím, ale není. Jsme původem z Moravy, ale třeba Mirek Čtvrtníček chytal před iks lety za Spartak Praha Sokolovo (dnešní Sparta – pozn. redakce) první fotbalovou ligu. A další Čtvrtníček hrál hokej. Můj táta také.
Otec byl tesařem?
Táta tesař ještě je. Teď už šel konečně ve dvaasedmdesáti do důchodu, jinak pořád denně makal, protože s tím spojil celý život, s chlapama na stavbě, s fórama na šatně. Má obrovskou vitalitu. A máme i podobný humor, ale tolikrát jsem s ním na šatně nebyl a on zase se mnou nepobýval v divadelní šatně, tak nemám úplně přesné srovnání.
Tátou jste už pět let i vy. Jmenuje se dcerka opravdu Anna Mercedes, nebo si děláte z novinářů opět srandu?
Jmenuje, fakt. Dokonce jsem zažil veselou historku z dovolené, kdy jsme byli na rakouských hranicích se Slovinskem. Jeli jsme fordem, celník vybral pasy, obešel auto a povídá: „Mercédes?“ Říkám: „Nein, das ist Ford.“ A on znova: „Mercédes?“ Vystoupil jsem z auta, říkám si, on je snad slepý nebo úplně blbý. Tak ukazuji na kapotu: „Das ist Ford!“ Pak on konečně doplní: „Anna Mercédes Crrrtnickova?“ Aha, jako moje dcera. Pěkné jméno.
Jak jste na něj s manželkou přišli?
To bylo velmi spontánní. Když jsme jméno vybírali, měl koncern slušné hospodářské výsledky, tak je dcera Mercedes. Také je to pro dívku hezčí než třeba Iveco.
Zdědí vaše Mercedes i nějaké to stejnojmenné auto?
Spíš zdědí jen moje rezavé lodě. Ale když si třeba Němec – bohatý, chytrý, pěkný a sympatický rejdař - bude vybírat manželku, tak tu bude mít holku, kterou nemusí složitě přejmenovávat. Třeba by se mu nelíbila Blanka. Tak tady má rovnou Annu Mercedes. Má ji prostě připravenou.
A můžou po ní „šáhnout“ i Rakušané. Pojedete na mistrovství Evropy ve fotbale?
Nejspíš se mi to nepovede, ale budeme se dívat na televizi v divadle. Myšlenkami budeme na mistrovství a Stáňa, naše inspicientka, bude volat: „Vy všiváci, kde jste, pojďte už na jeviště, mizerové!“
Petr Čtvrtníček (44)
Režisér, herec, scenárista i obkladač amatér. Pochází z Řeže u Prahy, vyrůstal v rodině tesaře a učitelky. Vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu (obor scénografie). Doktorát ze stromoví získal v lese, ač chtěl studovat herectví. „Na přijímačky jsem se téměř nepřipravoval, protože jsem měl ve dvaceti pocit, že TO tam je. Asi to chtělo méně pohodlí. Ale já na zkoušky vždy přišel. A střízlivý! Na rozdíl od kamaráda, který na DAMU ani nedorazil, protože vždy zůstal v hospodě U Štiky,“ vysvětluje. Hrál v souboru Vrata, od roku 1997 působí v Divadle Na zábradlí (Ivanov, Platonov je darebák). Stál u zrodu satirické České sody, již moderoval. Režíruje a píše reklamy. Objevil se v řadě filmů (Kouř, Už, Mazaný Filip, Rafťáci, Kráska v nesnázích, Poslední plavky). Sbírá lodě (Bertyl, Ilona, Ústí, Jan Tleskač, Šprot). S manželkou Vlastou vychovává pětiletou dceru.