Pokoření V. K.

Kdo by to řekl, že si Iva Brožová vyšperkuje kariéru takovým triumfem?

Ústavní soud (ÚS) si zahrál s prezidentem republiky. Nechal ho v pátek 8. září přijet do Brna, aby po hodině jednání soudci řekli. „Ještě ne, pane prezidente.“ Zopakování stanoviska, ke kterému tenkrát soud vyzval účastníky sporu, nic nového nepřineslo, přesto II. senát ÚS ve složení Stanislav Balík (předseda), Dagmar Lastovecká a Jiří Nykodým dospěl k názoru, že se ještě musí poradit. Až po víkendu, v úterý 12. září, sdělil veřejnosti, že prezidentovo rozhodnutí o odvolání Ivy Brožové z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu (NS) bylo protiústavní, protože se opíralo o protiústavní odstavec 1 paragrafu 106 zákona o soudech a soudcích, který (ten odstavec) ÚS již v červenci zrušil.

Podle očekávání.

Takovéto vyústění sporu nebylo překvapivé právě kvůli zmíněnému červencovému rozhodnutí pléna ÚS, jímž byla vyřešena jedna součást ústavní stížnosti Ivy Brožové a zrušeno inkriminované ustanovení zákona o soudech a soudcích, které znělo: „Předseda a místopředseda soudu může být ze své funkce odvolán tím, kdo ho do funkce jmenoval, jestliže závažným způsobem nebo opakovaně porušuje zákonem stanovené povinnosti při výkonu státní správy soudů. Předseda kolegia Nejvyššího soudu nebo kolegia Nejvyššího správního soudu může být ze své funkce odvolán tím, kdo ho do funkce jmenoval, jestliže neplní řádně své povinnosti.“
Shledáním protiústavnosti tohoto ustanovení byl vytvořen základ pro následné shledání protiústavním samotného odvolání Ivy Brožové z funkce.

Jedenáct ku třem.

Václav Klaus nemohl nevědět, že to špatně dopadne, přesto k ÚS jel, protože mu na posuzovaném problému hodně záleželo. Co mu asi říkal předseda soudu Pavel Rychetský ve chvílích, kdy spolu mluvili mezi čtyřma očima? Možná to, že on sám má na zásady soudcovské nezávislosti méně jestřábí názor než většina veřejně známých představitelů justice. Jenomže ÚS je kolektivní orgán, a když zrušil odstavec 1 paragrafu 106 zákona o soudech a soudcích, bylo jednoznačně pro jedenáct ústavních soudců a jen tři měli odlišný názor – kromě Pavla Rychetského ještě Ivana Janů a Vladimír Kůrka.

Zvláštní druh.

Právní jazyk obecně a ústavněprávní zvlášť je nasycen nejneuvěřitelnějšími stylistickými konstrukcemi, které z triviálních, ne-li stupidních tvrzení vytvoří hlavolam. Přesto lze ve zdůvodnění ÚS k oběma nálezům týkajícím se stížnosti Ivy Brožové – zrušení části zákona a zrušení prezidentova rozhodnutí – najít dva základní argumenty. Za prvé, že správní činnost soudních funkcionářů nelze oddělit od výkonu funkce soudce. Za druhé, že správní činnost v soudnictví není žádná obyčejná státní správa, a tudíž v ní ani neplatí princip nadřízenosti a podřízenosti. Proto také neplatí, že kdo jmenuje, odvolává, nýbrž pravomoc odvolat funkcionáře soudu by měli mít pouze soudci sami – například prostřednictvím jimi utvořených kárných senátů.
Prohlášením o tom, že správa soudů není součástí státní správy, ÚS vyřešil i připomínku, že celá kauza by spíše příslušela Nejvyššímu správnímu soudu. To byla i jedna z námitek Pavla Rychetského a bylo to i kritické místo při posuzování oprávněnosti celé stížnosti, protože sama Iva Brožová v návrhu na zahájení řízení uvedla, že ústavní stížnost podává pouze „z opatrnosti“, protože současně podala žalobu správní.

Nejde o nezávislost.

Názor ÚS rozhodně nelze považovat za jednotné stanovisko české obce právnické. Například Karel Muzikář, šéf právní kanceláře Weil, Gotshal & Manges, uvádí: „Domnívám se, že usnesení ÚS ve věci odvolaní předsedkyně NS Ivy Brožové je nesprávné. Nejde totiž o nezávislost soudců či o zasahování do jejich nezávislosti při rozhodování konkrétních věcí. Jde pouze o její funkci administrativní, o to, kdo bude řídit práci NS po organizační stránce. Je zcela nepřijatelné, aby za výkon této administrativní funkce, která je svojí povahou obdobná manažerským a jiným vedoucím funkcím, neexistovala prostá odpovědnost vůči nadřízenému za odpovídající výsledky. Všude jinde totiž platí, že při nespokojenosti nadřízeného za dosažené pracovní výsledky následuje odvolání z vedoucí funkce a nahrazení schopnějším manažerem. Zde tomu tak podle názoru ÚS není, přestože se odvolání nijak netýkalo výkonu soudnictví, kdy Iva Brožová by i po odvolání z funkce předsedkyně NS zůstala soudkyní u téhož soudu.“
Ústavní soud se ale při rozhodování o oprávněnosti odvolání Ivy Brožové z funkce nemohl odchýlit od derogačního nálezu už proto, aby do justice nezavedl ještě větší zmatek. Jak totiž v předstihu upozornil advokát Josef Lžičař, zrušením odstavce 1 paragrafu 106 zákona o soudech a soudcích bylo dosaženo toho, že předsedové a místopředsedové soudů mohli být odvoláváni na základě Zákoníku práce. Rozhodnutí o protiústavnosti postupu Václava Klause proti Ivě Brožové ale změnilo situaci. Nejen předsedkyně NS, ale i funkcionáři soudů dalších stupňů nejsou nyní pro změnu odvolatelní vůbec.
Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil opatrně upozorňuje, že jsou dvě eventuality řešení - buď nechat rozhodnutí na ministrovi, nebo jít cestou kárných senátů. Bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl přidává třetí možnost, a sice jmenovat soudní funkcionáře na dobu určitou. V každém případě bude ale praktické uplatňování nějakého z řešení svízelný proces a Jiří Pospíšil, když slibuje, že to půjde rychle, buď jen neodpovědně chlácholí veřejnost, anebo neví, o čem mluví.

Čítankový příběh.

Iva Brožová je v protikladu ke své profesi chabým řečníkem a v přímé diskusi s výřečným prezidentem republiky by měla málo šancí. Exministr spravedlnosti Jaroslav Bureš, když v roce 2002 protestoval proti záměru tehdejšího prezidenta Václava Havla jmenovat Ivu Brožovou předsedkyní NS, hovořil o tom, že nemá dostatečnou odbornou autoritu. Václav Klaus poté, co na něj podala žalobu, hovořil s úsměvem o „trošku odvážné ženě v taláru“, jejíž reakce ho „šokují a překvapují“. Teď mu ztuhl úsměv na rtech.

Jiskry.

Profesionálním úspěchem Brožové byl učiněn významný krok k dosažení soudcovské autonomie. V tom má Václav Klaus pravdu. Zda je to „nebezpečný posun našich polistopadových poměrů od parlamentní demokracie k soudcovskému korporativismu“, je otázka do diskuse, ale je dobře, že to vyslovila tak autoritativní osoba. Václav Klaus se ve svém prohlášení k prohrané při s Ivou Brožovou nepřikrýval právnickými kudrlinkami a srozumitelně dal najevo, že ho rozhodnutí ÚS dopálilo. Koneckonců, přes navenek udržovanou nonšalanci mezi účastníky sporu létaly jiskry. Manžel Ivy Brožové, advokát Jaroslav Brož, který v mediální aktivitě výrazně předčil oficiálního právního zástupce stěžovatelky Alexandra Netta, dokonce podle informace deníku Právo mluvil o vítězství demokracie a ochrany právního státu. Kdo podle něj na demokracii útočil? Snad ne prezident?

Těžké časy.

Za pokusem Václava Klause odvolat Ivu Brožovou prvotně stála snaha svěřit NS do lepších řídících rukou. Měly to být ruce už zmíněného Jaroslava Bureše, který – začátkem února už už usedající do předsednického křesla – měl nakonec potíže vůbec se stát soudcem Nejvyššího soudu a musel strpět zařazení na pomocnou, administrativní práci. Iva Brožová se už jednou, v roce 2003, úspěšně ubránila znovunasazení Jaroslava Bureše na NS poté, co neúspěšně kandidoval v prezidentských volbách. Nyní se brání jeho přidělení k Nejvyššímu soudu další žalobou. Václavu Klausovi je v zátiší Pražského hradu hej. Ale jeho favorit to poté, až se Iva Brožová vrátí po rekonvalescenci do práce, bude mít těžké.