Televize v restauracích opravdu třeba není
Ne, neděste se. Jde pouze o pokušení kulinářské. Doneslo se mi, že kdesi na pomezí Smíchova a Košíř provozuje řád karmelitek hotel, který slyne „echt“ italskou kuchyní. A na tu já jsem fanda. Vyhledal jsem adresu na plánu města a přemluvil jsem kolegu, abychom se tam vypravili.
Po jednom zbloudění a dvou dotazech dorážíme k objektu, kde kovaná mříž nesla ceduli s nám neznámým erbem a nápisem Hotel Casa Edith Stein. Jméno restaurace bylo potom už úplně nesrozumitelné: Ristorante Quel che c´é.
Kdysi patrně zemědělská usedlost, citlivě renovovaná tak, že jen pár detailů by prohloubilo vrásky na čelech slohových puristů mezi památkáři, ovane vstupujícího dechem poklidu. Procházejíce branou na vnitřní nádvoří, snažili jsme se dopátrat, proč stavba tak typicky domácí má tolik neslovansky znějící jméno. Marně.
Hodláte-li podnik navštívit, vstupte doň rovnou, vlastním vchodem. My jsme si dali okliku přes recepci, a ta svým přívětivým, “čistým“ vzezřením a oko těšící výzdobou ubere poněkud vítr z plachet prvnímu dojmu, jakým působí restaurace. I když tento je veskrze příjemný, využívající historických dispozic hluboce zaklenuté místnosti, slušně nábytkem vybavené, má několik ne stoprocentních prvků. Především je to jakýsi „kosmodrom“, vystavěný na baru z kafematu, mlýnku a presu na ovoce. Vše vyvedeno v břeskně blyštivém stříbřitém vybarvení, stroj na kávu navíc rozměrů vskutku olbřímích. Zabírá notnou část výhledu na sortiment baru. Hlavně však mne dělala nervózním věc, po mém soudu v restauraci opravdu zbytečná, a sice v čelní stěně, připomínající sektorový nábytek sedmdesátých let minulého věku, na nepřehlédnutelném místě zabudovaná televize se „sedmdesátkou“ obrazovkou. V komorním prostoru lokálu před ní nebylo úniku. Zcela mi ušel důvod, pro který převážně zahraniční klientela fascinovaně zírá na protagonistu Dobrot, navíc s vypnutým zvukem! Trochu komicky se s jeho mimikou nesly prostorem zpěvné melodie italského popu.
Toto vše zaznamenáváme během pročítání nabídky, u malého, zvláštně založeného stolku pro dva. Vnímavě barevně kombinované prostření je doplněno příborem o dvou vidličkách, ale pouze s jedním nožem. Sestavili a objednali jsme si svá menu. Já začínám Parmskou šunkou s melounem, přes ni se dostávám k Filetto alle olive a uzavírám ananasem s Cointreau. Kolega odstartuje díky Caprese, pokračovat bude přes Saltimbocca ala romana k závěru, který mu obstará Panna cotta con frutti di bosco.
Předkrmy jsou před námi ve chvilce a potvrzují doporučení labužníků, znalých zdejší kuchyně. Jsou tak italské, jak to v Praze jenom lze. Nevýbojná, přesto v chuti důrazná šunka, růžová jako tlamička selátka, razantní jen tolik, aby překryla velejemný spodní tón melounu. Můj „kumpán“ je také zjevně spokojen, s plnými ústy mumlavě vychvaluje kuchaře. Trochu rurální, nepříliš učesaný, o to však sympatičtější – pro mne alespoň ano – charakter kuchyně italského jihu předvádí v obou případech hlavní chod. Maso, připravené o čárku více než na Medium, mělo jen základní kořenění, hlavní chuťový part obstarala tmavá, bohatá omáčka, v níž černá a lesklá kolečka oliv připomínala oči sicilských dívek. Olivy byly i součástí prosté, leč chytré garnitury. Krom nich ji obstaraly ještě pouhé dva měsíčky rajského jablíčka a malá snítka petrželové nati. Prosté, ale působivé. Zůstává zde prostor pro vyniknutí přelivu barvy tmavého piva a struktury masa, temného s růžovočerveným „srdcem“ v řezu. Z protější židle slyším chválu na kompozici zálivky, širokou škálu koření a šíři v chuti šťavnatého hovězího. Malá výtka zazněla směrem k omáčce, „transparentním“ prý již odzvonilo. Gurmetský požitek akcentovalo víno, červené ze Sardinie, mocné a dlouhého dozvuku. Chvílemi svou silou téměř zastiňovalo chuť krmě. Poté předložil číšník, mimochodem spíše ochotný a milý než zkušený, dezerty. Ty jen podtrhly dobrý dojem z celého večera, ananas měl díky své přirozené skladbě, podtržené likérem, oživující účinek a sněhobílý kvádr dezertu mého partnera, jemný a sametový, dobře konvenoval temnému, „divokému“ lesnímu ovoci. Nakonec přišla skvělá káva, v mém případě v úpravě Coretto, to jest „posílená“ Grappou.
Příjemný zážitek, do kterého patřila i těžkým akcentem „prošpikovaná“ čeština obsluhujícího, jsme pořídili bez pětikoruny za osmnáct set. Za opravdu „italskou“ italskou kuchyni s báječným vínem a milou atmosféru – pominu-li Petra Novotného a různé Bolky a Lolky míhající se na obrazovce – mám za to, že šlo o dobrou investici.
Casa Edith Stein
Ristorante „Quel che c´é“
U Pernikářky 1/111, 150 00 Praha 5
Tel.: +420 / 257 22 05 01, +420 / 257 22 04 98, fax: +420 / 257 22 04 97
e-mail: casaedithstein@volny.cz
Otevírací doba: pondělí – sobota 12.00 – 15.00 a 18.00 – 22.00
Počet míst: restaurace 70
Druh kuchyně: italská
Přijímané platební karty: všech renomovaných bankovních domů, i v elektronické formě
Jídelní lístek: angličtina, italština
Jazyková vybavenost personálu: angličtina, francouzština, italština, španělština
Země původu nabízených vín: Česká republika, Itálie
Hodnocení restaurace:
Atmosféra, pohodlí, estetika 8 bodů z 10
Prostírání 8 bodů z 10
Úroveň jídelního a nápojového lístku 8 bodů z 10
Chování personálu 8 bodů z 10
Kvalita jídla a nápojů 19 bodů z 20
Celkem: 51 bodů ze 60
Všechny údaje uvedené v následující pasáži jsou přesným opisem jídelního a nápojového lístku. Případné chyby dokládají péči, jaká je věnována jejich úpravě.
Výběr z jídelního lístku:
Krevety s rukolou Kč 190,-
Fettuccine s lososem a houbami Kč 170,-
Spigola all acqua pazza (cena za 1 kg) Kč 1200,-
Petto di pollo al prosciutto e mozzarella Kč 140,-
Tiramisu Kč 80,-
Výběr z vinného lístku:
Prosecco spumante Kč 400,-
Locorotondo DOC AURA Kč 350,-
Pino grigio S. Margherita DOC Kč 650,-
Valpolicella DOC Kč 400,-
Brunello di montaůcino Kč 1900,-