Především pak zjistit, jestli se nejedná o „zelené mužíčky“, tedy maskované vojáky cizího státu. „Rychle, rychleji, chci vidět váš jazyk na vestě,“ křičí na četu velitel, podsaditý muž s kulatou tváří. Sebastian je v četě nejmladším členem.
Je tu ale také sedmnáctiletá dívka Karolína, studentka gymnázia, jež se o politiku nezajímá a má hlavně ráda adrenalin. Četa v plné polní vyběhne z budovy základní školy, překluše fotbalové hřiště a naskáče do vojenského náklaďáku Star, zapůjčeného od polské armády. Podsaditý velitel není spokojen, bylo to moc pomalé, celá akce se proto opakuje. Až napodruhé auto vyráží do terénu.
Nákladní auto zastaví několik kilometrů za městem uprostřed lesa. Víkendoví vojáci vyskáčou ven a rozptýlí se mezi stromy. Pak obezřetně postupují po lesní cestě, přiskakují od stromu ke stromu. Dojdou k ústí starého německého bunkru a spustí se po rozbitých schodech patnáct metrů pod zem, kde je potřeba zapnout baterky.
Jdou tunelem, jehož stěny jsou posprejované sprostými slovy a názvy polských fotbalových klubů. Z podzemního bludiště chodeb se četa vydrápe na povrch v jiné části lesa. O chvíli později se ozve ohlušující rána. Ilegál byl zachycen. Všichni běží k místu exploze.
Mladík v mikině s kapucí leží na zemi a dva z vojáků mu nasazují pouta. V mladíkově batohu je vysílačka a vojenské mapy, muž ale tvrdí, že byl v lese jen na procházce. Četa ho rychle eskortuje do auta a odveze z lesa zpátky na základnu. „Byla to dobrá akce. Skvělé místo,“ pochvaluje si Sebastian.
120 poloamatérských spolků
Na dalších cvičeních se trénuje střelba, jindy zas přežití v obtížných podmínkách zasněžených hor. Vybavení si členové kupují sami. „Tohle není od Číňana. Tohle je kevlar,“ předvádí pyšně své nádobíčko podsaditý velitel čety Krzysztof, který vystupuje pod přezdívkou Scott. Celá výbava ho vyšla alespoň na pět tisíc zlotých, tedy asi 35 tisíc korun.
Někteří mají o poznání horší oblečení. Že se nejedná o regulérní vojsko, ale o amatéry a jejich hobby, se nejlépe pozná podle bot – každý má jiné.
Takových spolků, jako je Strzelec, je v Polsku asi 120. Strzelec je největším z nich a má své lokální pobočky po celé zemi, podobně jako třeba skautské oddíly. Kolik mají členů, se přesně neví – nikde se nemusejí registrovat, odhady se ale pohybují mezi deseti a 80 tisíci. Strzelec přijímá i nezletilé „vojáky“. „Kdyby nebyli tady, tak by stejně seděli někde v maskáčích u ohně a hráli na kytaru,“ říká Scott.
„Přichází k nám pořád víc mladých. Předtím to bylo spíš pro zábavu, teď se k tomu přidalo vlastenectví. Chceme být připraveni se bránit, kdyby se něco semlelo, jako třeba… no však vy víte kde,“ usmívá se tajuplně holohlavý čtyřicátník, který v civilním životě montuje lodě.
Podobných cvičení, jako je to v západopolském městě Międzyrzecz, probíhá v Polsku každý víkend několik. Z českého pohledu působí tyto polovojenské spolky poněkud exoticky, v Německu jsou dokonce zakázané, zato v Polsku i sousedních pobaltských republikách se těší oblibě.
Některé, jako třeba Strzelec, mají dlouhou historii sahající do počátků dvacátého století. Tvrdí, že navazují na tradici Zemské armády, což byla za druhé světové války největší partyzánská organizace v Evropě, která sehrála hlavní úlohu i ve Varšavském povstání.
Uznání od ministra
Současný ozbrojený konflikt na Ukrajině zájem o polovojenské spolky v zemích hraničících s Ruskem prudce zvýšil. „Od začátku ukrajinské krize stoupl počet našich členů o sto procent. Dřív chodil tak jeden e-mail se žádostí o členství týdně, teď je to deset, nebo i patnáct mailů. Ale nebereme každého,“ říká Stanisław Drosio, místopředseda jiného spolku Obrona Narodowa, který má asi 500 členů.
Na cvičení do Międzyrzecze přijel ze Slezska, kde je vedoucím lokální pobočky. Zatímco četa spolku Strzelec pročesávala les a hledala „zelené mužíčky“, Drosio dohlížel ve městě na další operaci. Międzyrzecz v ní představoval fiktivní příhraniční město v Polsku, na jehož území se chystá proniknout nepřítel a zničit některou z jeho budov nebo třeba most.
„Trénujeme tady na hybridní válku, jaká probíhá na Ukrajině,“ vysvětluje Drosio. Při cvičení domobrany dnes pomáhají profesionální vojáci polské armády, pohraniční stráže a přijelo se zapojit i několik členů policie z nedalekého Německa.
„Polsko má 120 tisíc profesionálních vojáků. To je málo na obranu tak velké země. Proto je potřeba, aby pomáhali i civilisté. Chceme, aby na to byli lidé připravení. Je důležité, aby byli schopní bránit svoji zemi tam, kde bydlí,“ vysvětluje novopečený otec, devětadvacetiletý IT manažer, který zároveň dělá doktorát, proč o víkendech běhá po lese s puškou a v maskáčích.
Ve spolku Obrona Narodowa tvoří asi polovinu členů aktivní rezervisté, druhou polovinu pak ryzí amatéři. Celkem Polsko uvádí asi půl milionu aktivních rezerv. Pro srovnání: česká armáda má 20 tisíc vojáků z povolání a jen asi 1300 příslušníků aktivních záloh.
Polovojenské spolky byly dlouho na okraji zájmu politiků a pohlíželo se na ně spíše s nedůvěrou. To se ale, zdá se, mění. Letos v březnu si je ministr obrany Tomasz Siemoniak pozval do Varšavy.
Na setkání, jehož se zúčastnilo 800 hobby vojáků, ministr slíbil, že z dvou a půl tisíc z nich postaví páteř lokálních dobrovolnických jednotek, které budou pobírat finanční příspěvek a v případě války budou mobilizovány. Je to první oficiální uznání, jehož se polovojenských spolkům od vlády dostalo.
„Polsko čelí největší bezpečnostní hrozbě od konce studené války,“ řekl Siemoniak. Velkým zastáncem rozsáhlejší integrace dobrovolných milic do polské obranné strategie je generál Bogusław Pacek, poradce ministra Siemoniaka. Podle Packa čítají tyto milice asi 50 tisíc členů. Ministerstvo také poskytuje těmto spolkům přebytečnou výbavu.
Podobné tendence jako v Polsku jsou patrné i v pobaltských zemích, které jsou Rusku ještě blíž. Od počátku krize na východní Ukrajině stoupl počet členů litevské polovojenské organizace LRU ze šesti na osm tisíc, uvedl časopis Newsweek. Tato skupina vznikla v roce 1919 a na rozdíl od polských poloamatérů používá skutečné zbraně. Je rozdělena do deseti regimentů, které jsou rozptýleny po celé zemi. Trénují každý víkend, většinou na vojenských základnách, uvádí časopis.
Milice, tedy nepravidelné jednotky složené z civilistů, kteří se v případě nouze chopí zbraně, nejsou ve světě ničím zcela neobvyklým. V USA je to třeba Národní garda, ve Švýcarsku tvoří domobrana hlavní ozbrojenou sílu. Tito rezervisté jsou však pevně pod křídly státu, který na ně dohlíží. Zdá se, že vlivem krize na Ukrajině se polští amatéři dočkají podobného uznání. Vzhledem k jejich počtu a různým motivacím spolků to ale bude dost náročný úkol.
Čtěte také:
V Polsku se množí polovojenské milice. Armáda je hodlá využít
Slovenskí branci: Proruští mladíci se samopaly v ruce
Polská armáda chystá výrazný přesun ze západu na východ země
