Francouzi a po nich i Nizozemci řekli své „ne“ ambicióznímu projektu evropské ústavy. Jindy usměvavé europolitiky tak postavili před nepříjemnou otázku, co dál. Odmítnutí společné ústavy je výzvou k zamyšlení. Je text přijatý v konventu tím pravým, co Evropa potřebuje?
Francouzi a po nich i Nizozemci řekli své „ne“ ambicióznímu projektu evropské ústavy. Jindy usměvavé europolitiky tak postavili před nepříjemnou otázku, co dál.
Odmítnutí společné ústavy je výzvou k zamyšlení. Je text přijatý v konventu tím pravým, co Evropa potřebuje?
A je způsob, jakým ústavu bezvýhradně a oddaně podporují vedoucí politici, správnou kampaní?
Je snadné o tom zapochybovat.
Zásadní výhrady k euroústavě vyjádřily v minulých dnech miliony lidí. Někdo ji kritizuje zprava, jiný zleva. Ekonomové s ústavou spojují liberální hospodářské reformy, které jsou dnes zablokované protichůdnými zájmy států. Jiní, například Václav Klaus, naopak kritizují to, že by národní státy přišly o možnost prosazovat své zájmy. Důležité však je, že se ukázalo, že Václav Klaus, sklízející nevybíravou kritiku z oficiálních míst Unie, není až takový exot. Stejně jako on uvažují miliony voličů. Zato mezi politiky vypadá český prezident jako černá ovce rodiny evropských státníků. Politická scéna je totiž téměř bez rozdílu pro ústavní smlouvu. Ta jednomyslnost mezi politiky je až děsivá. Ještě děsivější je ale rozpor mezi názory politiků a občanů. Kdekoliv dostali lidé právo se k návrhu vyjádřit, čekalo se drama. Kde toto právo nedostali, prochází návrh naprosto hladce, jelikož politici hlasují téměř jako jeden muž.
Po dvou neúspěšných referendech se diskutuje zda pokračovat, nebo zrušit tenhle závod. Zatímco u nás to vypadá, že se otázka zvrhla jen do další kapitoly žabomyší války mezi Grossem a Kalouskem, Unie má těžší rozhodování. Mělo by pokračovat schvalování, nebo ne?
První varianta zní: zastavit. Euroústavu nelze žádnému státu vnutit. I kdyby bylo proti jen Nizozemsko, nemůže být v Unii zavedena.
Sborová odpověď eurokratů zní jinak: Proces musí pokračovat. Ale proč? Až dojdeme na konec všech pětadvaceti zemí, stejně bude souhlas Francie a Holandska chybět. A možná se k nim přidá Velká Británie. A třeba i Česko, kdo ví? První dvě vlaštovky ukázaly, že to jde. V Lucembursku, povzbuzeném dvojím odmítnutím, náhle roste počet odpůrců.
Proč politici trvají na tom, aby proces doběhl až do konce? Vysvětlení je jediné. Aby potom mohli znovu přijít za Francouzi a Holanďany (a možná i dalšími) a říci: „Všichni chtějí přijmout ten náš báječný dokument, a vy jim to kazíte.“ Až bude všude rozhodnuto, donutí nepřizpůsobivé voliče udělat druhé kolečko, případně třetí.
Otázka zní, zda to celé není postavené na hlavu. Odmítnutí není signál, že Francouzi a Holanďané potřebují, aby je politici ještě jednou a pořádně poučili, jak mají hlasovat. Je to přesně naopak: politici by měli respektovat vůli občanů. A lidé teď dali najevo, že se jim tato podoba euroústavy nelíbí, a že by se z odmítnutí naopak měli poučit politici.
