Mezi nejohroženější premiéry patří Blair, Raffarin i Belka
Ještě jednou se sejdeme a pak se rozejdeme… I tak by bylo možné charakterizovat summit Evropské unie koncem minulého týdne. Uskutečnil se krátce po volbách do Evropského parlamentu. Mnohé vládnoucí strany v nich utrpěly kruté porážky. A z těch se budou vyvozovat důsledky.
Asi nejzřetelnějším příkladem je Polsko, kde už nikdo nevěří tomu, že by vládní levice mohla zůstat u moci delší dobu. Úřadujícímu premiérovi Markovi Belkovi se před volbami ani nepodařilo získat podporu parlamentu pro své jmenování. Vítězem voleb se stala opoziční Občanská platforma, následovaná euroskeptickými hnutími. Ve srovnání s Českem si přitom levice vedla přece jen o něco lépe. Dvě tamní sociálnědemokratické strany získaly dohromady „alespoň“ patnáct procent hlasů.
Marek Belka a Vladimír Špidla však nejsou jedinými premiéry „na odstřel“. Podobným potížím čelí francouzský pravicový premiér Jean-Pierre Raffarin a také dlouhodobý nekorunovaný král evropské reformované levice, šéf britské vlády Tony Blair. Jeho labouristická strana získala ve volbách pouhých 22 procent. Blairovi evidentně přitížily špatné zprávy z Iráku, včetně informací o mučení v tamních věznicích. Stále více Britů pochybuje o správnosti okupace této arabské země.
Skutečný šok však zastáncům evropské integrace připravila britská Strana nezávislosti, která získala téměř 17 procent hlasů. Poselství je totiž jasné. Ve Spojeném království žije dost lidí, kteří jsou ochotni podpořit nejen tradiční euroskeptiky, ale i otevřené zastánce vystoupení země z Evropské unie (více na straně 30).
Nová hvězda? Zapatero.
Letošní evropské volby lze nazvat zemětřesením na evropské politické scéně. A to i když připustíme, že k těmto volbám tradičně chodí ve větším počtu ti, kdo chtějí především vytrestat vládnoucí strany a koalice. O tom, kdo zůstal v roli poražených, není pochyb. Těžší už to bude s odpovědí na otázku, zda se ukázaly nové hvězdy, které budou vládnout evropské politice v budoucnosti.
Pokud jde o větší státy Evropské unie, nejblíže k pozici budoucího politického velikána má asi španělský premiér José Rodríguez Zapatero. Jeho socialisté těsně, ale přece, potvrdili nedávné vítězství z parlamentních voleb. Podobně jako v případě Tonyho Blaira, i v Zapaterově politické kariéře sehrává klíčovou úlohu okupace Iráku – jenže přesně opačně. Zapatero vítězí mimo jiné i právě proto, že vždy tvrdě odmítal americký postup v Iráku, a tedy i politiku svého kolegy ze stejné evropské politické rodiny sociálních demokratů, Tonyho Blaira.
Přichází nyní po éře „reformistů“, jakým je Tony Blair, čas bojovnější levice, která nabízí radikálnější řešení a nebojí se ani konfliktu se Spojenými státy? Důkaz pro takové tvrzení bychom našli i v samotné Británii, kde sice Blair bojuje o přežití, ale „rudý“ londýnský starosta Ken Livingstone obhajuje svůj post.
Také dosavadní předseda Evropské komise Romano Prodi, který přivedl k vítězství ve volbách italské levicové uskupení Olivovník, mluvil před volbami mluvil o možném stažení italských vojáků z Iráku. A jeho velký rival, pravicový premiér Silvio Berlusconi, označovaný za blízkého spojence amerického prezidenta George Bushe, rozhodně nemůže být spokojen s volebním výsledkem hnutí Vzhůru Itálie (21 procent).
Je Prodi ten pravý?
Jenže zdaleka ne všichni jsou výsledkem Olivovníku nadšeni. I když získal více než třicet procent, není to na hnutí, které spojilo celý italský levý střed, přece jen poněkud málo? Ukázal se Prodi jako skutečný vůdce, který je schopen porazit Berlusconiho i v parlamentních volbách? Romano Prodi zatím nemá vůbec jisté, zda zažije v Itálii svůj velký politický návrat.
Jasné není ani to, kdo bude skutečným vůdcem francouzské levice, jež se postaví proti kandidátovi pravice v příštích prezidentských volbách. Opoziční socialisté ve Francii zaznamenali podobný výsledek jako italský Olivovník a politologové už berou možnost, že v budoucnu převezmou vládu, zcela vážně. Mezi francouzskými socialisty je několik osobností, které si dělají velké naděje na to, že se dostanou do čela. V předvolební kampani dokonce o sobě dal vědět i bývalý premiér Lionel Jospin, který už z politiky „odešel“. Že by se rýsoval kompromisní kandidát v ostrém vnitrostranickém souboji?
Evropská politická scéna je ovšem mnohem zamotanější, než se na první pohled zdá. „Irácká karta“ nemusí být vždy silnou stránkou levice. Tak třeba v Maďarsku pomohla opoziční pravicové straně FIDESZ bývalého premiéra Viktora Orbána. Když k tomu přidáme ostrou kritiku ekonomické politiky maďarské socialistické vlády, vychází nám jasný výsledek, Orbán je zase na koni.
Poražený Schröder.
Je-li však někdo neoblíbený, nepomůže mu ani „irácká karta“. O tom se dokonale přesvědčil německý kancléř Gerhard Schröder. Jeho sociální demokraté (SPD) dosáhli nebývalého neúspěchu. Pouze mírně překročili dvacetiprocentní hranici. Jejich hlavní soupeři z křesťanského uskupení CDU/CSU je zcela rozválcovali o patnáct procentních bodů. Jen slabou náplastí pro nynější vládní koalici je úspěch Zelených (dvanáct procent).
Má ještě Schröder nějakou šanci dostat se z bryndy? Asi víme, jak by na to mohl jít. Schröder sází na image politika, který se – na rozdíl od svých předchůdců – odhodlal k bolestivým reformám německého sociálního státu. Je logické, že si tím momentálně nezískává velkou oblibu. Řada německých sociálních demokratů ale asi věří, že výsledky se dostaví ještě předtím, než jim CDU/CSU uštědří další krutou porážku. Tvůrci budoucích kampaní mohou pokládat voličům otázku: „Pravice sice o Schröderových reformách tvrdí, že jsou nedůsledné, ale postupovala by sama razantněji?“
Sázka na pověst reformátora, který zahajuje německý návrat do popředí evropské ekonomiky, je možná poslední Schröderovou nadějí. Lze očekávat, že jeho osud bude bedlivě sledovat také česká ČSSD.
A rychle zapomenout.
Nepřeceňujeme však výsledky evropských voleb? Někteří znalci tvrdí: už týden po volbách nikdo nebude vědět, jak vlastně dopadly. Dokonce i ti, kdo jinak evropskou integraci silně podporují, budou rádi, když se rychle zapomene, pokud ve volbách prohráli.
I kdyby však toto vše byla pravda, jedno je jisté – volby do Evropského parlamentu byly i z hlediska vnitřní politiky jednotlivých zemí něčím mnohem podstatnějším, než je běžný průzkum veřejného mínění. Na veřejnosti to nemusí být vždy vidět, ale pohyb ve stranických sekretariátech se určitě výrazně zrychlil.
Velkým varováním, které nemůže nikdo zcela pominout, je relativní úspěch euroskeptických stran – kromě britské Strany nezávislosti a Ligy polských rodin, třeba i švédského Červnového seznamu. Leckdo ze zahraničních pozorovatelů do této skupiny řadí i českou ODS a zdejší komunisty.
Rána pro malé státy.
Jak by se mělo na takovou skepsi reagovat? Sami skeptici by asi byli nejraději, kdyby Evropská unie okamžitě přerušila všechny své projekty, včetně přijímání nové ústavy. Realističtí politikové včetně dánského premiéra Anderse Fogh Rasmussena či irského šéfa vlády Bertieho Aherna však zdůrazňovali: Ano, máme v Evropě problém a je nutné něco dělat pro to, aby lidé pocítili, jaký pro ně má Evropská unie význam. Ústavu je nutné přijmout, protože její neschválení by ukázalo, že EU není schopna dotahovat věci do konce.
Rasmussen připomíná, že kdyby se politické rozhodování začalo vracet z evropské na národní úroveň, doplatily by na to především malé státy. Klíčové rozhodování o Evropě by měly v rukou opět především kontinentální velmoci.
Sama skutečnost, že se v Evropském parlamentu vytvoří početnější kluby euroskeptiků, však může mít i pro zastánce evropské integrace svou světlou stránku. Někteří politologové upozorňují, že pokud je v poslaneckém sboru EU zastoupena celá šíře politických názorů, může se konečně rozproudit opravdovější debata o evropských tématech. Právě po ní se už dlouho volá.
Euroskeptici se ostatně ve volbách zaměřovali na evropská témata více než mnohé klasické strany, které stále vzrušuje především národní politika.
Na eurovolby kašlem.
Tím největším šokem nakonec nebyl ani tak úspěch euroskeptiků, jako nízká účast v zemích, které do Evropské unie vstoupily zcela nedávno. Na Slovensku i v Polsku se na volby „vykašlaly“ čtyři pětiny voličů, Česko na tom nebylo o mnoho lépe. Polský prezident Aleksander Kwasniewski o svých spoluobčanech prohlásil, že „ještě nevyzráli“.
Pokud pozorovatelé v západní Evropě měli pochybnosti o tom, jak bude fungovat Evropská unie s deseti nováčky, jejich obavy se nyní ještě bezpochyby prohloubí. Mezi dvě ostře sledované země bude patřit Polsko a Česko. Zatímco u Polska je velmi nejisté i to, jak se s členstvím v Evropské unii vyrovná ekonomicky, Česko budí zájem vývojem na politické scéně. Tak kupříkladu francouzský list Le Monde ve své příloze o výsledcích voleb označil ODS, vítěznou stranu v českých volbách do Evropského parlamentu, za „národní pravici“ - stejně jako maďarský FIDESZ či polskou stranu Právo a spravedlnost. Přitom u britských konzervativců tuto nálepku vynechal, nemluvě o jiných stranách, které v Evropském parlamentu hodlají vstoupit do pravicového klubu Evropské lidové strany a Evropských demokratů.