Kodaňské jednání hlav států skončilo propadákem
Kodaňská dohoda je prázdná jako vyčpělé heslo Buduj vlast, posílíš mír. Samá silná slova, žádný účinek. Dohoda obsahuje jediné číslo, které by mělo státy zavázat ke snižování emisí – nepřipustit nárůst průměrné globální teploty nad dva stupně Celsia. Toto číslo má překvapivě velký ekonomický význam. Podaří-li se přírůstek globální teploty udržet na hodnotě do dvou stupňů Celsia, vyžádá si to náklady do jednoho procenta světového HDP. Budeme-li však otálet a necháme narůst teplotu o pět stupňů, což je reálná možnost pro 22. století, Sternova zpráva odhaduje ztrátu globálního HDP ve výši pěti až deseti procent.
Přestože dohoda je nezávazná, vzatá pouze na vědomí, a neslouží ani jako časová pojistka pro zpracování definitivní smlouvy, vyplatí se jí věnovat pozornost. Jednotlivé státy k ní jen dle vlastního uvážení mají během začátku roku připojit své závazky. Samozřejmě nevymahatelné.
Namísto dohody show
Dlouho dopředu připravované verze dohody skončily ve slepé uličce hádek vyjednávačů. Nový návrh vznikl za zavřenými dveřmi v americko-čínské režii. Malí a slabí se nemohli dívat ani poslouchat. Dva největší světoví znečišťovatelé to sehráli tak, aby se nemuseli k ničemu rozumnému zavázat. Americký prezident Barack Obama jednal v různých konstelacích s čínským premiérem Wen Ťia-paem třikrát. A teprve napotřetí oznámil, že se jednání pohnulo. Co bylo platné, že se do Kodaně sjelo 193 honosných státních delegací, odehrávala-li se zásadní jednání v účelově shromážděných skupinkách – jednou dokonce mezi čtyřma očima amerického a čínského lídra. Bez toho by se však delegace nejspíš musely rozjet s prázdnou.
Přesto mnozí pozorovatelé připisují hlavní vinu za neúspěch summitu Číně. Nechce nejen připustit kontrolu svých emisí, na níž trvají právě USA, ale ani oslabit vlastní průmyslový rozvoj. Ani Obama však nepřiletěl přesvědčovat, že to USA myslí se snižováním emisí vážně. Vzhledem k tomu, že americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová v průběhu konference zaujala příslibem finanční pomoci chudým státům, očekával se od Obamy nějaký větší trumf. Ten však nepřišel. USA zůstaly u usmoleného příslibu sedmnácti procent redukce emisí vůči roku 2005 – dvou až tří procent ve srovnání s rokem 1990. I povzbudivý příslib Clintonové je vlastně taškářsky povedený. Bez předchozí konzultace totiž slibovala za všechny vyspělé státy a dokonce i za soukromé firmy sto miliard dolarů každoroční pomoci rozvojovým zemím do roku 2020. A „zapomněla“ slíbit, kolik do tohoto fondu vloží USA.
„Obamovi posloužila konference jako show pro republikány v americkém Senátu. Vedl tu kampaň, aby mu doma prošly zákony na redukci emisí,“ popsal situaci český ministr životního prostředí Jan Dusík. A dodává: „Jako jeden z mála může být Obama s výsledkem konference spokojen.“
Obama nakonec protlačil s pomocí čínského partnerství a se souhlasem dalších velkých hráčů Brazílie, Indie a Jihoafrické republiky jakous takous dohodu silou. Po jeho odletu se proti příliš obecnému textu vzbouřily malé ostrovní země, které po zvýšení hladiny oceánu budou ohroženy jako první. A přidali se zástupci jihoamerických zemí i další. Postupně byl už tak dost nanicovatý návrh ještě oškubán o závazek snížit do roku 2050 emise na polovinu. Neprošel ani slib přijmout závaznou smlouvu na snižování emisí do konce letošního roku.
Lídři zklamali
Evropská unie, která je v obchodování s emisními povolenkami a s budováním redukčních mechanismů nejdál, nesplnila očekávání, že se stane přirozeným lídrem. A hrála na domácím území „třetí housle“. S malichernými tahanicemi o drobnosti v textech původních návrhů, které po Obamově iniciativě stejně vyletěly oknem, se nevyrovnala ani prezidentka konference Connie Hedegaardová a abdikovala. Evropa v Kodani vybouchla.
Účastník jednání Jiří Jeřábek z programu Ochrana klimatu Centra pro dopravu a energetiku to vysvětluje: „Evropská unie nebyla schopna být lídrem, protože se potýká s vnitřními rozpory. Členské státy EU se nedokázaly shodnout, zda slíbit do roku 2020 dvacetiprocentní nebo už 30procentní snížení emisí. Unii trápí, že někteří její členové včetně Česka nepřipravili pro pomoc nejohroženějším zemím peníze navíc, ale jen přebarvili už připravené fondy pro školy či zdravotnictví na fond pro odstraňování škod způsobených klimatickou změnou. Neshody panují i o tom, co dál s ,horkým vzduchem‘, neboli s množstvím emisních kreditů, které zbyly některým zemím, zejména Rusku, po uzavření ztrátových provozů po roce 1990,“ vysvětluje Jeřábek. A dodává: „Poslední noc už začaly Velká Británie a Francie jednat na vlastní pěst, protože Evropská unie jako celek nebyla akceschopná.“
Jiné země EU a většina rozvojových států se dozvěděly znění Obamovy „dohody“ až z médií. To aspoň tvrdí pozorovatel oficiálního jednání Jan Labohý z organizace Evropští mladí zelení. Říká: „Výsledná dohoda, kterou konference navzdory ostrému nesouhlasu některých afrických a latinskoamerických zemí vzala na vědomí, je pro občanskou společnost naprosto nepřijatelná. Ze základních principů, na kterých měla být založená – férovosti, ambicióznosti a právní závaznosti – nezůstal ani jeden. Ačkoli slibuje peníze pro rozvojové země, neříká, kdo konkrétně je má poskytnout a komu.“
Občasné pokusy vydávat toto selhání za úspěch chápe Labohý jako snahu manipulovat s veřejností. Tvrdí: „Světoví lídři selhali a měli by za to nést plnou odpovědnost. Svou nečinností ohrožují životy a zdraví milionů lidí.“
Babylon zájmů
Neschopnost dohodnout se nepramenila z pochybností o klimatické změně. O potřebě redukovat emise skleníkových plynů panovala shoda. Ohledně toho, jak a kdo to bude dělat, a zejména, kdo to zaplatí, však zavládly propastné rozdíly. Rozvojové země brzy pochopily zájem bohatých států něco dohodnout, a proto se snažily co nejvíc získat. Mnoho států blokovalo jednání pouze z procesních důvodů. Jednání byla z různých stran natolik přetaktizovaná, že je Dánové nebyli s to zvládnout. Začínalo se s příliš mnoha detaily, a když se je podařilo seškrtat, neměla ani dlouho připravovaná varianta očekávanou hodnotu.
Šéfa českých vyjednávačů Pavla Zámyslického z ministerstva životního prostředí zaskočila proměna skupiny G77, která soustřeďuje rozvojové země a Čínu. Síla zhruba 130 rozvojových států se začíná čím dál víc drobit a mezi podskupinami sílí rozpory. Samostatnou kapitolou jsou malé ostrovní státy, které usilují o snížení přijatelného oteplení z dvou na 1,5 stupně Celsia. To by však znamenalo mnohem vyšší redukce emisí v průmyslovém světě. Předsednická země G77 Súdán, podporovaná nejvěrnějšími státy, bazírovala na protokolárních rozdílech. Číně se dle Zámyslického ani trochu nelíbil globální závazek do roku 2050, zároveň však značně nelibě nesla detailní požadavky Venezuely a dalších jihoamerických radikálů.
Pro jedny bylo pokračování v Kjótském protokolu nejlepším, ideálním řešením, pro druhé nepřekročitelnou hranicí. Takové Rusko nebo USA by do takového sofistikovaného systému nebyly ochotny vstoupit. Celé jednání se proto muselo odehrávat ve dvou hlavních skupinách. Zvlášť byly státy s konkrétními závazky z Kjótského protokolu a ty z přílohy 1 úmluvy.
Přesto se v jednu chvíli v menších skupinách probíralo až osm verzí dohody. Než přišla ta nadiktovaná emisními mocnostmi USA a Čínou.
Nejvážnější rozpor je mezi vyspělými zeměmi, které otálejí se svými závazky na snižování emisí, a ostrovními státy závislými na každém centimetru zvýšení hladiny moře.
Otravná promile
Handrkování v Kodani vycházelo především z politických zájmů. A dle toho také dopadlo. Kdyby vycházelo z reality nárůstu oxidu uhličitého v ovzduší a ekonomické analýzy, nepochybně by byly výsledky hmatatelnější, protože politici by byli zřejmě odpovědnější. Nejmodernějšími metodami máme změřeno, že ve složení ovzduší dnes tvoří oxid uhličitý 0,39 promile. To je opravdu málo. Proč tedy tolik vzrušení? Protože ještě v roce 1896, kdy bylo provedeno první měření oxidu uhličitého a posuzován jeho vliv na průměrnou teplotu, jej bylo 0,28 promile. Obsah oxidu uhličitého tedy stoupl o 40 procent a někde to musí být znát.
Bylo prokázáno, že ve srovnání s předindustriální dobou stoupla průměrná teplota na Zemi o 0,8 stupně Celsia. Projekce naznačují další nárůsty teploty v Evropě o jeden až 5,5 stupně Celsia do konce století. Kdyby emise stále rostly, mohli bychom se nadát i změny, která by nepochybně mohla výrazně ovlivnit zdejší podnebí. Klimatologové si vytkli za cíl udržet přírůstek průměrné teploty do dvou stupňů Celsia. Z toho vyplývá objektivní potřeba redukovat přírůstek oxidu uhličitého. To není propaganda, ale malilinkatý výsek fyziky a meteorologie. Těchto šest čísel vyváží všechny plané diskuse o klimatoskepticích a oteplencích. Je to jako na talíři.
Promarněná příležitost?
Člen Mezinárodního panelu pro klimatické změny (IPCC) meteorolog Ladislav Metelka v jakési anketě usoudil, že politici si jen udělali alibi, aby to nevypadalo, že do Kodaně jeli jen na výlet. Profesor Bedřich Moldan v téže anketě ocenil i to málo, co Kodaň přinesla – 30 miliard dolarů každý rok a v dalším období sto miliard dolarů ročně na opatření v chudých zemích. A pak soubor národních opatření, která jednotlivé země k dohodě dodatečně doloží.
Brněnský hvězdář i klimatolog v jedné osobě Jan Hollan usoudil, že i nezdar bude velice užitečný, pokud z něj účastníci vyvodí správné závěry. Že si konečně uvědomí, jak složité je to téma. A že by k němu měli přistupovat jen po náležité přípravě. Poznání jde stále dopředu a vyjednávači dle Hollana stále vycházejí z nyní už zastaralých pozic.
Ministr Jan Dusík označil summit za promarněnou příležitost k dosažení ambiciózní dohody. Předpokládá však, že se finální dohoda, která bude předpokladem pro účinné omezení klimatických změn, uskuteční ještě letos. Kodaňským neúspěchem se už zabývala i rada ministrů životního prostředí EU. Ministrům vrtalo hlavou, proč byly nevládní organizace natolik kritické i k Evropské unii. A dohodli se, že zlepší informování veřejnosti.
Už varují i ptáci
Oteplení už je tady. Ptačí druhy, které by měly vlivem změny klimatu ubývat, již ubývají. A naopak u druhů, u nichž bioklimatické modely odhadují, že jich bude přibývat, četnost opravdu roste. Potvrdil to velký mezinárodní výzkum, na němž se podílela i Česká společnost ornitologická.
Má to však háček. Richard Gregory z britské Královské společnosti na ochranu ptáků upozornil na znepokojující jev – počet druhů, které změna klimatu ovlivnila negativně, trojnásobně převyšuje počet druhů, jež by z ní mohly těžit. Oxidu uhličitého přibývá, biodiverzita mizí.
