Zlato se stalo v Česku prostředkem uchování hodnoty životních úspor ve své původní, byť nemoderní formě
Jeden můj známý přestal po vypuknutí velké finanční krize na podzim roku 2008 věřit věčnému progresu naší slavné euroatlantické civilizace. Do té doby to byl muž zcela oddaný kapitalistickým pořádkům s jejich papírovými penězi a všemi těmi podílovými a penzijními fondy. Tehdy však zakoupil v jedné z nemnoha specializovaných firem několik zlatých slitků, do nichž proměnil svoje úspory. Je to sofistikovaný člověk v manažerské funkci, navíc mladý, takže měnovou reformu v třiapadesátem nezažili ani jeho rodiče. Jeho motivátorem byl strach. A za vzestupem cen zlata a poptávky po něm nebylo nikdy nic jiného než obavy o budoucnost, přesněji řečeno, že poměry znehodnotí aktiva dosud uchovávaná v jiné formě.
Akutní obavy opadly, nicméně onen dobrý muž dodnes nadšeně vykládá o večeru, kdy vyklopil ten ekvivalent celých rodinných úspor na stůl v podobě pár slitků zlata před svoji vlastní ženu: „To bys musel vidět, jak jí zářily oči. Vůbec se od těch cihliček nemohla odpoutat.“ Jeho hezký večer dodnes nebyl zkalen kapitálovou ztrátou, neboť kupoval brzo, hluboko pod současnou cenou zlata, takže je na svém. Vzpomínka přesto hřeje.
Tisíce jiných se připojily později, když se zlato dostalo v Česku opět do módy. A příklon Čechů ke zlatu vydržel i přes dvaadvacetiprocentní cenový pokles v letošním roce. Možná to souvisí i s tím, že kdysi v raném středověku patřila tato země k hlavním producentům drahých kovů v Evropě. Obnovený apetit na zlato u drobných českých investorů zatím trvá. Poptávce se přizpůsobila i nabídka včetně velkých bankovních domů, které se rovněž do tohoto segmentu zapojily. Zlato se stalo i v Česku prostředkem tezaurace, tedy uchování hodnoty životních úspor ve své historicky původní, byť nemoderní formě.
Inkové a Indové spolu prokazatelně neměli nic společného, ale jak v předkolumbovském Peru, tak ve starověké Indii bylo zlato v oblibě.
Jak říkají znalci poměrů, jedna z věcí, které nelze nejen negramotnému Indovi, ale drtivé většině Indů včetně vysokoškolsky vzdělaných dodnes vysvětlit, je to, že hodnota zlata oproti monetárním ekvivalentům v tvrdých měnách může klesnout.
Tisíce let mělo u nich zlato tak ohromnou výhodu v přenositelnosti, perfektní uchovatelnosti a snadné uschovatelnosti, že ani do ruličky srolované dvacetidolarovky nedokázaly drahý kov vytlačit. Zlato, to byla zkrátka velká portabilní hodnota, již nebylo snadné defraudovat ani odcizit. Indy nepřesvědčíte, ti už „jedou ve zlatu“ pár tisíc let, poučeni historií.
Fakt, že zlato se opět dostalo na výsluní zájmu českých retailových investorů, na němž setrvává nehledě na pokles cen, je znakem jisté polodůvěry v budoucnost. Stabilnímu uchování hodnoty papírových peněz zjevně tento typ investorů nevěří, stejně jako investicím do cenných papírů denominovaných v papírové měně, byť by se jednalo o akcie těch nejlepších firem a dluhopisy těch nejvěrohodnějších vlád. Nejsou sami a nejsou ani zdaleka první.
Autor si živě pamatuje, jak byl jako dítě konsternován pohledem na hojně se vyskytující sovětské turisty, kteří čím na tom byli lépe a čím orientálněji vypadali, tím více zlatých zubů měli ve svém chrupu. Hrubě jsme této estetice v Česku nerozuměli, ale jako obvykle to byla pouze naše chyba a neznalost reálií. Teprve po letech autor pochopil, že zejména u lidí ze sovětské Střední Asie zlato neznamenalo nic jiného než ostentativní symbol sociálního statusu, znak bohatství a na první pohled všem viditelné moci. Zlatý chrup měl jen málokdo, navíc zcela legálně, tak vypadali noví bucharští a samarkandští emíři.
Zároveň – a to bylo vůči sovětské moci v principu hrubě podvratnické – se tak ukládal majetek do přenositelného aktiva, jež uchovává hodnoty lépe než papírový rubl.
Zlatý chrup byl tedy zároveň znakem polodůvěry v režim. Měnu sabotoval a drahý kov kumuloval, ale také zvedal sociální status a chránil chrup. Neopakovatelná kombinace, kterou zlato bylo schopné dodat i v rámci totality. Jeden bucharský Žid, který minulý režim ve zdraví přežil, mi kdysi řekl: „Někdy jste to chtěl mít vidět, teď třeba ne. Když ale bude doopravdy zle a včas neutečete, je úplně jedno, v které tělní dutině zlato máte. Kdo ho hledá, najde.“
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz