Premiér Petr Nečas se minulý týden pokusil trochu rozptýlit pozornost novinářů zabraných do koaličních sporů o státní rozpočet. Představil na první pohled odvážný plán občanských demokratů, jak do budoucna zabránit špinavým a černými penězi zapáchajícím předvolebním kampaním.
Foto: Jakub Hněvkovský
Návrhy ODS na přísnější pravidla kampaní budí rozpaky. Jde o chvályhodné myšlenky, ale po bližším zkoumání se ukazuje, že největší vládní strana šila horkou jehlou.
V praxi jsou totiž její nápady jen těžko realizovatelné. ODS má velké ambice, když si chce posvítit na problém financování stran a jejich předvolebních kampaní.
Prorůstání byznysu a politické moci více či méně existuje ve všech vyspělých zemích. Nejdál v tomto směru došli v Itálii. Jak známo, byli to právě občanští demokraté, kdo měl v druhé polovině 90. let se svým financováním značné problémy. Od doby „Pepy z Hongkongu“ a mrtvých sponzorů se ODS hájí, že je jedinou stranou, která prošla očistou a udělala si ve svém financování pořádek. Pravdou je, že se téměř jistě investigavci nedopátrají lživých či zjevně zmanipulovaných údajů například v povinně odevzdávaných výročních finančních zprávách – ať už ODS nebo jiných zavedených politických stran.
Pionýrská doba na první pohled patrného obcházení zákona v oněch 90. letech skončila. Existují totiž sofistikovanější metody, jak přelít přízeň podnikatelské sféry do té politické. Zjednodušeně řečeno, peníze stranám se „řeší“ spíše přes prostředníky než oficiální stranický účet. Ve velkých stranách pak existuje hned několik center disponujících potenciálními i skutečnými finančními prostředky, které se nezřídka kryjí se stranickými „politickými“ proudy. Více by o tom mohl povědět Martin Knetig, někdejší poradce bývalého ministra životního prostředí a místopředsedy ODS Pavla Drobila, který na tajné nahrávce pronesl větu o vysávání veřejných peněz: „A v zásadě pro toho Pavla, aby měl někdy šanci být prostě premiérem, tak on bez toho, že prostě pro tu stranu mimo jiné i vydělá peníze… Aby jinými slovy ta strana mohla být dál.“
Je asi všem jasné, že by se takové peníze v žádném oficiálním stranickém výkazu neobjevily – třeba jako položka „co jsme vytunelovali“.
Agitace za stovky milionů
Předvolební kampaně představují samozřejmě pro strany ty největší náklady. Od doby zmiňovaných 90. let odborníci kroutí hlavou nad tím, za jak málo peněz zejména dvě největší strany své kampaně pořizují. Nečas nyní tvrdí, že zatímco ODS své náklady na kampaň před loňskými volbami do Poslanecké sněmovny vyčíslila včetně jejich struktury, ČSSD je před veřejností tají. Sociální demokraté to samozřejmě odmítají. Obě strany pak minulý týden předhazovaly veřejnosti čísla. Zopakujme jen, že občanské demokraty podle oficiálních dat kampaň přišla na 213 milionů, ČSSD utratila 184 milionů korun.
Nečas pak představil recept ODS. Očista by podle něj měla začít zákazem anonymních kampaní. Vzpomeňme třeba na billboardy s expremiérem Mirkem Topolánkem a jeho přítelem Markem Dalíkem a hesly jako: „Vy umíte pracovat! My umíme vydělávat!“. Podle návrhu ODS by se pod něj ze zákona musel zadavatel reklamy podepsat. V opačném případě by hrozil trest nejen „neznámému“ zadavateli, ale také příslušnému médiu. Vydavatel novin by tedy nesměl zveřejnit nepodepsaný předvolební inzerát.
Masáž nezabírá
ODS chce negativní kampaně vůbec vymýtit. K tomu navrhuje zřídit fond pro monitoring předvolební agitace nevládním sektorem. Vybraná organizace by za peníze, které jí povinně zaplatí všechny kandidující strany, následně na internetu zveřejnila podrobnou zprávu o průběhu kampaně. Jenže takové nařízení by šlo celkem snadno obejít. Jestliže by dehonestující billboardy zadávala některá politická strana, která nechtěla být jmenována, stačí se domluvit s jakoukoli spřízněnou společností či osobou. Ta se pak pod příslušný inzerát podepíše. V minulosti vedla nákladnou kampaň třeba proti dnešnímu ministru financí Miroslavu Kalouskovi recesistická Balbínova poetická strana. Její představitelé odmítali, že by za touto „antikampaní“ stála některé velká strana. A balbínovcům nikdo nic nekalého neprokázal.
Mezi recepty ODS je například také důsledná kontrola DPH za politickou reklamu či povinné zveřejňování všech dárců na internetu – tedy těch seznamů, které jsou zatím dostupné pouze v Poslanecké sněmovně. Zveřejňován má být také seznam umístění billboardů kvůli kontrole jejich počtu.
Jde tedy o návrhy, které podstatu problému neřeší. Včetně toho, co ODS vyčítá sociální demokracii, jejíž oficiální náklady podle občanských demokratů neodpovídají realitě.
Navíc je otázkou, zda zrovna anonymní, byť i neetické billboardy jsou zrovna tím největším zlem, kterého se občanům před volbami dostává. Po loňské megalomanské kampani přitom ČSSD i ODS zaznamenaly masivní úbytek svých voličů, takže není pravdivé přesvědčení „spin doktorů“ veřejného mínění o přesvědčovací síle kampaní.
I v nejbližších volbách – do krajů a třetiny Senátu se bude volit příští rok na podzim – se nejspíš bude rozhodovat především na základě vládní politiky a reforem, které napřesrok již budou zavedeny v plné parádě. Antikampaň tedy nebude třeba vymýšlet.
