Hlava státu mentorující politickou scénu má za sebou horu politických chyb a přehmatů
Prezident Zeman ohýbající v těchto dnech a týdnech ústavu v zájmu svého politického spojence Babiše činí z hlediska státu, ale i svých vlastních zájmů významnou chybu. Za ni může u prezidentské volby zaplatit vysokou cenu. Pamětníci však vědí, že Miloš Zeman nedělal chyby během své politické kariéry jen výjimečně a zřídka. A platili jsme za to občas i nemalými penězi. Stojí proto za to se k vybraným chybám vrátit a připomenout jejich prolínání s některými současnými a poměrně dosti palčivými kauzami.
Příklad? Ilustrujícím je privatizace OKD, kdy se v současnosti řeší pouze prodej minoritního podílu státu v roce 2004. Tento prodej za skutečně podhodnocenou cenu šel bezpochyby přes ruce Bohuslava Sobotky, ale řízen byl především Stanislavem Grossem, tehdejším předsedou vlády a osobním přítelem nynějšího ministra financí Babiše. Jenže kauza OKD vznikla o zhruba osm let dříve, kdy na přelomu let 1996 a 1997 proběhla divoká incestní privatizace jak OKD, tak Mostecké uhelné.
Cesta vzhůru
Po kuponové privatizaci byl největším akcionářem OKD stát a spolu s obcemi kontroloval i nadpoloviční většinu akcií. To platilo zhruba do roku 1997, kdy začala divoká privatizace hornictví v Česku.
Její obětí byly právě OKD a rovněž Mostecká uhelná společnost (MUS). Tehdy Fond národního majetku (FNM) zjistil, že kdosi skoupil na trhu velké balíky akcií a další odkupuje od obcí. Existovalo důvodné podezření, že to vše se děje za peníze vyvedené či napůjčované z privatizovaných dolů. Tehdejší šéf FNM Roman Češka podal trestní oznámení a pokusil se tento proces zastavit. Jenže narazil nejdříve na odbory a potom na sociální demokracii, která ho ve sněmovně, jíž tehdy předsedal Miloš Zeman, smetla z funkce. Vláda neměla moc šanci, protože vládla na menšinovém principu na základě dohody mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Klausova koalice ODS, ODA a KDU-ČSL měla jen 99 mandátů. Jen díky zásahu ČSSD tak byla úspěšně dovršena takzvaná koláčkovská privatizace českomoravského hornictví.
Ostravské doly ovládl Viktor Koláček a mostecké jeho jmenovec Antonín.
Parta Viktora Koláčka pak na počátku roku 2004 prodala OKD skupině Charles Capital ovládané Zdeňkem Bakalou a Peterem Kadasem, kteří ovšem jako vlastníci OKD zůstali skryti za Koláčkem až do doby, kdy stát prodal svůj zhruba 47procentní podíl za směšné čtyři miliardy
korun. V tomto prodeji, kdy do ceny nebylo zahrnuto čtyřicet tisíc podnikových bytů, nyní máchá Andrej Babiš premiéra Sobotku a čeká se na soud s tehdejšími vysokými úředníky FNM. Během soudního projednávání opravdu může být Sobotkovi pěkně horko.
Pozoruhodné je, že dávno předtím, v době oné první a klíčové divoké privatizace, seděl v dozorčí radě Českomoravských dolů patřících Viktoru Koláčkovi šéf odborového svazu horníků Cyril Zapletal, později socialistický senátor a příznivec Miloše Zemana. Po ovládnutí dolů Koláčkovou partou se stal členem představenstva Zemanův místopředseda partaje Vladislav Schorm. Případ druhé důlní firmy byl přitom ještě křiklavější. V květnu 1999 získala skupina Appian těsnou majoritu 50,02 procenta.
Na konci července téhož roku vláda Miloše Zemana (ČSSD) prodala z dnešního pohledu za neuvěřitelných 650 milionů korun i zbylý státní podíl ve výši 46,29 procenta akcií. Jako nový vlastník se deklaroval Appian Group Inc., údajně kontrolovaný americkými investory, z nichž se po pár letech stali lidé z party Antonína Koláčka, momentálně odsouzení za privatizaci MUS ve Švýcarsku k mnohaletému vězení.
Miloš Zeman tyto transakce sice neřídil, ale musel jako premiér znát jejich pozadí, když i v médiích se v té době veřejně diskutovalo o tom, že žádní američtí investoři neexistují. Navíc ze zákulisního hybatele těchto obchodů Stanislava Grosse udělal ministra vnitra.
Je skutečností, že se sociální demokraté na konci devadesátých let před vítězstvím ve volbách ocitli ve finanční tísni poté, co ministr financí Ivan Kočárník popřel jejich nárok na Lidový dům, kde pronájmy kanceláří na lukrativním místě v centru Prahy sloužily k financování partaje. Dnes známá kauza Altner, kdy strana vede spor s advokátovými dědici o obří částku za právní služby, vznikla na základě smlouvy uzavřené Milošem Zemanem.
Náhradní financování strany v kritické době před volbami pak řešil zejména tehdy budoucí ministr financí Ivo Svoboda s partou spřízněných osob, v níž se nicméně po čase také střílelo nebo umíralo za nestandardních okolností. Z této doby se datuje rovněž blízký vztah mezi Babišem a nastupujícím mladým politikem Grossem, z něhož po vytvoření Zemanovy vlády a jejích čistkách ve vedení státních firem vzešlo obsazení představenstva tehdy státního Unipetrolu Babišovými lidmi.
Prémiový premiér
Vítězné volby v roce 1998 proměnil Miloš Zeman ve své největší politické formě ve dvojité vítězství. Kromě porážky ODS ve volbách dosáhl jejího dlouhodobého poškození uzavřením tzv. opoziční smlouvy.
Pak se ho zmocnil jakýsi triumfalismus, kdy vyhlásil program, který byl předchůdcem současné Babišovy protikorupční revoluce – akci Čisté ruce. Z ní nakonec zbyla jen blamáž. Hon na tuneláře, kdy měli končit v teplácích zločinní ódéesáci a jako projev slepé spravedlnosti jeden či dva sociální demokraté, popisoval čerstvý pre miér na politických schůzkách s funkcionáři Nejvyššího státního zastupitelství vedeného tehdy Marií Benešovou jako skřivánčí paštiku uvařenou z jednoho koně a jednoho skřivana ze známého vtipu o židovském řezníkovi. Jeden z účastníků těchto sedánek vzpomíná, že se tehdy nejvíce smál ministr financí Ivo Svoboda, který nakonec byl jediným, kdo v akci Čisté ruce skončil v kriminále spolu se svou spolupracovnicí Barborou Snopkovou.
Je ale nespornou pravdou, že Zemanova vláda přišla do těžkých chvil české ekonomiky po měnové krizi v roce 1997. Nicméně přišla do ní značně nepřipravena a její způsob řešení bankovní krize a kolapsu velkých průmyslových firem stál daňové poplatníky mnohem více, než bylo třeba.
Krátce po nástupu do funkce Zeman furiantsky hlásil svým voličům, že do bank už nepůjde ani koruna. Bylo po několik let trvajících kolapsech malých bank vzniklých po roce 1990. A stálo to miliardy na odškodňování vkladatelů. Při pádu Agrobanky vyšla záchrana střádalů dokonce na desítky miliard. Jenže každý, kdo trochu sledoval dění v ekonomice, v té době už věděl, že ve velkých problémech jsou již i bankovní kolosy ovládané státem jako Česká spořitelna či Komerční banka. Jádro jejich problému spočívalo v tom, že dlouhodobě financovaly částečně zprivatizované velké průmyslové firmy, které byly jednak nedobře řízeny, ale především na ně dopadla měnová krize, která v roce 1997 vyhnala úrokové sazby na extrémní úrovně. Banky tak najednou měly v portfoliu nesplatitelné úvěry v rozsahu desítek miliard korun a byly ohroženy nucenou správou a bankrotem. Miliony lidí by přišly o úspory. Zemanův výrok tak byl velmi naivní a pro informované i směšný. Bylo jasné, že stát musí bankám pomoci.
Zemanova vláda to brzy pochopila, na plky svého předsedy zapomněla a zvolila nejdražší možné řešení. Nabídla státní většinové podíly v České spořitelně a Komerční bance zahraničním investorům v neočištěné podobě, tedy se zápornou hodnotou, a vyjednávala pak s nimi o rozsahu státní pomoci. V obou případech šlo nakonec o desítky miliard a akvizice českých bank byla pro rakouskou Erste v případě České spořitelny a francouzskou Société Générale nesmírně lukrativní. Sanace bank probíhala tak, že státní Konsolidační banka (později transformovaná na Českou konsolidační agenturu) odkupovala od obou bank špatné úvěry za jejich účetní hodnotu a dále je spravovala, vymáhala či prodávala v balíčcích i jednotlivě s velmi vysokou ztrátou. Celkové náklady se vyšplhaly na více než dvě stě mi liard korun. Samozřejmě až když se k tomu připočetla nejdražší bankovní sanace IPB, kterou získala Belgičany vlastněná ČSOB zadarmo a se státní zárukou na veškerá aktiva. A odečetly se výnosy z následného prodeje špatných aktiv.
V té době byly přitom k dispozici zkušenosti z jiných úspěšných sanací bankovního sektoru. Především jihokorejská zkušenost byla inspirativní. Tamní banky krachující po východoasijské měnové krizi prodávaly své špatné úvěry státní agentuře za tržní cenu a v bankách ztrátou vzniklý nedostatek kapitálu doplnila jiná korejská vládní agentura svou investicí. Poté obě agentury prodávaly svůj majetek a prodej úvěrů a akcií bank byl velmi úspěšný a plně pokryl náklady na záchranu bankovního sektoru. Obdobně pak postupovala po roce 2008 administrativa Baracka Obamy při záchraně obřích amerických bank. Jen Česko to kvůli Zemanově vládě zpackalo.
Revitalizační krach
Podobně dopadla i tehdy slavná revitalizace českého průmyslu, nad níž se střetla diletantská parta tehdejšího ministra průmyslu Miroslava Grégra s racionálnějším okruhem lidí kolem ministra financí Pavla Mertlíka a Konsolidační banky.
Grégr přišel s myšlenkou záchrany průmyslových gigantů – především však jejich tehdejších vlastníků – za desítky miliard korun. Mertlík nakonec prosadil koncept, podle něhož vznikla jako dcera Konsolidační banky Revitalizační agentura spravovaná mezinárodní poradenskou firmou Latona Lazard. Ta měla odkupovat od bank za tržní cenu dluhy krachujících průmyslových gigantů a vlastníci firem jí měli předat svá vlastnická práva. Její experti pak měli firmy restrukturalizovat a prodat. Tento projekt však pod Zemanovým dohledem Grégrova skupina zesabotovala a Revitalizační agentura nezískala žádné podnikové dluhy, dělala spíše jen poradce při restrukturalizacích a nakonec byla zase sloučena s Konsolidační bankou. Ozdravením pak prošel jen malý zlomek původně revitalizovaných firem.
A aby ta záchrana nebyla úplně jednoduchá, provedla Zemanova vláda pozoruhodný manévr, kdy snížila daně z příjmu právnických osob, které ztrátové podniky neplatily, ale zároveň zvýšila sociální odvody za zaměstnance, což výrazně zhoršilo v problémových firmách cash flow.
Keynesián teoretik
To samozřejmě souviselo se situací rozpočtu, který se propadal do deficitů, jež byly sice zlomkem hodnot z pozdějších dob, ale rozpočtová politika tehdy zakládala dlouhodobé trendy. Zeman vždy tvrdil, že je keynesián a ekonomika má být léčena zvýšenými výdaji. Za jeho vlády výdaje utěšeně rostly a nejen na sanaci bank.
Významná část z nich ale byla hrazena výnosy z privatizace, které byly jednorázové, ale výdajové programy byly trvalé.
A tak keynesián Miloš zanechal na konci své vlády veřejné finance v takovém stavu, že rozpočet na rok 2003 dosáhl poprvé deficitu přesahujícího sto miliard korun.
A po prohrané prezidentské volbě zhrzeně odkráčel na Vysočinu objímat stromy.
Návrat mstitele
Když se díky přímé prezidentské volbě Zeman vrátil v roce 2013 do politiky jako hlava státu, nastala doba odplaty. Jako konkurenta zrádcovské sociální demokracii konstituoval svou vlastní partaj přátel Miloše Zemana. A po puči státních zástupců v červnu 2013 jí svěřil vládu nad zemí a poprvé přitom brutálně ohnul ústavu, když tuto vládu jmenoval, ačkoli dobře věděl, že nezíská důvěru, protože ve sněmovně existuje reálná stojedničková většina.
Zemanova partaj však v následujících volbách propadla a ČSSD moc neublížila.
Ale čas pomsty neskončil a příležitost přinesla současná krize. Jenže to, jak v ní prezident ovládaný mstivostí postupuje, ukazuje, že je odhodlán chybovat dál.
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
