Medvědí službu prokázal svému příteli prezident Havel. Pozvat si na kobereček ministra vnitra a pronést před televizními kamerami slova o dlouhých prstech ovlivňujících vyšetřování v kauze bývalého nuceného správce Agrobanky Jiřího Klumpara, to opravdu nepatří do arzenálu politika. A to ani v případech, kdy jsou pochybnosti více než zřejmé. Oživil tak zbytečně případ, který ohrožuje postavení guvernéra České národní banky Josefa Tošovského a o němž se začalo proslýchat, že až potichu vyšumí, bude odložen.
Guvernér je přitom pod čím dál tím silnějším tlakem. Vedle zmíněné kriminalizace na něj ostře útočí ODS a zejména její předseda Václav Klaus. Ten před projednáváním novely zákona o ČNB zopakoval v Hospodářských novinách svoje teze, že naši cestu ke světlým zítřkům rozkopala právě nezodpovědná a nekvalifikovaná centrální banka přemrštěnou restrikcí, kvůli níž krachují podniky a bankám po nich zůstávají nedobytné úvěry. Je samozřejmě pochopitelné, když šéf vlády, která odmítla privatizovat státní banky, vzhledem k čemuž zaplatí nyní daňový poplatník zhruba sto miliard korun na jejich sanaci, hledá nyní, na koho by přenesl svou odpovědnost. Jenže tyto pokusy nenacházejí větší ohlas ani mezi ekonomy sympatizujícími s ODS. Ono je také velmi těžké argumentovat, že krizi Vítkovic způsobily vysoké úroky, a nikoli fakt, že vláda se odmítla podílet na restrukturalizaci hutnictví podobným způsobem, jakým se angažovaly vlády všude ve světě, a dala gigantické fabriky na hraní jejich managementu, který nedisponoval vůbec žádným kapitálem. Zrovna tak lze asi sotva zdůvodnit tvrdou měnovou politikou trestní stíhání Lubomíra Soudka, jemuž Klausova vláda prodala na dluh plzeňskou Škodu, které chybí na splácení dluhů miliardy.
To vše jsou tvrdá fakta. To ale samozřejmě neznamená, že by nebylo možné diskutovat o tom, zda rozsah restrikcí nemohl být omezenější, zda opravdu snížení sazeb nemělo přijít dříve. Diskutovat je samozřejmě možné i o tom, zda jsou tvrdé předpisy na vytváření stoprocentních oprávek k ztrátovým úvěrům zajištěným nemovitostmi vhodným nástrojem bankovní regulace. A zda takto vytvářený tlak na změnu bankrotové legislativy je správnou cestou, kterou se má ČNB ubírat. Ve skutečnosti o takovou diskusi nejde. Nakonec tu už odvedli zainteresovaní a v podstatě se projevila už v obměně bankovní rady loni v únoru.
Cílem těchto mnohem více politických než ekonomických deklarací je zdůvodnit, proč by měla být Česká národní banka podřízena protektorátu volených zástupců lidu. Tito nezodpovědní lidé, myšleno Tošovský, způsobili současné ekonomické potíže, a musí být tedy v Klausově logice odstraněni a nahrazeni novými, poslušnějšími, kterým nebudou vadit podobná ekonomicko-politická dobrodružství, kterými Klausova vláda přivedla zemi v roce 1997 na pokraj měnového maléru východoasijského střihu. Proto musí být přijata novela ústavy a na ni navazující novela zákona o ČNB. Rozčilení grémia ODS z minulého pátku nad tím, že guvernér měl tu drzost a pronesl „nebezpečné výroky na adresu některých ústavních činitelů , tedy svůj osobní názor na změny, které tito pánové připravují, je potom bezesporu k smíchu.
Není nepravděpodobné, že se předsedovi sněmovny pomocí páky opoziční smlouvy podaří změnit postavení ČNB a nakonec i odstavit Tošovského. Odveta za pád v roce 1997 bude sladká. Že tahle pomsta stojí Václavu Klausovi i za zpochybnění měny - a vlastně i celé země - je na pováženou.
