Zemřel poslední komunistický vládce Miloš Jakeš. Bylo mu 97 let. Vysmívaný a obecně podceňovaný muž, přesvědčený do smrti o ideologických pravdách historického materialismu, se podepsal pod sovětskou okupaci a normalizační čistky a přibrzďoval gorbačovské směřování k reformám na konci osmdesátých let minulého století. Nikdy si nepřipustil, že komunistický pohled na svět selhal. Kapitalismus zvítězil jen přechodně, komunismus se vrátí, věřil Jakeš, protože „to je zákon dějin“.
Zatímco v Sovětském svazu už jela naplno perestrojka, padaly symbolické jistoty socialistického hospodářství, oslabovala cenzura a nárok na jeden politický názor, v Československu pořád nic. Píše se duben 1987 a do Prahy přijíždí sovětský šéf Michail Gorbačov. Praha ho vítá jako člověka z jiné planety, ale také jako potenciálního spasitele, jako někoho, kdo konečně rozevře hranice iluzivního budování socialismu a pustí do komunistické betonové zahrady západní vítr. Kdo ale Gorbačovovi pomůže u nás doma?
Zvládne Lubomír Štrougal být českým Panem Perestrojkou, když zestárlý Gustáv Husák, generální tajemník KSČ a prezident v jedné osobě, už nemá na další svůj názorový a politický přerod sílu?
Blbý a blbější
Štrougal nakonec boj o post českého Gorbačova prohrál, byl příliš moderní a to tehdejší strana nesnesla. V prosinci roku 1987 byl místo něj do čela strany jmenován Miloš Jakeš. Historici dnes tvrdí, že v tom byl symbolický důvod: Jakeš patřil k těm, kdo v roce 1968 prosili Moskvu o zásah proti „kontrarevoluci“, a jeho zvolení do čela strany mělo ukázat, že v Československu vzdor Gorbačovovu uvolňování bude dál vládnout normalizační břežněvovská linie obrany rigidního, ideologicky vyprázdněného socialismu.
Sledoval jsem jako gymnaziální maturant Gorbačovovu první návštěvu v Praze skoro v přímém přenosu. Muž s fl ekem na hlavě byl mezi lidmi přirozený, mluvil méně frázovitě, naznačoval velké změny, byl ve srovnání s Husákem mladý a plný energie, jakkoli jeho oživování politiky novým čtením Lenina a návratem k dobrým kořenům komunistické revoluce vyvolávalo pochybnosti. Když se pak na konci roku objevil v televizi nový vládce Československa Miloš Jakeš, byl to kulturní šok. Rtuťovitý pětašedesátiletý důchodce mluví s přilbou na hlavě mezi dělníky v továrně starým komunistickým jazykem, zní omezeně, až hloupě.
Nejenom studentům se tehdy zdá, že strana vybrala ze svého středu toho nejhloupějšího, což byl jasný důkaz, že nechápe, co se ve světě děje, ale i doklad toho, že komunistická strana prochází personálním rozkladem.
O Jakešovi jako muži, který s pár dalšími soudruhy stvrdil smutný osud okupované země v roce 1968 a má na svědomí i následné partajní a další čistky, se tehdy příliš nemluvilo. Lidi zajímalo více to, zda uvolnění, které sliboval Gorbačov, bude naplněno, nebo půjde jen o plané naděje. A Jakeš rozhodně žádné naděje nenabízel. Lidový humor Jakeše zesměšňoval vlastně jen tím, že ho v anekdotách nabízel jako autentickou figuru. Potvrdilo se to plně ve slavné nahrávce z debaty s Jakešem na Červeném Hrádku z revolučního roku 1989. Když se po listopadu 1989 záznam tohoto projevu promítal na ulicích českých a slovenských měst, vytvářely se kolem televizí ve výlohách hloučky, které se hlasitě smály krkolomné logice a jazyku vět tehdy už bývalého generálního tajemníka, který ještě pár dní předtím vládl celé republice. Výsměch Jakešovi byl tehdy velmi očistný, bohužel v mnoha ohledech zůstal jediným veřejným pranýřem komunistické strany, která více či méně násilně ničila charakter země čtyřicet let.
Jednoduchý svět
Jakeš byl z chudé rodiny malorolníka a truhláře, jak sám říkal, bylo proto přirozené, že se zkušeností sociálně slabého zamířil do komunistické strany. V dokumentárním filmu Pavla Křemena z roku 2017 nazvaném Milda je Jakeš mimo jiné konfrontován s baťovskou politikou sociální starosti o dělníky, které si ve stylu Henryho Forda podnikatel sociálně přivazuje k firmě, protože spokojený zaměstnanec zajišťuje dobrou práci na dlouhé roky dopředu. Jakeš jisté vymoženosti dělníků ve Zlíně připouští, přesto argumentuje ideologickou poučkou, podle níž lze vykořisťování odstranit jen tím, že se veškerá výroba stane společně vlastněnou.
„Vykořisťoval, muselo se mu to vzít“ – tak jednoduché to je u Jakeše vždycky.
Ve zmiňovaném dokumentu Jakeš podobně „dějinně vědecky“ obhajuje existenci pracovních táborů, protože lidé, kteří buď nechtějí pracovat, nebo nesouhlasí s režimem, jinam ani nepatří. Dětsky snadný je ideologicky stavěný svět Miloše Jakeše i při konfrontaci s disidenty: Nic osobního, pánové, ale dějiny se prostě brzdit nemají a válcují lidi vlastně velmi spravedlivě.
Miloš Jakeš asi ani po smrti nepřestane udivovat tím, kam až to tak myšlenkově prostý člověk mohl dotáhnout a jak alibisticky nevinně při aplikaci dějinných zákonitostí, formulovaných klasiky marxismu, mohl vypadat, přestože se sám znovu a znovu nechal dojímat tím, že byl po listopadu 1989 vyloučen z komunistické strany. Jediná slza je ta uroněná nad sebou samým…
Nejhorší vyjevení Křemenova filmu, který sleduje dva roky života starce Jakeše a zůstane věčně živým Jakešovým pomníkem a dějinným mementem, je místo, kde režisér zjišťuje, že bývalému šéfovi komunistů se nikdy nic nezdálo. Jakeš neměl sny, ani erotické, chyběla mu tvůrčí fantazijní představivost, včetně imaginace sociální. Skoro to probouzí až lítost, kdybychom od Tolkiena nevěděli, že zlo se stává zlem právě proto, že postrádá fantazii. Jakeš by i proto neměl v dějinách zmizet jen jako trochu popletený a jednoduchý komunistický děda.
Jakeš neměl sny, ani erotické, chyběla mu tvůrčí fantazijní představivost, včetně imaginace sociální.
O autorovi| Petr Fischer, fischer@mf.cz
ČLÁNKY DO MAILU