Může se stát, že se francouzské politické ambice a německé ekonomické zájmy nadobro rozejdou a každá ze zemí včerejšího tandemu bude táhnout za opačný konec provazu
Zkušenost učí, že skutečný význam světoborných dějů bývá značně odlišný od jejich okamžitého vnímání. Platí to bez výhrad i pro události letošního léta: libyjskou válku, finanční kataklyzmata v Evropě a dluhové starosti Ameriky. I když všechny jsou plné skrytých paradoxů, zůstaňme pro stručnost u té první. Svržení režimu Muammara Kaddáfího je nepochybně nejviditelnějším vrcholem blízkovýchodního kvasu, jemuž se obrazně říká „arabské jaro“. Leč jaká je prozatímní bilance tohoto procesu? Zatímco další vývoj v Egyptě, Tunisu, Sýrii, ba i v samotné Libyi zůstává jednou velkou neznámou a úspěch liberálních a demokratických sil stále patří do kategorie zbožných přání, jeden vítěz je jistý. Jsou jím monarchie Perského zálivu. Nejenže ustály celý rozruch „arabského jara“, ale prokázaly schopnost zasáhnout mimo vlastní území ve jménu svých zájmů. Saúdská Arábie potlačila protesty v Bahrajnu a Katar a Spojené arabské emiráty se zúčastnily vojenského tažení v Libyi na straně západní koalice. Rada států Perského zálivu coby spolek nejkonzervativnějších režimů v regionu je tím, kdo z neklidného léta nejvíce vytěžil.
Ještě paradoxnější je dopad událostí na Evropu, která si de facto dobrovolně naložila břemeno války na svá bedra. Paříž a Londýn ukvapeně jásají, protože nevidí dál než za vlastní humna. Vpravdě dalekosáhlý význam má jiná skutečnost. Francie a Německo se ocitly na různých stranách libyjských barikád. Ověnčená vavříny „osvoboditele Libye“ hodlá Francie i v budoucnu hrát roli politického vůdce Evropy, jenže ekonomickým tahounem Starého světa nadále zůstává Německo. Je tahounem, ale je v úzkých. Všichni po Berlínu chtějí, aby zachránil euro, a přitom žárlivě reagují na každý jeho pokus o aktivnější politiku než doteď. V samotném Německu mezitím sílí odpor proti jakýmkoli dalším obětem ve jménu spásy evropské měny.
V ovzduší rozepří s Francií a obecných nejistot se mění tón vnitroněmeckých debat. Donedávna otázka dalšího osudu eura byla v Německu naprostým tabu. Ti nejodvážnější z expertů se maximálně dopouštěli úvah o tom, zda by vystoupení nejproblémovějších zemí z eurozóny nemohlo zachránit její zdravé jádro. Před týdnem se však v deníku The Financial Times objevil článek bývalého prezidenta Federace průmyslu Německa Hanse-Olafa Henkela s převratnou tezí – z eurozóny by prý mělo vystoupit právě její zdravé jádro. Německo, Rakousko, Nizozemsko a Finsko by měly vytvořit vlastní měnu a euro ponechat napospas jižanům, kteří ho mohou libovolně devalvovat, a tak zvýšit vlastní konkurenceschopnost.
Senzačnost návrhu je v tom, že autor vůbec nepočítá ke zdravému jádru Francii. Může to být intelektuální provokace, jenže německá vláda bere názory průmyslníků vážně a často se jimi řídí. Bude-li současná tendence pokračovat, může se stát, že se francouzské politické ambice a německé ekonomické zájmy nadobro rozejdou a každá ze zemí včerejšího tandemu bude táhnout za opačný konec provazu. Znamenalo by to definitivní konec integračního modelu, který existoval od poloviny minulého století.
Spojené státy o evropskou integraci pomalu ale jistě ztrácejí zájem. Jakékoli třenice v regionu, jenž se Washingtonu jeví jako zapadlá periferie, jsou zbytečnou obtíží. Američané nevidí žádný důvod, proč by měli usilovat o záchranu měny, jež měla symbolizovat evropské ambice stát se protiváhou finanční a politické hegemonii Ameriky. Ba naopak. Spojené státy by rády nyní přesvědčily svět, že při všech sebevětších potížích žádná alternativa k dolaru neexistuje. Ani Čína příliš nevěří v zářnou budoucnost evropské měny. Peking vůbec ztrácí důvěru k západním elitám. Příští generace čínských vůdců, která nastoupí po volebním kongresu komunistické strany na podzim roku 2012, bude muset rozhodnout, co s vývojovým modelem založeným na maximální účasti říše středu v globální výměně zboží a idejí. Rozhodnutí ve prospěch částečného oslabení styků, natož vítězství izolacionismu, může radikálně ovlivnit další hospodářský vývoj světa. Zatím však Peking podporuje americkou ekonomiku a dolar, který podle čínských představ v nějaké podobě přetrvá. Budoucnost eura však Číňané vidí spíše pesimisticky, proto se snaží v Evropě nenakupovat měnu, nýbrž hmotné statky – průmyslovými podniky počínaje a zemědělskou půdou konče. Vychází z toho, že ekonomická krize může podkopat finanční systém, leč výrobní kapacity nikam nezmizejí. Dělají přece totéž v Africe nebo na Blízkém východě, kde právní záruky investic jsou nesrovnatelně slabší než ve Starém světě. Čína tudíž mnoho neriskuje. Hazardéra dnes spíš připomíná Starý svět.
