Manažeři obchodních řetězců zjistili, že se bez kvalitnějšího sortimentu prostě neobejdou, a začali doplňovat regály lepším zboží, dokonce za dobré ceny
Farmářské trhy jsou většinou pojímány jako sociální fenomén touhy lidí po návratu k potravinám, jaké se zde konzumovaly odpradávna, bez chemie a bez dlouhé cesty v kamionech přes půl Evropy. Jenže u nás má svéráznou podobu výuky ekonomie v praxi.
Farmářská tržiště začala před lety vznikat z nespokojenosti slušně vydělávajících Pražanů s kvalitou potravin nabízených ve velkých řetězcích, kde se skutečná hodnota jídla stala pod diktátem neustálých slev zcela okrajovou záležitostí. On první letní salát od Litoměřic opravdu chutná o dost jinak než ten týden skladovaný z holandských fóliovníků. A je ovšem také nákladově dražší. Poptávka zafungovala, vznikla první tržiště, a nikdo se proto moc nepozastavoval nad tím, když u stánků na náměstích byla čerstvá venkovská zelenina o něco dražší než ta umělohmotná na pultech supermarketů.
To muselo mít jasný výsledek, protože člověku je ekonomické chování vlastní. Vedle skutečných farmářů tak logicky našli na trzích byznys i podvodníčci, kteří (patrně ve víře ve slavný bonmot Miloše Zemana, podle nějž je 60 procent české populace na hranici debility) usoudili, že cenový rozdíl je možné využít k snadnému zisku. A tak se na stáncích objevila obří „farmářská kuřata“ narvaná antibiotiky a propašovaná v lepším případě z polských velkochovů, i „super“ slovenská rajčata z hydroponických pěstíren kdekoli v Evropě.
Celkem to klaplo. Autor tohoto textu, jenž v útlém dětství jezdil k babičce a dědečkovi, kteří měli i za hlubokého socialismu soukromé zahradnictví a babička prodávala čerstvou zeleninu na boskovickém náměstí, se tomu vůbec nediví. Zvlášť, když třeba občas vidí, jak panička ve vysokých kramflecích s nadšením nabírá na tržišti čisťounké brambůrky zbavené v průmyslové pračce většiny chutě i vůně.
V podmínkách hluboké neznalosti velké části Pražanů to prostě klapnout muselo. Český většinový spotřebitel se v potravinách stále nevyzná a kvalitu na pultu správně neposoudí, tak jak to běžně dovede každý Maďar, Francouz nebo Vietnamec. Nejčastějším předmětem švindlů jsou však především masné výrobky. Máslo na hlavě má i Státní zemědělská a potravinářská inspekce, která není schopna zajistit ani dodržování platných předpisů při prodeji, natož původ oněch „farmářských“ kuřat či v sezoně upytlačené zvěřiny.
Exploze tržišť nicméně přinesla i nepřímý ekonomický efekt. Manažeři obchodních řetězců zjistili, že se bez kvalitnějšího sortimentu prostě neobejdou, a začali doplňovat regály lepším zboží, dokonce i za dobré ceny. Takže další plus, které se počítá.
A je celkem nepochybné, že velká část návštěvníků tržišť přijde dřív nebo později – podobně jako kolega reportér Petr Holec v hlavním tématu tohoto čísla – na to, že ne všechno na tržišti stojí za ty peníze. Pak si začnou lépe vybírat a ekonomický tlak narovná ne zrovna nejlepší současné poměry. Spotřebitelé si sami vynutí, že tržiště budou opravdu tím, čím mají být. Nakonec, nikdo jiný to za ně neudělá. Poptávka, včetně té po opravdu dobrém jídle, je mocná čarodějka. l
O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz
