Jde o nejlepší dosavadní marketingovou akci česko-japonského podnikatele Tomia Okamury. Úspěšnou senátní kampaní vzbudil dojem svého nezadržitelného politického vzestupu. I když na Pražský hrad nedosáhne, posílí svůj status české celebrity a vydělá na prodeji svých knih.
Ještě před rokem hledal v Olomouci poklady z hanáckých kuchařek a kempům radil, aby si pořídily bazénky a pustily se do pravidelného grilování. Není divu, že političtí veteráni na Zlínsku tuto mediální celebritu až do poslední chvíle podceňovali. Po prvním kole voleb, které Okamura vyhrál, si zlínský hejtman Stanislav Mišák myslel, že může pražského podnikatele hravě porazit. O Okamurovi prohlašoval, že „jeho kandidatura je urážka našich občanů“. Přesvědčivá výhra Okamury v druhém kole Mišáka zjevně vzala a uraženě vzkázal voličům, že po Okamurově vítězství zváží, zda má „nadále na úkor rodiny setrvávat v politice a starat se o druhé“.
Zlínské šarvátky už ale vítěze tou dobou netrápily. Den po úspěchu v senátních volbách se Okamura se svými voliči podělil o prozření, že „zná senátorské hranice“. A oznámil kandidaturu na prezidenta, na kterou mu už PR agentura tiše sbírala potřebné podpisy.
Všudypřítomný Okamura
Tomio Okamura má v prezidentské kampani něco, co ostatní kandidáti nemají. Tři vydané knihy, na kterých lze dobře vydělat. Tím nás zase přibližuje o trochu více americkému stylu prezidentských voleb. Například o někdejším republikánském kandidátovi na prezidenta Hermanu Cainovi se spekulovalo, že šel do partajních primárek jen proto, aby se lépe prodávala jeho kniha This is Herman Cain! A nebyl rozhodně jediný, kdo z republikánských primárek odcházel poražen, ale s desetitisíci prodanými výtisky knihy navíc.
Tomio Okamura má hned tři želízka v ohni, která nepřehlédnutelně propaguje na své webové stránce. Titul Český sen je pro nejširší veřejnost, která si počte od první kapitoly „Jak Tomio přišel na svět“ až po závěrečnou „Deset Tomiových oblíbených receptů“. A není to rozhodně nudné čtení. Česko-japonský míšenec, který se načas ocitl dokonce v komunistickém dětském domově v Mašťově u Podbořan, živořil jako popelář a prodavač popcornu, nakonec objevil svůj americký sen a stal se úspěšným selfmademanem.
Využil naplno devadesátá léta. Ale nezbohatl na kuponové privatizaci jako jiní. Jen měl co nabídnout. Když zjistil, jak tristní je průvodcování Japonců po Praze, vypravil se do Londýna. Přestože zde neměl žádné pořádné zázemí, získal kontrakt na zastupování velkých japonských cestovek. Z tohoto svého úspěchu žije dosud.
Postupně se stal až nesnesitelně všudypřítomným. V tisku radil jako mluvčí Asociace českých cestovních kanceláří a agentur, kam jezdit na dovolenou. V rádiu kritizoval hygienickou úroveň kempů. A v televizi v hlavním čase vystupoval jako bodrý investor radící nováčkům v byznyse, jak se prosadit. Je přitom zajímavé, že v médiích se na přelomu století mluvilo spíše o jeho bratrovi Osamuovi, který je úspěšný architekt získávající ocenění. Pak ale nastoupil jeho starší bratr s Týdny japonské kultury a hlavně ochotou odpovídat médiím na jakoukoli otázku.
Skutečný vůdce smečky
Vedle biografického titulu se v regálech knihkupectví jistě zapráší i po jeho dalších dvou knihách – Umění žít a hlavně Umění vládnout. Na rozdíl od dalších kandidátů tak poměrně přesně víme, co si Okamura myslí, protože většinu z toho napsal dříve, než si usmyslel zkusit politiku. Soudě podle knih pro něj být prezidentem nebude žádné peříčko: „Vůdcem a státníkem byl Masaryk a Havel, Beneš a Klaus jsou přinejmenším přirozenými vůdci. Dnes taková osobnost v politické aréně chybí.“ Ovšem nyní se s jeho kandidaturou vše mění a musí si být jistý v kramflecích, neboť „skutečný vůdce smečky se prostě vůdcem rodí“.
V knize se svěřuje, že by se mu na Hradě líbila Miroslava Němcová či Madeleine Albrightová. Zjevně nesnáší Jana Fischera více než ostatní prezidentské kandidáty: „V nudě a nezajímavosti kolegy doplňuje, v něčem je ale převyšuje. V drzosti a odvaze brát svou kandidaturu vážně.“ Lidé jako Fischer jsou podle něj ostudou i pro komunisty, neboť „do zadku jako jim lezli po srpnové okupaci, lezou dnes demokratům a lezli za války nacistům“.
Prošpikovat uhlazené věty tvrdými výpady je zjevně recept, který si Okamura oblíbil ve svém vystupování. Vyhlašuje nulovou toleranci zločinu a nezaměstnané by hnal každý den na jakýsi denní bazar práce na náměstí. Někdy až z jeho úvah mrazí. Nejenže vůdce se vůdcem rodí. I zločinec se už podle Okamury rodí jako zločinec: „K nejmylnějším názorům patří klišé, že zločincem se nikdo nerodí. Opak je pravdou.“ Jeho úvaha o „vrozených defektech“ až nebezpečně připomíná jednu neslavně známou knihu.
Za Bátoru a hladký odchod Romů
Jeho tipování politických spřízněnců je vůbec pozoruhodné. Zastává se národovce Ladislava Bátory, kterého prý zničila „psychopatie davu“, pochvaluje si, jak sekají chapadla korupce ministři Bárta a Vondra, dnes oba dva s velkým korupčním skandálem na krku.
Okamurovy názory ale nelze brát úplně vážně. Jakožto populistovi mu nic nebrání zastávat opačná stanoviska. Souhlasí s Václavem Klausem, že na politiku jsou v parlamentní demokracii hlavně strany. Souhlasí ale také s Havlem, že je důležité budovat občanskou společnost. Horlí, že důchodcům, kteří nemají vlastní úspory, je třeba zajistit důstojné stáří. Zároveň podporuje Klause v jeho radikální vizi rovného důchodu. V jedné knize dojemně tvrdí, že by miloval evropskou federaci rovnocenných národů. V druhé se ale představuje jako euroskeptik, protože „všechny federální projekty zatím zkrachovaly“. To vše prokládáno banalitami typu: „Politika směřuje k získání moci, nikoliv k jejímu nejlepšímu využití.“
Čtěte také:
Okamura jde do boje o Hrad. Chybí mu ale 25 tisíc podpisů
Ve volbách zabodovaly ženy, Okamura chce na Hrad
Tomio Okamura je jako nováček v české politice bez skandálu. Jediný škraloup získal svým legendárním zápiskem na blogu: „O Národní straně píšeme, že je extremistická, ale čím doopravdy? V čem je například extrémní názor, že Cikáni by si měli založit vlastní stát a že ČR by měla podpořit jejich vystěhovalectví do země, odkud pochází jejich prapředci?“ Následná debata o tom, jaké to vlastně Okamura, který byl sám v mládí šikanován za odlišný původ, zastává názory, skončila až u soudu. A to když se moderátorka v televizi později ptala Karla Schwarzenberga na Okamurovu zvláštní představu o osudu Romů a přímo řekla, že Okamura doporučuje někde vznik romského státu. Okamura ji s chutí zažaloval. Ale prohrál. „Z jeho vyjádření lze dojít k hodnocení, že jde o doporučení,“ prohlásila toto léto soudkyně Veronika Křesťanová.
Hlavně být vidět
Okamurovo prezidentství je zatím dost vzdálené. Nemá ani potřebných 50 tisíc podpisů či nominaci od zákonodárců. Přesto je už nyní jasné, že by nebyl na Pražském hradě jen loutkou. Líbí se mu lichtenštejnská ústava s rozsáhlými pravomocemi vládnoucích knížat. Příliš by ho ale asi nesvazovala ani ta současná česká, protože „silná a velká osobnost v čele státu dokázala vždy velké věci bez ohledu na formální pravomoci“. Toto poselství jistě bude mezi lidmi rezonovat v celé České republice, podobně jako jeho hesla oslovila zlínské voliče v senátních volbách. Nemálo procent přinese třeba i úvaha, že dítě z rodiny recidivisty nemá prakticky naději na jinou dráhu než zase kriminální. A kdyby to náhodou nevyšlo, nevadí. Jak sám otevřeně oznámil: „Není vůbec třeba volby vyhrát. Už jen volební kampaň mi umožní všechna témata diskutovat, předkládat veřejnosti a médiím a získávat pro ně zastánce a hlasy lidí, médií, odborníků, poslanců, senátorů i vlády. To, že bych se stal prezidentem, má relativně omezenou naději. Ale to, že pro své názory získám díky kampani spojence, je jisté.“ Prostě být zase o trochu více vidět.
Tomio Okamura
- česko-japonský podnikatel se narodil 4. července 1972 v Tokiu, s matkou a sourozenci se přestěhoval později do Čech - z prodavače popcornu se v devadesátých letech vyšvihl na jednoho z úspěšných podnikatelů v turistice, jeho Miki Travel vozí Japonce do Česka
- mediálně známým se stal jako vždy ochotný mluvčí asociace tuzemských cestovních kanceláří
- své politické vize nejprve sepsal do knih, nyní uspěl v senátních volbách na Zlínsku, příští rok by se rád stal prezidentem
- s japonskou manželkou Mie má syna Ruye, nyní má českou přítelkyni
