Naposled se to ukázalo při polských parlamentních volbách. V nich vyhrála strana Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczynského, což média vesměs komentovala jako vítězství pravice. Fakt? Kromě jiného chce Kaczynski zvýšit daně bankám a hypermarketům a taky přinutit polskou národní banku, aby zaplavila komerční banky hotovostí ve výši pětiny polského HDP, jíž pak rozpůjčují menším podnikatelům. Takhle si kdysi oběh peněz představoval Klement Gottwald, jen bez podnikatelů.
Vlastně se tomu moc nedivím: sedmašedesátiletý Kaczynski bydlí celý život s mámou, a jak sám říká, spí s kočkou. Jeho nápady jsou tak vlastně ještě celkem neškodné ve srovnání s nápady jiných mužů vedoucích podobný život, kteří často plní temnější části televizního zpravodajství. I když: být Poláky, nechám Kaczynskému prohledat sklep – jen pro jistotu. Nakonec politická transparentnost je dnes v módě, ne?
Ještě levicovější než Kaczynski je šéfka francouzské Národní fronty Marine Le Penová, jež má ve svém programu dokonce i znárodnění části ekonomiky. Tím se víc blíží zlodějským komunistům než moderním socialistům, kteří už neznárodňují, protože pochopili, že je pro ně výhodnější olupovat podnikatele vysokými daněmi. Přesto i Le Penovou média nazývají pravicí, byť občas aspoň extrémní nebo populistickou.
Kaczynského, Le Penovou i Okamuru spojuje nacionalistický akcent, zloba a boj proti systému. Proto je smutné vidět, když se k těmto lidem začíná blížit i šéf ODS Petr Fiala
A stejně tak Tomia Okamuru, českého Tomíčka, jak mu říkají jeho blízcí. Ten je samozřejmě samostatná kategorie, primus inter pares. Pochopíte to i z jeho videoblogů, k nimž se k radosti nás, cynických milovníků veřejné hanby, zase vrátil. Okamura si jistě zaslouží spoustu politických nálepek, cokoli zavánějícího pravicí je ale urážka tohoto vznešeného politického proudu, který věří v sílu a racionalitu jedince na úkor nebezpečných moudrostí politiků.
Ostatně jejich potřebu vysvětlujeme zhruba následovně: vždycky je lepší, když lidé jako Bohuslav Sobotka nebo Vojtěch Filip půjdou do politiky, než aby páchali škody ve skutečné ekonomice. V podstatě si je platíme, abychom za ně nemuseli platit ještě víc.
Kaczynského, Le Penovou i Okamuru spojuje nacionalistický akcent, zloba a boj proti systému. Proto je smutné vidět, když se k těmto lidem začíná blížit i šéf ODS Petr Fiala. Jak mám sakra volit ODS, když i její vedení imituje nacionalistickou a nativistickou zlobu zmíněných populistů, což je v případě mnohých ještě eufemismus?
Jestli nás, pravičáky, vždy něco pojilo, pak hlavně to, že zlobu a boj proti systému necháváme pomateným revolucionářům, protože my máme rádi svůj stávající život. Například já spím se svou manželkou, ne kočkou. Jenže pak dali jednou na Pražském hradě hlavy dohromady pozdní Václav Klaus, Petr Hájek a Ladislav Jakl, a i Okamura vedle nich najednou začal vypadat jako v podstatě racionální člověk. Z pravičáctví se stala pomatenost.
„Neumím předstírat zlobu,“ posteskl si nedávno Jeb Bush, jeden z republikánských kandidátů na prezidenta. Reagoval na to, že i americkou pravici ovládla zloba a boj proti sytému. Kdysi strana usměvavého Rolanda Reagana se změnila v naštvaný škleb a přehazovačku Donalda Trumpa. Ten ale nemá s pravicí nic společného, stejně jako Okamura, Le Penová nebo Kaczynski - za jejich označení pravičáky může zavádějící terminologie politologie.
Pokud tedy máme my, skuteční pravičáci, kdy usilovat o nějakou revoluci, pakt o tu, aby i politologie začala tyto politiky nazývat správným termínem, tedy levičáky. Protože pravice nechce ani znárodňovat, ani rozdávat peníze, ani okrádat vysokými daněmi. A přispět samozřejmě může i psychiatrie; i ta má k těmto politikům terminologicky hodně co říct.
Čtěte také:
Vítězství Práva a spravedlnosti může podkopat polský rating, varuje Moody's
Všechny uprchlíky bych poslal zpátky do Sýrie, prohlásil Trump
