Na českém trhu stále převažují nákupy zvenku
Hodnota fúzí a akvizic ve světě v loňském roce vzrostla proti roku 1998 o třetinu na 3,4 bilionu dolarů, přitom na nejžhavější půdě – v Evropě - stoupla bezmála o polovinu na 1,2 bilionu dolarů, uvádí studie společnosti KPMG. K fúzi jsou firmy většinou dotlačeny – konkurencí nebo klienty. Zaklínacím vzorcem je většinou rychlost a poskytování služeb po celém světě. „Rychlost, rychlost, rychlost. Bez diskusí, bez porad, tak shrnul šéf Deutsche Bank Rolf Breuner průběh integrace s americkou Bankers Trust. Na Východě starosti jinde. Ale to je pořád ta část světa, které se říká Západ. Na východ od hranice Evropské unie je situace jiná. K fúzím mezi domácími firmami zatím dochází jen ojediněle, proto se mluví nejvíce o nákupech zahraničních investorů. „Česká republika je mladou zemí, má jinou kulturu i úroveň finanční kultivovanosti. Místní lidé někdy různě chápou, co zahraniční investor chce, a ten stále považuje Českou republiku za rizikový trh. Proto je při spojování českých a cizích firem důležité zajistit, aby lidé začali pracovat ve stejném duchu, říká Tom Howe, partner společnosti Deloitte and Touche, odborník na finanční poradenství. „Rovněž majitelé jsou jiní. Na českém trhu mají kupované společnosti většinou tři až čtyři vlastníky, bývá to rodinný byznys. Naopak západní investor má za sebou řadu akcionářů a řídí se trhem, dodává konzultant. K problémům připočítává složitý daňový systém a různé vnímání hodnoty podniku: západní investor má tendenci jej podceňovat. Jediná cesta ke kapitálu. Deloitte and Touche vloni po–dle Toma Howea radila ve čtyřiceti nákupech, z toho jen dva či tři se nerealizovaly. Spojování se zahraničním kapitálem je pro české firmy nejen otázkou konkurenčních výhod, ale v podstatě jedinou cestou ke kapitálu. Alternativy – bankovní úvěr a emise akcií – jsou téměř nedostupné. „Zatím převažují strategičtí investoři, jejichž cílem je ovládnutí celé firmy, nebo alespoň majority. Začíná však přibývat i finančních investorů, kteří se spokojí s určitým podílem a většinou nezasahují do struktury managementu, doplňuje Howe. Je možné, že české firmy začnou konečně i fúzovat mezi sebou. „To je otázka tří let, pak možná začnou nakupovat i za hranicemi, předpovídá poradce. „Zájem strategických investorů neutuchá. Už ze zkušenosti víme, že když při privatizaci neměla domácí firma za zády silného investora, pak se její privatizace většinou nepovedla. Určité nákupy ze strany domácích firem však už tady byly v případě IPB či Unipetrolu, říká Michal Dlouhý, partner z právní kanceláře White & Case, Feddersen v Praze. Podle něj je při transakci nejdůležitější objasnit, jaké jsou zájmy obou stran, a odhadnout důsledky, které z fúze plynou. „Například rakouská Erste měla zpočátku odlišné zájmy než Česká spořitelna, ale ke konci jednání už obě chránily zájmy obou stran, popisuje. Zahraniční investor přináší kromě investice do střední Evropy ceněné know–-how a management. Málokdy ponechává na místě stávající manažery. Jednou z mála výjimek je ČSOB, jejímž majoritním akcionářem je belgická KBC. Tajemní Češi. Transakce na české půdě trvá většinou tři až čtyři měsíce, záleží na délce due diligence, průtahy jsou spojené i s tím, že obě strany nemají vzájemné zkušenosti. „U Čechů se setkáváme s váháním a nedůvěrou, chtějí vše zahalit do roušky obchodního tajemství. Vysvětlujeme, co je korektní a co není. Do mnoha transakcí je navíc zapleten stát. Cizincům naopak doporučujeme, aby nespoléhali na soudy při vymáhání práva a aby se nesnažili vžít do českých obchodních praktik. Větší úspěch totiž sklízejí, když zavedou svou politiku, čeští zaměstnanci se pak přizpůsobí. Na–opak ve Francii je to opačné, tam musí cizí firma uplatňovat místní politiku, popisuje poradenskou praxi právník Dlouhý, který pracoval jak v New Yorku, tak v Paříži a nyní v Praze. Ve stejném duchu se nesou odpovědi Tima Whipplea, hlavního partnera české filiálky společnosti Arthur Andersen. „Oproti minulosti, kdy byly neúspěchy fúzí a akvizic zapříčiněny hlavně nedostatky v legislativě a strukturálními problémy, vidíme dnešní problémy především v komerční oblasti. Jsou to například nereálná nebo rozdílná cenová očekávání ze strany vlastníků firem nebo různorodé názory na obchodní politiku. Velkou roli hraje také nezkušenost domácích firem s aspekty komplexních transakcí, a to hlavně při prodeji podílů fondům rizikového kapitálu a private equity, uvedl Whipple. „Za poslední rok jsme zaznamenali zvýšený zájem ze strany prodejců, kteří jsou pod tlakem konkurence v konsolidujících se oborech nebo ma–jí finanční problémy. Na druhé straně přibývá zahraničních investorů, kteří už mají zkušenosti s podnikatelským prostředím ve střední Evropě, což se odráží ve zvýšeném zájmu o vstup do perspektivních domácích společností, dodává. České firmy podle všeho přestávají zahraniční kupce chápat jako nájezdníky. „Za posledních osm až deset let docházelo k postupnému odbourávání bariér a rozdílů ve vnímání strategických zahraničních investorů. Dnes jsou chápáni jako partneři umožňující přístup na nové trhy, přinášející nezbytné know–how a z toho plynoucí strukturální změny, podotkl Whipple. I proto se zdá, že v Česku nehrozí, že by se fúze někdy pokazila jen kvůli národnostnímu faktoru. Všichni cizí investoři si totiž cení hlavní české vlastnosti – přizpůsobivosti.
