Nízké marže na benzinu dotuje drahá nafta
Vysoké ceny pohonných hmot v uplynulých týdnech připomněly motoristům loňský hurikán Katrina. Průměrná cena benzinu Natural 95 se loni v září přehoupla přes 33 korun. Zatím je sice o korunu níže, ale americká hurikánová sezona ještě nezačala. Sázkové kanceláře by mohly vypsat kurzy, kam cena vyskočí letos. Přepravci a další podnikatelé, pro které jsou pohonné hmoty významnou nákladovou položkou, by měli počítat s 35 korunami. Vysoké a stále rostoucí ceny benzinu vedou k tomu, že jeho spotřeba v České republice již třetím rokem klesá, což vytváří složité prostředí pro prodejce pohonných hmot. Jak vysoké mají jednotlivé sítě čerpacích stanic své marže, nikdo nezveřejňuje. Obecně se všichni významní aktéři na českém trhu s pohonnými látkami shodují v tom, že zde panuje mimořádně ostrá konkurence, že je příliš mnoho pump v poměru k počtu automobilů a že marže jsou dlouhodobě příliš nízké. Generální ředitel společnosti Čepro Pavel Švarc, pod nějž spadá síť čerpacích stanic Euro Oil, například řekl v rozhovoru pro Hospodářské noviny: „Marže bude růst jen tehdy, pokud se změní konkurenční situace na trhu. Jestli se nezkonsoliduje počet čerpacích stanic, to znamená, jestli nezmizí nějakých pět set pump z trhu nebo jestli česká auta nebudou čerpat zhruba o třicet procent víc, tak se ta konkurenční situace nezmění.“
Rytmus udává OMV.
Situace na trhu čerpacích stanic je velmi zajímavá. Podle analýzy od jedné z významných firem není jeho konsolidace ještě ani zdaleka u konce. V Česku je 2163 čerpacích stanic. Z nich patří 37 procent drobným vlastníkům jedné či dvou pump. Rozdrobenost ale není ve skutečnosti tak vysoká, protože z hlediska prodeje obsadilo několik silných značek většinu trhu. O celou jeho polovinu se dělí jen pět společností – OMV, Shell, Benzina, Čepro a Pap Oil.
Po loňské akvizici sítě Aralu udává nyní rytmus jednoznačně společnost OMV. Ta nyní vlastní 216 čerpacích stanic, tedy jednu desetinu z celkového množství. Podle množství prodaných pohonných hmot jí však patří celá jedna šestina trhu (16 procent). V Praze, na dálnicích a dalších hlavních rychlostních komunikacích je pozice OMV ještě silnější. Větší než desetiprocentní podíl potom mají už jen dvě společnosti – Shell (13 procent) a Benzina (11 procent). Dalšími dvěma jsou s pěti procenty Čepro (síť Euro Oil) a Pap Oil.
Vyfouklý polštář.
Jenže druhá polovina trhu je v rukou desítek firem s podílem jednoho až čtyř procent a stovek firem s podílem v řádu několik promile. Velké společnosti mohou prosperovat v lokalitách, kde jim žádní jiní nebudou kazit hru – jako třeba na pražské jižní spojce. Na většině území republiky ale mezi nimi panuje ostrý boj. Marže jsou proto nastaveny nízko, někteří experti hovoří jen o jedné až dvou korunách na litr.
Statistiky ukazují, že čeští zákazníci jsou na cenu pohonných hmot citliví a že její růst vede motoristy k omezování cest, tedy ke snižování spotřeby. Platí jednoduchá nepřímá úměra – jak budou prodejci zvyšovat cenu benzinu, tak se jim budou snižovat výtoče.
Jenže cena ropy na světových trzích stále roste a nejsou žádné rozumné důvody předpokládat, že by se tento trend měl obrátit. Prodejci již pod sebou nemají žádný tlustý maržový polštář, takže cena pohonných hmot dále poroste.
Američané zažívají ještě dramatičtější růst cen benzinu. Před pár lety stál galon jeden dolar a nyní je již za tři dolary. Jenže jak ukazují americké statistiky (viz EURO 31/2006, článek Nenasytná žravost), Američané sice u čerpací stanic brblají, ale jejich spotřeba stále roste. Je zřejmé, že automobil je v americké kultuře velmi pevně ukotvený a že průměrný příjem v USA je natolik vysoký, že tři dolary za galon nepředstavují pro většinu obyvatelstva Severní Ameriky žádný problém.
Nafta to zachrání.
České čerpací stanice mají složitější zadání než jejich americké kolegyně. Zatím jdou cestou rozdělené marže u nafty (kde je vyšší) a u benzinu. Citlivost na cenu pohonných hmot je totiž mnohem vyšší u domácností než u firem. Firmy většinou jezdit musejí bez ohledu na cenu pohonných hmot a náklady na dopravu mohou promítnout do ceny svých produktů. Naproti tomu fyzické osoby se mohou rozhodnout pro veřejnou dopravu a těžko mohou požadovat po zaměstnavateli „palivový příplatek“ ke své měsíční mzdě.
Spotřeba nafty v České republice na rozdíl od benzinu nejen neklesá, ale dokonce mírně roste. „Jelikož spotřebu nafty ovlivňuje zejména trh organizací, je do jisté míry zvýšení jejích cen přijatelnější než v případě benzinu. Nafta se stává stabilním ziskovým produktem. Proto se sítě čerpacích stanic snaží v hubených obdobích, kdy je potřeba držet cenu benzinu na únosné míře, vydělávat zejména na naftě, která má v krizových obdobích cenu stejnou jako benzin. Marže z nafty posléze dotují ušlé zisky z benzinu,“ je uvedeno v materiálu jednoho z hlavních prodejců pohonných hmot v České republice.
Z hlediska nafty je pro prodejce velmi výhodné, že se Česká republika stala tranzitní zemí pro dálkovou kamionovou dopravu. Kamiony spolykají významný díl naftového koláče. Pro čerpací stanice proto představuje zavedení elektronického mýta značné riziko. Po zpoplatnění průjezdu po českých dálnicích pro nákladní automobily se totiž očekává, že významná část přepravců změní své trasy a například pro západo-východní cesty budou využívat Polsko. Tam plánují zavedení mýta až na rok 2010.
Boj o druhou půlku.
Jistou nadějí pro sítě čerpacích stanic je pohled na situaci ve vyspělejších státech Evropské unie. Ve srovnání se zeměmi, jako jsou Německo, Velká Británie, Francie či Nizozemí, je v České republice nízký počet motorových vozidel v poměru k počtu obyvatel i k velikosti území. Nízká je i spotřeba pohonných hmot na jednoho obyvatele a také průměrné výtoče čerpacích stanic. Budeme-li se starým zemím Evropské unie přibližovat i ve způsobu užívání automobilů a poroste-li naše životní úroveň, pak je reálné očekávat, že majitelé benzinových pump budou dosahovat vyšších zisků. Mezitím lze očekávat, že dojde k větší koncentraci na trhu čerpacích stanic. Mnoho menších hráčů z trhu buď odejde, nebo bude – jak se říká – „odejito“. Značkové prodejny budou nabízet kromě motorových paliv stále větší množství doplňkových služeb, jako jsou myčky aut, prodejny drobného zboží a restaurace, a to ve stále komfortnějším prostředí. Právě kvalita a šíře doprovodných služeb spolu s umístěním benzinových stanic rozhodnou o tom, kdo z vedoucí pětky spolkne jak velký díl druhé poloviny koláče.
Až z pistolí poteče vodík
V devatenáctém století byly dopravní prostředky poháněny parními stroji a pod kotel se přikládalo uhlí. Ve dvacátém století zvítězily benzinové a naftové motory. Kdo nás bude vozit v jednadvacátém století, když ropa a od ní odvozená paliva jsou tak drahá a pomalu docházejí?
Americký ekonom a politolog Jeremy Rifkin je přesvědčen, že toto století bude patřit vodíku. Vodíkové palivové články budou nejprve napájet mobily, iPody a notebooky a posléze i osobní automobily a autobusy. „Do celosvětové maloobchodní sítě budou první vodíkové články uvedeny v roce 2007. Díky tomuto novému zdroji energie budou moci být notebooky napájeny na několik dní. Propojení mobilních elektronických technologií s technologií palivových článků na bázi vodíku představuje dlouho očekávané otevření dveří do nové energetické éry a třetí průmyslové revoluce, jejíž ekonomický multiplikační efekt by měl přetrvat hluboko do druhé poloviny 21. století. Všechny významné automobilky vyvíjejí vozy na vodíkový pohon. Osobní automobily a autobusy v současnosti absolvují zkušební jízdy v Evropě, Americe a Japonsku a podle údajů firem Toyota, Honda a General Motors se uvedení omezeného počtu prvních komerčních modelů do autosalonů očekává mezi lety 2010 a 2012,“ napsal Rifkin pro Hospodářské noviny.
Společnost BMW oznámila prodej luxusních limuzín „sedmičkové“ řady poháněných vodíkovým motorem na rok 2009. Největší japonská automobilka Toyota chce zahájit prodej automobilů na vodíkové palivové články v roce 2015.
Budoucnost vodíkových automobilů se realitě významně přiblížila v loňském roce, kdy japonská vláda certifikovala vodíkové vozy společností Toyota a Honda. Druhá jmenovaná firma zahájila omezenou nabídku vodíkových automobilů již v roce 2002 a nyní pronajímá devatenáct takových prototypů některým vládním úřadům v Japonsku a v USA. Zatím bylo na celém světě dohromady vyrobeno jen šest set vodíkových vozů. Mezinárodní agentura pro energie předpokládá, že auta vyfukující neškodnou vodní páru by mohla ve velkých objemech sjíždět z výrobních pásů v roce 2025.
Co se pak stane se sítěmi čerpacích stanic? Ředitel jedné z nich je přesvědčen, že vůbec nic. Respektive jen dojde ke změně sortimentu. Místo benzinu a nafty se budou prodávat vodíkové palivové články. „Nám je v podstatě jedno, na co automobily jezdí. Nějaké palivo budou motoristé potřebovat vždycky a my jim ho budeme nabízet. Navíc v našem byznysu jsou klíčovými prodejními místy rychlostní komunikace a věřím, že řidiči si vždycky budou chtít udělat malou přestávku, vypít si kafe a něco si koupit, třeba destilovanou vodu do ostřikovačů,“ říká ředitel jedné z velkých tuzemských sítí čerpacích stanic.
Navíc po přechodnou dobu, možná až několika desetiletí, budou silnice brázdit auta vodíková i benzinová, takže benzinky se zatím o budoucnost bát nemusí. Z hlediska distribuce pohonných hmot pro vodíková auta bude spíš ležet problém na opačné straně - čerpací stanice dlouho nebudou mít zájem investovat do vybudování vodíkových stanic a tím zbrzdí prodeje vodíkových automobilů.
