Stát dluží miliardové náhrady za zabavený majetek
Značku J. Porkert, která má více než stoletou historii, zná téměř každá česká hospodyňka. Jméno firmy proslavily litinové mlýnky na maso a nudle. Přestože společnost v loňském roce zkrachovala, podnikatelský příběh Porkertů ani zdaleka nekončí. Potomci zakladatelů se totiž snaží domoci se na státu náhrady za znárodněný majetek. Případů proslulých rodů, které po druhé světové válce přišly o veškeré jmění, je mnohem více. Velká část z nich se nikdy nedočkala žádné kompenzace, přestože znárodňovací dekret jasně hovořil o tom, že za zabavený majetek náleží původním vlastníkům náhrada. V současné době se sice názory právníků liší, jak velké sumy bude muset stát poškozeným vyplatit, jasné ale je, že půjde o miliardové částky.
Dvě etapy znárodnění.
Zabírání majetku probíhalo ve dvou etapách. Ta první spadá do období od roku 1945 do února 1948, druhá se datuje po únoru 1948. V prvním fázi byly znárodněny velké průmyslové podniky, banky a doly. „Ve společnosti existoval především ze strany KSČ, levice v sociální demokracii a odborů tlak, aby se znárodňovalo více, než co by se muselo znárodnit, kdyby se postupovalo přesně podle příslušných dekretů prezidenta republiky,“ říká Jan Kuklík, ředitel Ústavu právních dějin na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Za postup v jednotlivých případech odpovídala příslušná ministerstva.
Znárodnění po druhé světové válce se dotklo třech skupin subjektů. V první figurují českoslovenští občané, druhou skupinu tvořili zahraniční investoři a třetí ti podnikatelé, kteří měli německé občanství nebo byli označeni za kolaboranty. Českoslovenští občané, kterým bylo zabráno jmění na základě prezidentských dekretů, měli nárok na odškodnění.
„Znárodnění majetku dle dekretu 100/1945 zahrnovalo tři etapy, a to vyhlášení podniku za znárodněný příslušným ministrem, výměr o rozsahu o znárodnění a výměr o způsobu a poskytnutí náhrady za znárodnění,“ konstatuje advokát Luboš Chalupa, který se na problematiku znárodnění a restitucí specializuje. Dodává, že druhé dva kroky nebyly nikdy provedeny. Požadavky poškozených proto nemohly být promlčeny a mohou být stále uplatněny. Ti, kdo se nějaké kompenzace dočkali, jsou spíše výjimkou. „Po únoru 1948 byla některým bývalým vlastníkům určitá náhrada vyplacena, ale za skutečně přísných podmínek,“ dodává Kuklík.
Po sametové revoluci v roce 1989 se počítalo s tím, že odškodnění potomků poškozených se bude řešit při privatizaci. „V rámci velké privatizace se část akcií vyčlenila pro restituenty,“ říká Kuklík. Dodává ale, že vždy záleželo na konkrétním případu. „Ne každý splnil podmínky. Záleželo na osobě původního vlastníka, formě znárodněné společnosti a také na typu majetku,“ upřesňuje.
V lepším postavení, co se týká kompenzací, byli zahraniční investoři či českoslovenští emigranti, kteří se stali občany jiných států. Ti se dočkali odškodnění na základě dvoustranných smluv, které uzavíralo Československo s jednotlivými státy. Takovéto dohody byly podepsány například s Velkou Británií, Kanadou, USA, Francií, Nizozemskem či Švédskem. „Údaje o konkrétních případech, tedy kdo a v jaké výši byl odškodněn, jsou dodnes důvěrné. Je pravdou, že někteří v minulosti již odškodnění požadují kompenzace znovu,“ říká Kuklík.
Druhá etapa znárodnění, po únoru 1948, se týkala podniků, které měly nad padesát zaměstnanců. Praxe ale ukázala, že příslušné zákony byly aplikovány na drtivou většinu malých a středních firem, které v tehdejším Československu působily. Tyto případy však nejsou hlavním problémem, jichž se v současné době týkají spory ohledně vyplácení náhrad za zabraný majetek. Na ně totiž pamatovaly takzvané restituční zákony, a to zákon o mimosoudních rehabilitacích a zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Musíte řádně rozhodnout!
O tom, že se na stát obracejí potomci podnikatelů, jimž byl znárodněn majetek a nikdy se nedočkali odškodnění, se příliš nehovoří. Zájem vyvolalo až nedávné rozhodnutí Ústavního soudu, že ministerstvo financí musí řádně rozhodovat o návrzích dědiců na poskytnutí náhrad za majetek zabavený po druhé světové válce podle prezidentského dekretu 100/1945. Soud problematiku řešil na základě stížnosti rodiny Porkertových, která požaduje náhradu za znárodnění továrny na litinové kuchyňské mlýnky J. Porkert ve Skuhrově nad Bělou na Rychnovsku.
Verdikt soudu ale nijak nenaznačuje, jak má ministerstvo v podobných případech rozhodovat. Podstatné je, že nesmí návrhy bez projednání odkládat. „Předmětem zkoumání Ústavního soudu byla jen otázka, zda byl vedlejší účastník povinen rozhodnout, nikoli již však otázka, jak měl rozhodnout,“ komentovala kauzu soudkyně Ivana Janů.
Porkertovi dostali po roce 1990 skuhrovské tovární budovy v restituci zpět. Kdysi světově proslulá výroba však byla ve zbědovaném stavu stejně jako stavby v areálu. V roce 2003 požádali ministerstvo financí, aby zahájilo řízení o náhradě. Úřad na žádost ale nereagoval. Porkertovi se obrátili k pražskému městskému soudu se žalobou proti nečinnosti ministerstva. Domnívali se, že úředníci měli vynést nějaké rozhodnutí, ať už by bylo jakékoli. Soud žalobu odmítl s vysvětlením, že na základě dekretu již stejně nikoho odškodnit nelze. Kasační stížnost Porkertových potom zamítl i Nejvyšší správní soud.
„Pokud uvedený dekret prezidenta republiky podle své dikce zakotvuje právo na náhradu, vzniká účastníkům procesní právo, aby o jejich žádosti bylo procesně rozhodnuto. Toto procesní řešení však nic nevypovídá o konečném řešení hmotně právním,“ shrnula nález Ústavního soudu Janů.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu nedávno v jiné kauze rodiny Porkertových, která se týkala továrny Foma, svůj postoj k problematice přehodnotil a nařídil ministerstvu, aby se návrhy dědiců zabývalo a neodmítalo je bez projednání. Nyní s největší pravděpodobností bude postupovat stejně i v případě skuhrovské litinové slévárny. Rodinný podnik J. Porkert loni zkrachoval a je v konkurzu. Obchody šly v posledních letech špatně, a to především kvůli silné koruně a levnější konkurenci čínských mlýnků. Nyní se rozhoduje, zda výroba zůstane zachována.
Miliardy až stovky miliard.
„Rozhodnutí Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu jsou důležitá, protože potvrzují, že dekrety prezidenta republiky jsou součástí českého právního řádu,“ konstatuje Kuklík z Právnické fakulty. Ve správním řízení se tedy musí prozkoumávat každý případ znárodnění a podmínky, za jakých k němu došlo. „Otvírá se tím cesta pro ty, kterým byl majetek znárodněn v rozporu s tehdy platnými předpisy, v žádném případě to ale neznamená, že bude všem žadatelům vyplácena automaticky náhrada,“ vysvětluje Kuklík.
Advokátka Klára Veselá se domnívá, že nedávné rozhodnutí Ústavního soudu je průlomovou záležitostí, která mimo jiné zpochybňuje způsob privatizace. „Ne že by nyní hrozilo odebrání majetku novým vlastníkům, ale ukazuje se, že způsob privatizace probíhal zcela špatně bez vypořádání se s minulostí a nyní právní závady s ním spojené mohou dovést stát do zásadních finančních těžkostí,“ tvrdí Veselá. Je přesvědčena o tom, že se na ministerstvo financí obrátí další poškození se žádostí o náhradu za znárodněný majetek. To ostatně nevylučuje ani ministerstvo financí.
„Dle mého názoru půjde řádově o stovky miliard korun. Výplata kompenzací může mít zcela zásadní dopad na státní rozpočet,“ domnívá se Veselá. Podobný rozsah odškodnění, které nebylo nikdy poškozeným vyplaceno, odhaduje i advokát Chalupa. „Jde o neuvěřitelný objem, protože až osmdesát procent poválečného českého průmyslu bylo v soukromých rukou,“ dodává. Tvrdí nicméně, že nedávný výrok Ústavního soudu problematiku náhrad za znárodněný majetek neřeší. „Soud pouze rozhodl, že ministerstvo financí musí lépe odůvodňovat svá rozhodnutí, čímž zabrání komplikacím v případech, kdy se potomci majitelů podniků obracejí na soud ve Štrasburku,“ domnívá se Chalupa.
Rozhodnutí Ústavního soudu neznamená příslib, že se poškození dočkají finanční kompenzace. Problémem navíc je, že v podstatě neexistuje žádný předpis, podle kterého by mohla být stanovena výše náhrady. A zřejmě se ani nic podobného nepřipravuje. „Kolem tohoto kostlivce ministerstvo financí obchází širokým obloukem a dokud nebude mít rozsudek ze Štrasburku, nic ani dělat nebude. O tom jsem naprosto přesvědčena,“ říká advokátka Veselá. „Prováděcí vyhláška k dekretu prezidenta republiky 100/19945 nebyla vydána,“ konstatuje Ondřej Jakob, tiskový mluvčí ministerstva financí.
Ministerstvo financí přiznává, že zatím eviduje třináct žádostí o odškodnění. „Všemi žádostmi se ministerstvo zabývalo. Byly vyřízeny v souladu s restitučními předpisy nebo formou dopisu mimo právní řízení v souladu s tehdejší praxí potvrzené soudy,“ uvedl pro týdeník EURO Jakob. Dodal, že na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 19. září 2007, jenž nově upravilo procesní stránku agendy, jsou žádosti vyřizovány ve správním řízení.
Kdo má šanci?
Advokátka Veselá tvrdí, že kompenzace za znárodněný majetek dle dekretu 100/1945 není z právního hlediska omezena ani na české občanství, ani na trvalý pobyt na území České republiky. „Ten, kdo se přihlásí o náhradu, musí prokázat, kdo byl původním vlastníkem majetku, v jakém je s ním vztahu a že ke znárodnění došlo na základě takzvaných Benešových dekretů znárodňovacích, nikoli o zabavování majetku zrádců a kolaborantů,“ říká Veselá. Dodává, že znárodňovací dekrety neměly perzekuční charakter. „To bylo politické rozhodnutí vlády o novém ekonomickém uspořádání země,“ říká. Poukazuje na to, že náhrady za znárodnění nebyly vypláceny, protože nebyly nikdy vypracovány směrnice o způsobu oceňování znárodněného majetku.
Kuklík je ale co se týká šance na odškodnění opatrnější. „Každý případ je jiný a není možné tvrdit, že když někdo se žádostí o náhradu uspěje, dočkají se tak kompenzace tisíce dalších žadatelů,“ domnívá se právník s tím, že počet úspěšných žadatelů o odškodnění se bude pohybovat v řádech jednotek či maximálně desítek případů.
Mezi těmi, kdo mohou uspět s požadavkem na náhradu, je například rodina Waldesů, které patřila společnost Koh-i-noor. Žalobou se snaží dokázat, že jejich majetek byl znárodněn v rozporu s tehdy platnými zákony. „Do znárodňovaného majetku byly zahrnuty i soukromé věci, jako byly například obrazy,“ upřesňuje Kuklík. Na konci června loňského roku pražský Městský soud nařídil vrátit polovinu pražské továrny Koh-i-noor dědicům. A to přesto, že už byla zprivatizována a že byla zabavena ještě před únorem 1948. Rozsudek se týká poloviny vršovických pozemků pod továrnou i několika cenných obrazů. Majitele by měla změnit také slavná Slečna s patentkou, obraz malíře Františka Kupky, který se stal předlohou pro původní logo firmy.
Zakladatel Koh-i-nooru Jindřich Waldes byl z rasových důvodů zatčen gestapem hned v roce 1939, majetek zabavila Velkoněmecká říše. Než se po válce Waldesovi dědici domohli vrácení Koh-i-nooru či náhrady, přišel komunistický převrat. V těchto případech už dávno platí, že při nápravě křivd lze jít před únor 1948. Navíc existuje precedens Ústavního soudu z roku 1999 o plzeňské továrně Theodora Taussiga na smolu, sody a tuky. Ta prošla arizací, znárodněním, privatizací a pak ji nový majitel zčásti zboural kvůli parkovišti. A přesto ústavní soudci tehdy vyhověli dědicům Taussiga. „Ani po uplynutí šedesáti let se spáchaná křivda nestala menší. V této věci je třeba zjednat spravedlnost, jinak by to volalo do nebe,“ konstatoval v roce 1999 ústavní soudce Vladimír Čermák, který se sporem zabýval.
Očištěný Baťa.
Naději získat odškodnění za znárodněný majetek má také rodina Baťova, protože jméno Jana Antonína Bati, který byl po druhé světové válce označen za kolaboranta a odsouzen k patnácti letům vězení a zabavení majetku, bylo po šedesáti letech definitivně očištěno. Jan Antonín Baťa byl nevlastním bratrem zakladatele obuvnického impéria Tomáše Bati. Když Tomáš v roce 1932 zahynul, zaujal v podniku jeho místo. Po nástupu fašismu Jan Antonín opustil s rodinou Československo. Jeho očištění bylo podmínkou k tomu, aby jeho potomci mohli kromě morální satisfakce žádat také o finanční náhradu za zabavený majetek. Tomáš Baťa mladší, syn zakladatele, podal již před více než třemi lety žalobu na Českou republiku u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Chce, aby soud rozhodl o povinnosti státu zaplatit náhradu za znárodněný majetek. Podobně jako u Baťů postupoval československý režim také v případě rodiny Kumperovy, majitelů zámku Koloděje. Na začátku letošního roku městský soud po sedmnácti letech rozhodl, že tři století starou barokní budovu a okolní park musí stát vrátit Kumperům. Vláda se sice proti rozsudku odvolala, bojovat za zachování zámku v rukou státu ale příliš nehodlá. Koloděje tak zřejmě vysoudí vnuk posledního majitele, továrníka Antonína Kumpery. Ten řídil pražskou Waltrovku. V ní se za války vyráběly letecké motory a od toho nebylo daleko k obvinění z kolaborace. To se nikdy neprokázalo, ale komunisté přesto využili Benešových dekretů a zámek zabavili.
Chybí vůle.
Případů nenarovnaných křivd je ale mnohem více a ne všichni se nápravy dočkají. „Nedovedu si v současné době představit, že bude přijat předpis, který by vyhovoval všem, kdo žádají o náhradu za znárodněný majetek,“ domnívá se Kuklík. Navíc prý neexistuje žádný klasický precedentní případ, jenž by byl aplikovatelný na další kauzy. Někteří právníci zdůrazňují, že pro přijetí takové normy není politická vůle. Dle advokáta Chalupy by bylo nejlepším řešením, aby se na případy znárodnění od roku 1945 do února 1948 vztahovaly také restituční zákony. „To, že byla stanovena hranice rozhodného období na 25. února 1948, bylo výsledkem politického kompromisu a nemá to žádné racionální jádro,“ říká Veselá, která v době přijímání restitučních zákonů, tedy v roce 1991, byla poslankyní Federálního shromáždění a členkou ústavně právního výboru. Dodává, že k vyřešení nespravedlností spojených se znárodněním majetku na základě Benešových dekretů by v podstatě stačilo je pouze dodržovat.
Popisky k foto:
J.A. Baťa nekolaboroval. Jan Antonín Baťa, nevlastní bratr zakladatele obuvnického impéria Tomáše Bati, který byl po 2. světové válce označen za kolaboranta, byl po šedesáti letech definitivně očištěn. To bylo podmínkou, aby jeho potomci mohli kromě morální satisfakce žádat také o finanční náhradu za zabavený majetek.
Koloděje Kumperům. Na začátku letošního roku městský soud po sedmnácti letech rozhodl, že tři století starou barokní budovu a okolní park musí stát vrátit rodině Kumperů. Továrník Antonín Kumpera byl obviněn z kolaborace, přestože se to nikdy neprokázalo.
Znárodněna, zprivatizována a navrácena? Rodina Waldesů, kterým patřila společnost Koh-i-noor, se snaží dokázat, že jejich majetek byl znárodněn v rozporu s tehdy platnými zákony. Na konci června loňského roku pražský městský soud nařídil vrátit polovinu továrny dědicům přesto, že už byla zprivatizována a že byla zabavena ještě před únorem 1948.
Ministerská kauza. Rodině Porkertů kromě továrny na výrobu litinových mlýnků patřila také továrna Foma. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu nedávno nařídil ministerstvu financí, aby se návrhy dědiců zabývalo a neodmítalo je bez projednání.