Posaďte se na gel

Unikátní expozice v berlínském Vitra Design Museu se rozkročila od Thoneta ke Starckovi

Michael Thonet, který stál u zrodu masové produkce nábytku, byl sice Rakušan, ale svoji továrnu umístil do Bystřice pod Holštýnem. Jednoduchá, lehká dřevěná židle z bystřické manufaktury získala oblibu po celém světě. I dnes ji můžeme najít v domácnostech babiček. Cenná relikvie. Ve světě moderního designu bychom totiž jen stěží hledali židle a křesla vyrobené ze dřeva. Návrhům židlí a křesel dokonce chybějí i základní parametry, podle kterých bychom je pojmenovali, totiž čtyři nohy a sedátko.

Vývoj nábytkového designu od roku 1800 do současnosti přibližuje berlínská výstava „Take a Seat“. Kolekce, která není běžně dostupná veřejnosti, představuje výběr přibližně 260 kusů sedacího nábytku z dílen nejvýznamnějších světových designérů. Průřez unikátní přehlídkou přinášíme čtenářům E8.
Ačkoli je výstava pořádána v berlínském Vitra Design Museu, produkce značky Vitra jí zdaleka nedominuje. „Je neuvěřitelné, že nějaká sbírka vlastněná soukromou firmou obsahuje tak malé procento vlastních produktů, jako je právě tato,“ uvedl pro E8 Mateo Kries, kurátor výstavy „Take a Seat“ a ředitel muzea.
Společnost Vitra byla založena ve Švýcarsku v roce 1934 Willim Fehlbaumem. O čtyřicet let později převzal vedení Williho syn Rolf. Ten začal sbírat nábytek od významných světových designérů a v roce ??? odkoupil od sběratele umění Alexandera von Vegasacka rozsáhlou sbírku nábytku z let 1880 až 1945.
Celá kolekce obsahuje asi čtyři tisíce kusů. I když nejstarší objekty pocházejí z roku 1820, většina je datována po roce 1925.

Thonetovy série

1800 – 1900
Truhlář z Porýní, Rakušan Michael Thonet (1776 – 1871), v roce 1841 vystavil v Koblenci své výrobky z ohýbaného dřeva a učinil tím první krok k tomu, aby se stal uznávanou vůdčí osobností sériové výroby nábytku. Právě v Koblenci zaujal rakouského kancléře Metternicha. Ten pozval Thoneta do Vídně a slíbil mu podporu. Thonet tím získal privilegium „ohýbat veškeré i nejkřehčí druhy dřeva chemicko-mechanickým způsobem v libovolných tvarech a zakřiveních“. A v roce 1860 dokončil výstavbu továrny na nábytek v malém českém městě Bystřici pod Hostýnem. Thonetův nábytek z ohýbaného dřeva byl pružnější, pevnější, lehčí i méně nákladný než stejně velký díl vyřezaný z masivního dřeva. Pro vnitřní vrstvy svazku se používalo méně kvalitních dýh.
Během prvních deseti let po založení továrny byly její výrobky vystaveny na celkem patnácti mezinárodních výstavách. Téměř ve všech případech byly ohodnoceny jedním ze tří nejvyšších ocenění. Sortiment firmy Bratři Thonetové se brzy rozrostl nejen co do počtu vzorů židlí. Bratři uvedli na trh nábytek pro děti, otáčecí křesla, židle pro kuřáky, loveckou hůl se sedátkem, několik typů stolů i souprav sedacího nábytku.
Díky průmyslovému pokroku se ovšem už během 19. století poprvé v nábytkářství využilo kovu. Průkopníkem se stal Karl Friedrich Schinkel a důvod byl nasnadě. Z materiálů odolných vodě se začal vyrábět zahradní nábytek.
Rychlý průmyslový rozvoj i nové výrobní postupy a materiály ale vyvolaly návrat k historickým stylům. Trendu vévodil William Morris. Jednotlivé kusy nábytku, v kontrastu s Thonetovou jednoduchostí, upoutávaly bohatým dekorem. Nikoli masově produkovaný nábytek, ale ručně vyráběné originály se staly vzorem. Tento vývoj byl ovšem příznačný pouze pro Evropu. Spojené státy přijaly výdobytky průmyslového pokroku daleko shovívavěji.

Architekti na scénu

1910 – 1920
Až do počátku 20. století navrhovali jednotlivé kusy nábytku anonymní designéři v továrně. Vzápětí nadešel revoluční zlom. Postupná separace designu a výroby vyvolala k životu novodobé chápání designu. Pro masovou produkci začali nábytek navrhovat renomovaní architekti, například Rakušané Josef Hoffmann, Gustav Siegel, Otto Wagner, Kolomann Moser a Adolf Loos.
Vzhled dobového nábytku značně ovlivnily mimoevropské kultury. Japonské umění se odráží v návrzích Charlese Rennniho Mackintoshe nebo Franka Lloyda Wrighta.

Čas moderny

1920 – 1930
Holandské umělecké hnutí De Stijl, založené v roce 1917, zahrnovalo skupinu umělců kolem Thea van Doesburga a Gerrita T. Rietvelda. Směr vybudovaný na základech geometrické abstrakce a transparentnosti se promítl i do designu nábytku. Povrch a prostor byly v očích představitelů tohoto směru redukovány na přísně pravoúhlé linie. Typické barvy: žlutá, červená a modrá. Vůdčí princip: kombinovat jednoduchost a funkčnost. Právě v tomto období se k výrobě nábytku poprvé začalo využívat oceli. Jako nejvýznamnější centrum umělecké avantgardy 20. let proslul německý Bauhaus, založený v roce 1919 ve Výmaru Walterem Gropiusem. K velkým avantgardistům přibyli Le Corbusier a Eileen Gray.

Aerodynamická léta

1930 – 1940
Ekonomický boom přerušil krach na newyorské burze v roce 1928. Nastupující nacistický režim v Německu zastavil činnost Bauhausu. Jeho představitelé - Walter Gropius, Marcel Breuer, Mart Stam a Ludwig Mies van der Rohe - byli donuceni k exilu.
Evropský design 30. let ovlivnily aerodynamické tvary charakteristické pro návrhy automobilů, lodí a letadel. Z leteckého průmyslu převzali Jean Prouvé, Marcel Breuer nebo Hans Coray nový materiál – hliník.
Ve Spojených státech se odehrála jiná proměna. Na design se začalo pohlížet jako na prostředek, který ovlivňuje marketing a ekonomický úspěch produktu. Tato myšlenka vedla i k založení první kanceláře specializující se na průmyslový design. Rymond Loewy, který stál u jejího zrodu, proslul heslem „ošklivost neprodává“.

Hlavně skromně

1940 – 1950
Také válečná léta přála spíše designérům v USA. V roce 1940 zorganizovalo Newyorské muzeum moderního umění soutěž „Organic Design in Home Furnishings“. Vítězi se stali Charles Eames a Eero Saarinen. Charles Eams zvítězil i v další soutěži, uspořádané v roce 1948. Jejím mottem byly návrhy levného nábytku. Muzeum chtělo přitáhnout designéry, kteří vezmou v potaz nedostatek surovin v poválečném světě. Charles Eams získal porotu jednoduchou plastovou židlí.

Evropa v plastu

1950 – 1960
Bezesporu dekáda umělých hmot. Popularitu nezískaly jen nylonové punčochy… V roce 1957 byla založena první profesionální asociace průmyslového designu a nikoli náhodou se tak stalo v Itálii. Ta si vydobyla nejvyšší renomé a italský design je od té doby symbolem neotřelého a elegantního stylu i díky tvůrcům, jako jsou Achille Castiglioni, Marco Zanuso, Effore Sottsass a Gio Ponti. Designérskou velmocí se stala také Skandinávie. V Německu byla v roce 1955 založena Ulm School, pokračovatelka tradice Bauhausu.

Postmoderna se hlásí

1960 – 1970 Užívání umělých hmot nakonec vedlo k designérskému převratu. Verner Panton navrhl židli, která byla poprvé vyrobena z jediného kusu plastu. V roce 1965 bylo v Itálii založeno Studio 65. Připomínalo se organizování happeningů, v oblasti designu ovšem proslulo utopickými architektonickými projekty a experimentálním designem. Stoupenci této skupiny navrhovali nábytek i z polyuretanové pěny, poprvé se k zákazníkům dostaly kusy nafukovacího nábytku.
Dalšími experimentátory s umělou hmotou byli Vico Magistretti nebo Marco Zanusso. Neobvyklé a dodnes pohodlné návrhy židlí pocházejí z dílny Joea Colomba, Pascala Mourguea, Pierra Paulina a Eera Arnia.
V tomto období se ale především objevily první signály nastupujícího postmodernismu či alespoň některých jeho směrů. Teze formulované v roce 1966 americkým architektem Robertem Venturim v eseji Komplikovanost a protiklad v architektuře obhajovaly eklektismus, vědomé upotřebení a kombinaci existujících ornamentů, stylů a tradic.

Alternativní materiály

1970 – 1980
Ropné krize se negativně dotkly hlavně plastového nábytku, do té doby symbolu moderního designu. Tvůrci byli donuceni hledat nové materiály.
Alternativou se stal například kartonový nábytek Easy Edges architekta Franka O. Gehryho. Paolo Degganello změnil výrobní postup sedacího nábytku tak, aby jednotlivé komponenty mohly pocházet z různých manufaktur, což podstatně snížilo výrobní náklady. Skupina Alchimia hlásala principy ručně vyráběného nábytku s použitím moderní technologie. Její protagonista Alessandro Mendini propagoval napodobování historických stylů, banálních každodenních objektů a kýče. Tento postmodernistický přístup uplatňoval i v redesignu starších klasických objektů, které bohatě zdobil.

Estetika má přednost

1980 – 1990
V roce 1980 založili Ettore Sottsass a Michele de Lucchi v Miláně skupinu Memphis. Objekty podle jejich soudu musejí fungovat jako prostředník komunikace. Proto praktické vlastnosti předmětů byly považovány za podřadnější než expresivní výraz. Objekty pocházející z dílny této skupiny se vyznačovaly naivními nebo abstraktními tvary a jejich povrch byl často pokryt barevným a vzorovaným laminátem.
Pozoruhodné tvary nábytku s až sekundárním důrazem na praktičnost navrhoval i designér Philipp Starck. Londýnský tvůrce Ron Arad vynikl výjimečným kovovým nábytkem.

Dá se mluvit o trendu?

1990 – současnost
Charakteristickým rysem současného nábytkového designu je jeho heterogennost a diverzifikovanost. Zaznamenatelným směrem je snad důraz na ochranu životního prostředí. Proto designéři využívají recyklovatelných a přírodních materiálů, usilují o jednoduchost, využívají praktických a technologických inovací. Zástupci nového pojetí designu jsou například Ron Arad, Philippe Starck a Michele de Lucchi. Z mladší generace patří k progresivním designérům třeba Konstantin Graic, Werner Aisslinger, bratři Companové, Tukujin Yoshioka, Erwan a Ronan Bouroullecové či Maarten van Severen.

Materiály: A proč ne papír?

Nábytek rovná se dřevo? Ta rovnice dávno neplatí. V nynějších designérských dílnách si návštěvník nemusí být jist, jestli ti lidé náhodou nepracují pro letecký průmysl nebo medicínu.

Ohýbané dřevo

Pro výrobu prvního průmyslově vyráběného nábytku vynalezl novou metodu Michael Thonet v první polovině 19. století. Úzké dřevěné proužky výrobci slepili, poté měkčili a nakonec opět slepovali v železných formách. Technologie žila velmi dlouho. Židli z ohýbaného dřeva si například o mnoho desetiletí později objednalo Viennese Café Museum u Adolfa Loose. Ve třicátých letech se k tomuto materiálu vrátil finský architekt Alvaro Alto. Ten kromě dřeva pracoval také s překližkou.

Kovy

První byla ocel, dříve používaná k výrobě kol a sedaček do automobilů a letadel. Zřejmě nejproslulejším zástupcem ocelového nábytku je křeslo B3 Marcela Breuera. Už od 19. století se ale v průmyslové výrobě používalo také lehkého hliníku vhodného pro různé výrobní postupy.

Plasty

Na konci čtyřicátých let využili američtí designéři Charles a Ray Eamsovi poprvé k výrobě nábytku laminátu. Typicky je znám jako svrchní vrstva kuchyňských linek.
Eero Saarinen se krátce nato pokoušel vyrobit židli z jednoho kusu umělého kaučuku. Jeho snahy ale nebyly úspěšné. Teprve po deseti letech se dánskému designérovi Verneru Pantonovi podařilo navrhnout sedací nábytek z jednoho kusu odolné polyuretanové pěny.
Plasty v nábytkovém průmyslu umožnily rozšířit paletu barev. Některé návrhy z šedesátých let (Joe Colombo, Luigi Colani) slouží dodnes jako předlohy masově vyráběného nábytku. Plasty také odbouraly veškeré limity pro neobvykle tvarované židle a křesla, což dokazují návrhy Scholariho, Lomazzia, De Pasa a D´Urbina.
V 80. letech začali italští designéři pracovat s lepenkou a umělým laminátem. Divoké barvy a divoké tvary vzbuzovaly sice fantazii, ale materiály zatěžovaly životní prostředí. To byl jeden z důvodů krátkého trvání excentrického stylu.

Lepenka i odpad

Od 70. let sílí motiv šetrnosti k životnímu prostředí a ten se promítá v nábytkovém designu vskutku rozmanitě. Důkazem je například lepenkový nábytek Franka Gehryho. Tvůrci též upotřebí dokonce i průmyslový odpad. Britský designér Jasper Morrrison použil neopracované překližky, Shiro Kuramata průmyslové drátěné sítě, Stiletto vyhozené nákupní vozíky, Ron Arad dokonce použité automobilové sedačky.
Období, jinak příznačné uhlazeností, jemností a propracovaností, vedlo k technologickému zdokonalení využívaných materiálů v duchu přísných ekologických limitů.

High-tech

Principem současného designu je dlouhodobá trvanlivost a funkčnost. To umožňují moderní high-tech materiály, jako jsou uhlíková vlákna, gelové výplně, ale i nadčasové materiály – papír a vlna.

Lidé mají dost experimentů Kurátor výstavy Take a Seat! Mateo Kries soudí: „Léta sedmdesátá a osmdesátá charakterizovala řada experimentů. Designéři chtěli dokázat, že vše je možné. V posledních deseti letech ale došlo k podstatné změně a děje se toho hodně. Byly vynalezeny nové materiály. Objevují se také retro prvky z 50. a 60. let. Mladí Francouzi již překonali francouzský klasický design, který byl charakteristický někdy až přehnanou zdobností. Toho mají lidé už dost. Současný design směřuje k jednoduchosti.
Design podobně jako jiné obory ovlivňují ekonomické a ekologické aspekty. Mnoho zemí stanovuje různá omezení pro používání materiálu. Myslím, že v budoucnu bude ohled na ochranu životního prostředí ještě silnější. To souvisí i s různými restrikcemi Evropské unie. Lidé se tudíž ještě více soustředí na výzkum nových materiálů. A co se týká estetické stránky designu, myslím, že lidé jsou už unaveni excentrickým a barevným designem. Autoři se proto navracejí k základům designu. Domnívám se, že tento trend ještě čas potrvá: jednoduchá, inteligentní koncepce nábytku.“

Informace o výstavě:
Take a Seat!
25. ledna - 22. června 2003. Vitra Design Museum Berlin, Kopenhagener Str. 58, Berlin/Prenzlauer Berg
(www.design-museum-berlin.de).
Otevírací doba: út-ne 11 – 20 hodin, pátek 11 – 22 hodin. Prohlídky s průvodcem: sobota 16 hodin, neděle 14 a 16 hodin. Vstupné: 5,50 eura.