Životní příběh čerstvě zvoleného rakouského prezidenta Alexandera Van der Bellena symbolizuje trable včerejší i zítřejší Evropy
Když se večer v neděli 4. prosince rozneslo, že Alexander Van der Bellen na třetí pokus vyhrál rakouské prezidentské volby, lidé přející projektu jednotné Evropy si sborem oddechli. Nebylo divu.
Při druhém pokusu o druhé kolo prezidentských voleb přišlo odevzdat hlas o nějakých sto padesát tisíc lidí více než v květnu při pokusu prvním, jejž později soudy pro technické porušení volebního zákona anulovaly. Van der Bellen dostal v prosinci o zhruba 150 tisíc hlasů více (53,3 procenta; Hofer 46,7 procenta) než v květnu. K volbám tentokrát zřejmě dorazili i někteří z těch Rakušanů, kteří - poté, co byli svědky brexitu a fenoménu Trump - nechtěli s populismem Hoferova typu mít nic společného.
Však také novinové titulky po celé Evropě hlásaly, že „rakouská krajní pravice prohrála“. To dalo paradoxně trochu zapomenout na vítěze - což je škoda, protože Van der Bellenův osud je historií Evropy v kostce.
Holandský sklář Joachim van der Bellen se na konci 18. století přestěhoval do Ruska. Během napoleonských válek se stal nejprve vojenským lékařem v Moskvě a poté přesídlil do Pskova, kde si vzal německou šlechtičnu Elisabeth von Romer.
Sám byl povýšen do šlechtického stavu, a aby příslušnost k aristokracii vystavil na odiv, začal své jméno psát (dle německého vzoru) jako von der Bellen.
Jeho rodina poté sto let v Pskově prosperovala.
Prapravnuk zakladatele rodu se už psal rusky (tedy s ks a bez e) jako Aleksandr von der Bellen a dotáhl to vysoko - sloužil jako carský komisař pro Pskovskou oblast a v roce 1917 se stal členem prozatímní vlády knížete Lvova.
Na útěku před komunisty
Naštěstí měl dost rozumu, aby před bolševiky i s rodinou utekl přes ruskou hranici do Estonska. Mělo to drobný háček: tehdejší Estonsko nejenže neuznávalo šlechtické tituly, nýbrž dokonce považovalo veškeré odkazy na aristokratický původ za ilegální. Děd současného rakouského prezidenta se proto vrátil k původní holandské podobě svého jména Van der Bellen (jen s V ve slově Van, které označuje šlechtický původ, lze však důvodně předpokládat, že estonským úřadům dělali holandští šlechtici méně vrásek než ti ruští).
Jeho synovi - aby se to nepletlo, rovněž Aleksandrovi - bylo v době emigrace do Tallinnu devatenáct. Za dalších pětadvacet let vystudoval, stal se bankéřem a vzal si tamní rodačku Almu Sieboldovou. Pak ale přišel rok 1940 a s ním sovětská okupace Estonska. Van der Bellenové opět nelenili a odjeli do Německa. Prošli uprchlickým táborem a zakotvili ve Vídni. Právě tam porodila roku 1944 Alma manželovi syna - jak jinak, Alexandera (psaného už zase latinkou) - pozdějšího rakouského prezidenta.
Po válce museli Van der Bellenovi z Vídně před komunisty znovu utéci, tentokrát však stačilo odjet do blízkého (britsko-francouzského) Tyrolska. Alexander nejmladší přijal ve čtrnácti letech rakouské občanství, v Innsbrucku vystudoval a stal se profesorem ekonomie.
Centristický prezident
Tou dobou byl, jak sám říká, „arogantním antikapitalistou“. Později, v devadesátých letech (to už byl předákem a posléze předsedou strany Zelená alternativa) charakterizoval svoji ideologickou příslušnost souslovím „levicový liberalismus“. Když loni vydal paměti, psal o sobě jako o prostém „liberálovi“ a na volebních plakátech stálo: „Náš centristický prezident“.
To vystihuje situaci v celé její složitosti.
Téměř polovina Rakušanů chtěla za prezidenta Norberta Hofera; nakonec se j ím stal muž, který považuje odpor vůči kapitalismu, evropský federalismus, podporu manželství homosexuálů a názor, že by Evropa měla přijmout všechny uprchlíky bez omezení, za centristický postoj.
Vítěznými volbami evropské trable zdaleka nekončí. 9
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
