Případ Chevron versus Ekvádor se po 20 letech chýlí ke konci Profesní život newyorského soudce Lewise A. Kaplana rozhodně není nudný. Za ta dvě desetiletí od chvíle, kdy jej prezident Bill Clinton jmenoval soudcem pro jižní New York, měl tu čest s mafiánskou rodinou Gambinů, islamistickým teroristou Chalídem Šejchem Mohamedem i s vězni Guantánama. Tentokrát má na stole případ, který může uzavřít jednu kapitolu světového ropného průmyslu. Právě teď – už od ledna americká média opakují, že se to čeká každým dnem – se blíží rozuzlení sporu, jenž se táhne ještě déle, než pan Kaplan sám v New Yorku soudcuje: Ekvádor verus Chevron.
Jestliže za oněch více než 20 let ztratil spor na aktuálnosti, o to více získal na symbolice. Jedni hájí malou chudou jihoamerickou zemi zpustošenou bezohlednými naftaři, druzí vidí ekologický aktivismus cynicky využívající vlny antiamerikanismu k vlastnímu prospěchu. Podstata věci je relativně jednoduchá: Chevronu hrozí, že bude muset ekvádorské vládě zaplatit pokutu 9,5 miliardy dolarů.
Původní požadavek Quita přitom činil 27 miliard, poté 18 – jenže firma se však zařekla, že „nezaplatí ani penny“. Je to pochopitelné, vždyť za loňský rok poklesly tržby Chevronu z 230 na 220 miliard, a čistý zisk dokonce z 26,18 na 21,42 miliardy dolarů. Což je součástí trendu, o němž bude ještě řeč.
Ekologické peklo Důvod k tak masivnímu požadavku leží půl století v minulosti. V letech 1964 až 1992 těžila v ekvádorském deštném pralese americká firma Texaco. Ekvádorská vláda tvrdí, že během té doby v jejich zemi způsobila firma ekologické peklo: na 17 milionů barelů ropy uniklo ze špatně udržovaného potrubí, 173 ze 196 odpadních nádrží dodnes obsahuje toxické látky.
Aby toho nebylo málo, společnost údajně jednala bezohledně záměrně. Šéf jihoamerických operací Texaco, jistý R. C. Shields, měl v roce 1972 rozkázat manažerovi ekvádorské pobočky, aby „nenechával pořizovat žádnou písemnou dokumentaci“, a pokud nějaká existuje z minulosti, aby ji „odebral z regionálních kanceláří a zničil“.
To vůbec nezní pěkně. Kongresman James McGovern, jenž se v roce 2012 jel do Ekvádoru osobně přesvědčit o rozsahu škod (trochu se zpožděním, ale přece), napsal prezidentu Baracku Obamovi: „Jako americký občan se stydím a hněvám, když vidím, co po sobě zanechala v chudé části světa americká korporace.
… Texaco jednalo, jako kdyby Ekvádor byl skládkou odpadu. Skoro všechno z toho, co může ropný průmysl udělat špatně, firma Texaco špatně udělala.“
Tady se však začíná příběh komplikovat.
Když firma Texaco v roce 1992 z Ekvádoru odcházela, měla na krku žalobu za řečené rozsáhlé škody. V průběhu několika dalších let se dohodla s tamní vládou, že zařídí sanaci jedné třetiny kontaminovaného území a o další dvě třetiny se postará vláda a její firma Petroecuador. Zatímco podle všeho Američané svou část dohody dodrželi, ekvádorské dvě třetiny zůstaly znečištěné. Všechny následné hrůzy, zdeformovanými lidskými plody počínaje a dětskou leukémií konče, jdou tedy podle Texaca na vrub Ekvádoru.
Texaco tehdy nečekaně trvalo na tom, aby se soud odehrával v Ekvádoru, a ne ve Spojených státech, jak původně chtěli žalobci.
Podle kritiků se to rovná nepřímému přiznání viny – firma měla prostě doufat, že se v chudé zemi spravedlnosti spíše vyhne. A skutečně, dohoda s vládou vyšla firmu nepochybně mnohem levněji, než kolik by ji mohla stát prohraná pře v USA, i když přesná čísla o nákladech na sanaci znečištěného území nejsou známa.
V roce 2001 koupil Texaco koncern Chevron.
Tehdy se hlavní role sporu ujal jeden z amerických právníků, kteří už zastupovali Quito v 90. letech, nezávislý newyorský advokát Steven Donziger. V roce 2003 zažaloval Chevron znovu, tentokrát ovšem nikoli jménem vlády, nýbrž jménem poškozených – tedy alespoň oficiálně.
Způsobem, jenž není přesně znám, získal Donziger znalecké posudky, na jejichž základě ekvádorský soud tentokrát udělil Chevronu pokutu ve výši 19 miliard dolarů. (Tamní Nejvyšší soud tuto sumu později srazil napolovic, což je oněch 9,5 miliardy, o které jde dodnes.) Škodlivá kampaň To se stalo v roce 2011. Od té doby Chevron nelení – podle hesla, že nejlepší obrana je útok, se pustil do Donzigera. Argumentuje, že Quito se prostě snaží odvést pozornost veřejnosti od svého dílu odpovědnosti na velkém ekologickém průšvihu. Tvrdí, že klíčové znalecké posudky získal Donziger „rozsáhlými podvody, donucováním a korupcí“. Na pomoc tomuto argumentu přichází nejen samo načasování Donzigerovy žaloby (Chevron, nový majitel firmy Texaco, je mnohonásobně bohatší než původní žalovaný), ale i skutečnost, že odborníci, kteří posudky vydávali, jsou bez výjimky státními zaměstnanci. A v tomto smyslu také Chevron podal u newyorského soudu na Donzigera žalobu pro „vydírání“. Snaží se mimo jiné dokázat, že zástupce poškozených uplácel, a dokonce předložil newyorskému soudci Kaplanovi videozáznam, na němž se jeho ekvádorský kolega jménem Juan Nunez údajně kompromituje při rozhovoru s Donzigerovými lidmi. Později ale vyšlo najevo, že video pořídil dlouholetý ekvádorský externí spolupracovník Chevronu, který se pro změnu nechal slyšet, že „pokud mi pořádně nezaplatí, dám záznam druhé straně“.
Zároveň s tím si Chevron vymohl soudní příkaz, jenž zakazuje výplatu pokuty – podle ekvádorské justice již splatné – do doby, než bude spor s Donzigerem uzavřen. Taktika je jasná: pokud soudce Kaplan uzná, že si Donziger při přípravě sporu v Quitu počínal nezákonně nebo alespoň neeticky, zcela to nabourá důvěryhodnost ekvádorského rozsudku o pokutě. Firma by tak už skutečně nemusela platit nic.
Podle pozorovatelů, mezi nimiž je i britský týdeník The Economist, je téměř jisté, že soudce Kaplan se přikloní k verzi Chevronu.
Donziger mu rozhodování do jisté míry usnadnil. Tvrdil například o sobě, že je bez peněz, ale zjistilo se, že má přístup k účtu s 1,9 milionu dolarů. Také není jasné, odkud bere prostředky na nákladné vedení dlouhého sporu. Zato se však například ví, že ekvádorská vláda platí v amerických novinách inzeráty, podle nichž „Chevron chce utéct spravedlnosti“ a podobně. Nic z toho Donzigerovu důvěryhodnost zrovna neprohlubuje. Však také on sám říká, že s neúspěchem víceméně počítá.
Vratký ropný vrchol Otázka je, zda Donzigerova prohra automaticky znamená výhru pro Chevron, neřkuli pro ropný průmysl obecně. A to je také důvod, proč je newyorský rozsudek důležitý: spor minulé éry končí v rukou soudce Kaplana v době, kdy ropu – a velké ropné firmy obzvlášť – čeká období mučivě drahé nejistoty.
Problémy přicházejí z několika stran najednou. „Je stále obtížnější najít novou ropu,“ řekl agentuře Reuters v únoru Tom Dodson, šéf Statoilu, etablované jedničky v oboru výzkumu nových nalezišť. Podle něho byl rok 2013 z tohoto hlediska nejhorší od roku 1995.
Znamená to, že firmy budou mít stále větší potíže s nahrazováním rezerv – a čím větší firma, tím větší problém. Podle specializovaného serveru rigzone.com dokázal už v roce 2012 Shell nahradit pouze 44 procent svých rezerv (a to včetně snadněji dostupnějšího plynu); BP dosáhla 85 a Total 93 procent. Exxon a Chevron v téže době zaznamenaly 115, respektive 112 procent, ale z toho byla téměř polovina z „nekonvenčních“, rozuměj technologicky náročných, a tudíž drahých zdrojů. Ještě před sedmi lety tento údaj u žádné velké firmy nepřesáhl 20 procent.
To by samo o sobě tolik nevadilo. Dokud bude dostatečně vysoká poptávka, vyšší náklady na těžbu se zaplatí. Jestli však dostatečně vysoká bude skutečně, to je otázka. BP předpovídá, že do roku 2030 stoupne světová spotřeba ropy na 104 milionů barelů denně, a Exxon dokonce očekává v roce 2040 spotřebu 113 milionů barelů. Dnešní spotřeba sahá těsně pod 90 milionů barelů.
Jenže například Citigroup, která na rozdíl od řečených petrolejářských společností nemá přímý zájem na růžové perpektivě ropné budoucnosti, to vidí jinak. Díky technologickým úsporám v automobilismu a energetice a po započtení rostoucí role plynu spotřeba dosáhne vrcholu asi 92 milionů barelů denně v roce 2020. Což je – alespoň optikou velkých ropných firem – vyhlídka podstatně horší.
K tomu je zapotřebí připočíst další trend: v 50. letech vlastnilo „sedm sester“, jak se říkalo největším společnostem v petrolejářské branži, 85 procent veškeré dostupné ropy. Dnes je to obráceně: 90 procent zásob je v rukou zemí a firem, na jejichž území se ropa nachází. Budoucnost současných gigantů tedy do značné míry závisí na schopnosti udržovat s těmito státy, potažmo jejich voliči a společnostmi dobré vztahy.
Což se odráží i na stoupající roli společenské odpovědnosti firem (viz Čeho se naftaři obávají).
Těžko si lze představit, že Chevron protahováním soudní pře s Ekvádorem (tedy notabene se zemí v regionu, který není Severoameričanům příliš nakloněn) získá nějakou zvláštní oblibu. Ať už pan Kaplan rozhodne v New Yorku v jeho prospěch, či nikoli. l •
Kolik se těží
Deset největších ropných společností podle objemu produkce (mil. barelů za den)
12,5
8,4
6,4
5,3
4,4
4,1
3,9
3,6
3,5
3,2
* soukromý sektor
Zdroj: Oliver Wyman, Wood Mackenzie, Bloomberg, The Economist
Velká žízeň
Žebříček zemí podle spotřeby ropy (v tis. barelů za den)
18 949
8 924
4 481
3 426
2 986
2 793
2 725
2 400
2 289
2 230
Zdroj: indexmundi.com, U.S. EIA
Kolik nám zbývá
Deset největších těžařských společností podle objemu rezerv ropy (v mld. barelů) a zemního
plynu (v bil. krychlových stop). Celkový údaj je v miliardách ekvivalentu barelů ropy.
Firma Země Ropa Plyn Celkem
Saudi Aramco Saúdská Arábie 260 254 303
NIOC Írán 38 948 300
Qatar Petroleum Katar 15 905 170
INOC Irák 116 120 134
PDVSA Venezuela 99 171 129
ADNOC SAE 92 199 126
Gazprom Rusko 12* 806* 112
Pemex Mexiko 102 56 111
NNPC Nigérie 36 184 68
NOC Libye 41 50 50
* Oba údaje pocházejí přímo od Gazpromu; dohromady dávají součet ekvivalentu 150 miliard barelů ropy.
Uvedené západní zdroje uvádějí nižší celkový objem zásob ve výši 112 miliard, aniž by specifikovaly jejich
rozdělení na ropu, plyn a další produkty.
Zdroj: Oliver Wyman, Wood Mackenzie, Bloomberg, The Economist, Gazprom
Čeho se naftaři obávají
Poradenská firma Ersnt & Young vytvořila v roce 2013 přehled rizik
ropného průmyslu, sestavený podle naléhavosti, již jednotlivým rizikům
přisuzují členové vedení čtyř desítek největších ropných společností
světa. (1 – nejnižší riziko)
Rizika 2013 2015
Tlak na cenu 1 1
Snižování nákladů 2 2
Tržní rizika 3 3
Makroekonomické vyhlídky 4 4
Nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců 5 5
Posilování role státu 6 7
Regulace 7 6
Dopady státního dluhu/rozpočtových škrtů 8 10
Nové konkurenční technologie 9 8
Politická nestabilita 10 9
Zdroj: Ernst & Young, Oil & Gas Global
Chevron argumentuje, že Ekvádor se prostě snaží odvést pozornost veřejnosti od svého dílu odpovědnosti na velkém ekologickém průšvihu. V 50. letech vlastnilo sedm největších petrolejářských společností 85 procent veškeré dostupné ropy. Dnes je to obráceně: 90 procent zásob je v rukou zemí, na jejichž území se ropa nachází.
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
