Američanům v Pardubicích o Věry vůbec nejde, zisky vidí úplně jinde
Američan Mike Gundling postává u baru přeplněné módní pivnice poblíž pražského staroměstského náměstí, popíjí plzeň a má dobrou náladu. Právě se vrátil z Pardubic, kde dojednával detaily koupě firmy Era. Akvizice se podařila. Gundling má radost, doslova září. Před pár dny se totiž stal spoluvlastníkem podniku, který vyrábí proslavené pasivní radary Věra. Ale o ty mu - paradoxně - vůbec nešlo. Era se v posledních letech stala lídrem v oboru zabezpečení provozu na letištích. Vyhrává jednu zakázku za druhou. V Česku o tom skoro nikdo neví; noviny zajímají jen Tamary a Věry…
Obchod snů.
Gundling to v Česku ještě moc nezná. Ubytoval se sice v luxusním pražském hotelu Renaissance, z jednání v Pardubicích ovšem nepřijel žádnou najatou limuzínou, jak by se dalo čekat, ale vlakem. Vystoupil na upatlaném libeňském nádraží a na místo schůzky dorazil metrem. Je unavený, ale spokojený.
Majitelům a investorům americké společnosti Rannoch Corporation, která se specializuje na elektronické zabezpečení letišť, se totiž povedl bez nadsázky obchod snů. Podařilo se jim koupit, ke všemu za vypůjčené peníze (úvěr podle informací týdeníku Euro poskytla HVB banka - pozn. redakce), lídra v oboru a svého přímého konkurenta. Za velice výhodnou cenu. Teď přebírají všechny jeho rozjednané zakázky a slaví jeden úspěch za druhým. Vítězí v tendru v Dublinu, v Oslu…
Kořistí Rannochu se stala pardubická firma Era, v Česku proslavená především pasivním radarem Věra a jeho „předchůdkyní“ Tamarou. Její majitelé a zakladatelé už byli unavení z věčného boje s byrokraty při vyjednávání o exportních licencích, jeden z nich dokonce loni prodělal infarkt. To byl zřejmě poslední impulz. „Chodili k nám snad každý týden a prosili, ať jim pomůžeme nalézt strategického investora,“ popisuje pokusy akcionářů Ery nalézt kupce zdroj týdeníku EURO z americké ambasády. „Jeden čas dokonce jednali s lidmi z Boeingu, ale z toho nakonec sešlo. Pak se objevil Rannoch. Dohodli se,“ dodal americký diplomat.
Až tak jednoduché to ale nebylo. Lidé z vedení Rannochu museli do Česka přiletět jedenáctkrát, než se jim podařilo přesvědčit všechny akcionáře k prodeji. Kromě zakladatelů Ery nakonec Rannochu prodala svůj podíl i firma Omnipol, která držela deset procent. „Povedl se nám naprosto výjimečný a úžasný obchod,“ přiznal viceprezident Rannochu Mike Gundling. „Era v posledních letech vyhrávala devadesát procent všech vyhlašovaných zakázek v našem sektoru… Musím říct, že konkurence prostě zaspala a teď bude úplně mimo. Naše společné technologie a nabídky budou prostě nepřekonatelné… V podstatě to je tak, že Era Rannoch k ničemu nepotřebovala a nepotřebuje, zatímco Rannoch bez Ery by nemusel přežít. Byla to opravdu dobrá koupě,“ dodal Gundling.
Má pravdu. Rannochu a Eře donedávna konkurovala jen americká firma Sensis. Trojice Era, Rannoch, Sensis byla v odborném tisku označována za „pionýry novodobého zabezpečení letišť“. Teď ale Rannoch koupil Eru a přijal i její jméno: přejmenoval se na Era Corporation. Ví proč, jméno Era má na letištích dobrý zvuk. Manažery Sensisu nečekají lehké časy, Era by je mohla úplně převálcovat.
Hra o miliardy.
Zdá se, že manažeři a vlastníci Rannochu byli opravdu velice prozíraví a rychlí. Sektor „zabezpečení letišť“ prudce roste. Letiště po celém světě totiž v příští dekádě hodlají vyměnit - nebo modernizovat - zastaralé radarové systémy, které už nestačí současnému provozu. Jsou pomalé, nepřesné, drahé a nákladné na údržbu. Pravý opak systémů vyvíjených Rannochem a Erou, které vyjdou zhruba na desetinu.
Ve hře jsou doslova desítky miliard dolarů. Příběh Ery je o to neuvěřitelnější, když se vezme v úvahu fakt, že Rannoch je (vlastně byl) malý a prakticky neznámý podnik z Alexandrie v americkém státě Virginia. Zatím například nedokázal získat vůbec žádné zakázky od Pentagonu. „Z toho, co o nich vím, mám dojem, že jde o malého hráče pohybujícího se výhradně na trhu kontroly vzdušného prostoru, s celou řadou uzavřených dohod o spolupráci s jinými firmami,“ uvedl zdroj týdeníku EURO z americké firmy zabývající se monitoringem zbrojních trhů.
Peníze na svůj rozvoj získával Rannoch zejména od fondu rizikového kapitálu Boulder Ventures z Boulderu v Coloradu, který se zaměřuje hlavně na IT projekty. Kromě Rannochu fond investoval například do technologických firem ClaraBridge, CentreStone a Entevo, komunikačních společností BlueSocket a Left Hand Networks a farmaceutických podniků Arca Discovery, Dharmacon a Genomica. V posledních měsících investuje do projektů Rannochu i další americká investiční skupina Mezzanine Management Group. Po spojení Rannochu s Erou už o firmě napsal rozsáhlý článek i proslulý časopis Forbes.
Původní majitelé akcií Ery se k prodeji zatím nevyjádřili, žádosti o rozhovor odmítají. Společně se objevili na nedávné slavnostní recepci v pardubickém hotelu Zlatá štika: Američané z Rannochu jásali, přivezli si bezmála dvacet zaměstnanců americké ambasády v Praze včetně velvyslance. Bývalí akcionáři se také usmívali, ale ne tak upřímně, chvílemi bylo na jejich tvářích vidět zklamání, možná i závist, že nemají ten úspěch jen pro sebe. I když stát se multimulionářem také není k zahození…
Propojit a vydělat.
Systémy vyvinuté Erou dokážou pomocí několika senzorů zajistit dokonalý dohled nad pohybem na letištní ploše, vzletových a přistávacích drahách i ve vzduchu v bezprostředním okolí letiště. „Vidí“ letouny i v okamžiku, kdy jsou skryty za terénními nerovnostmi nebo budovami a běžný radar je ztrácí z dohledu. Dokážou zajistit stoprocentní kontrolu za každého počasí. Na rozdíl od běžného radaru letadla naprosto jednoznačně identifikují. Systém umí vypočítat polohu letadla s přesností na 7,5 metru, zatímco klasický pozemní radar s přesností dvanáct metrů.
Rannoch vyvíjel trochu odlišný systém, založený na identifikačních vysílačích umístěných přímo na palubách letadel. Zařízení mělo ale jeden háček - co když vysílač někdo vypne nebo jej letadlo vůbec nemá? Řešením má být právě propojení systémů Ery a Rannochu. S daty získanými klasickými radary bude obsluha vědět doslova o všem, co se na letišti a v jeho okolí pohne.
Letiště po celém světě mají o nově vyvinutý systém obrovský zájem. V éře války s terorismem nechtějí nic riskovat a raději investují do prevence. Oslo, Dublin, Peking, Ostrava… Další a další letiště si vybírají produkty vyvíjené v Pardubicích. Jejich prodeji nebrání na rozdíl od vojenského radaru Věra žádná byrokracie.
V Česku se o úspěších pardubické Ery prakticky vůbec nic neví. Stále se píše jen o pasivních radarech Věra. Zakladatelé společnosti se ani nijak nesnažili tento mediální obraz změnit, s novináři v podstatě nekomunikovali. Měli jim za zlé, že „přílišnou publicitou“ překazili každý jejich rozjednaný kontrakt na export Věr. Třeba ten z roku 2004, kdy o Věru projevila zájem Čína. Peking objednal hned šest kusů.
Plán na export do Číny odhalil jako první týdeník EURO. Když se pokusil zjistit vyjádření vedení Ery, byl odmítnut. „Zrovna v tomhle se šťourat a medializovat, to je opravdu škodlivé. Nejen pro nás, pro firmy, ale i pro republiku, protože my z toho platíme děsný daně,“ prohlásil v únoru 2004 obchodní ředitel Ery Milan Bernard, v té době i největší akcionář Ery (držel přes dvacet procent). „Zákazník si samozřejmě nepřeje, aby to bylo medializované. Oni pochopitelně čtou náš tisk a dozvídají se tam různé informace, které neměly vůbec vyjít na světlo… Nakonec si říkají, co je to za zemi, my od nich kupujeme systém, který chceme používat skrytě, a ejhle, ono se tam o tom píše v novinách,“ dodal rozhořčeně.
Čínský kontrakt překazil odpor Spojených států. Washington se domníval, že Čína by pomocí českých radarů mohla monitorovat americké letadlové lodě operující v úžině mezi Čínou a Tchaj-wanem. Zatlačil na tehdejší Špidlovu vládu a obchod zablokoval.
Potíže s Věrou.
Věra zůstává problematickým zbožím. Zatím si ji koupili Estonci a nakonec přece jen i Američané. K testování byla zapůjčena Pákistánu. Dvě soupravy používá česká armáda. To je zatím vše. Noví majitelé Ery nemají s Věrou žádné převratné plány, rozhodně na ní nestaví budoucnost firmy. „V této chvíli je pochopitelně hlavní civilní program. To neznamená, že vývoj a výrobu Věry zcela zastavíme. Poběží dál, nějakou dobu jsme ochotni ji dotovat z ostatních zisků,“ řekl týdeníku EURO nový předseda představenstva Dave Ellison. Jak dlouho si mohou dovolit držet vojenský program při životě? To Ellison netuší. „Rok určitě. Uvidíme, jak se to vyvine,“ dodává.
Viceprezident Ery Gundling si ale myslí, že dokáže Věru prodat hned v několika členských státech Severoatlantické aliance. „Zatím vám neřeknu žádné detaily, je to citlivá záležitost, ale počítám, že brzy dostaneme na pasivní radary objednávky z NATO i USA,“ tvrdí Gundling.
Teď se v Eře pokoušejí nalézt a „přetáhnout“ nějakého vysloužilého amerického čtyřhvězdičkového generála a udělat z něj člena dozorčí rady. Doufají, že jim dokáže pomoci při hledání zákazníků z armádního prostředí.
Přístup nových amerických vlastníků Ery k projektu radaru Věra ho může buď zcela pohřbít, nebo paradoxně zvednout z popela. Všichni předchozí českoslovenští a čeští výrobci pasivních radarů totiž doplatili na to, že se příliš upnuli na vojenský program. Jejich záměry pak ohrozila každá geopolitické změna, každý úřednický rozmar.
Od Kopáče k Věře
Pasivní radary, neboli pasivní sledovací systémy, se začaly v bývalém Československu vyvíjet a vyrábět už v 50. letech minulého století. Začalo to zařízením s označením Kopáč, v 70. letech přišla Ramona, v poslední dekádě studené války následovala Tamara.
Československé pasivní sledovací systémy měly ve světě zvuk. Pardubická Tesla jich pro tehdejší východní blok vyrobila kolem šedesáti. Většina z nich skončila na území bývalého Sovětského svazu a zemí Varšavské smlouvy. Jednu soupravu ale získala i „spřátelená“ Sýrie.
Američtí piloti se československých radarů hodně báli, věděli, že je dokážou odhalit a sledovat bez vyslání jediného signálu. Tedy že mohou být sestřeleni bez toho, že by jejich palubní obranné přístroje a radary útok zaznamenaly a daly jim šanci uniknout.
Zpackaná privatizace.
Po konci studené války už Tesla neprodala jediný radar. V roce 1995 sice dostala povolení k vývozu do Kyrgyzstánu, z obchodu ale nakonec sešlo. V létě roku 1993 Teslu zprivatizovala společnost HTT, za kterou stálo několik bývalých generálů a funkcionářů ministerstva obrany. Ani těm se ale nepodařilo nepříznivý vývoj zvrátit. Přestali platit zdravotní a sociální pojištění, neměli prostředky ani na zaplacení kupní ceny Fondu národního majetku. V listopadu 1997 firmu převzal kontroverzní podnikatel Miroslav Orel. Větší část doby, kdy měl podnik řídit, ale strávil ve vazbě, neboť byl podezříván z podvodů a daňových úniku. V září 1998 přišel podnik o licenci na obchod s vojenským materiálem, o tři měsíce později byl na majetek bývalé Tesly vyhlášen konkurz.
Jenom železo.
Podnik ještě několikrát změnil majitele, na svou předchozí slávu už ale nenavázal. To se podařilo až týmu „přeběhlíků“, kteří si v polovině 90. let v Pardubicích založili společnost Era. Začali vyvíjet a vyrábět zmenšenou a výkonnější verzi Tamary nazvanou Věra. Eře se začalo dařit, získala dokonce i podporu ministerstva obrany. To do ní investovalo tři sta milionů korun a zajistilo si tím přístup k unikátní technologii a svým způsobem i kontrolu nad jejím dalším osudem.
Era totiž může prodat „železo“, tedy vlastní radarové zařízení, prakticky komu se jí zachce (kromě embargovaných zemí), ovšem software potřebný k neuvěřitelně přesnému rozpoznávání civilních i vojenských letadel má stát plně pod dohledem. „Jde opravdu o jedinečnou technologii,“ souhlasí ředitel Vojenského zpravodajství Miroslav Krejčík, „v oblasti pasivní radiolokace máme ještě stále strategický náskok před ostatními. Ztráta kontroly by mohla pro Českou republiku znamenat značné bezpečnostní riziko.“ Dohody s ministerstvem obrany budou muset respektovat i noví američtí majitelé.
Zájem o Tamaru.
V minulosti přitom mnoho nechybělo a pardubické radary mohly - kvůli zpackané privatizaci i nezájmu státu - skončit v nepovolaných rukou. Zájem měl Írán, Irák, severní Korea, Jugoslávie, Čína…
V roce 1993 byl dokonce kvůli Tamaře ohrožen vstup Česka do NATO. Tehdejší americký ministr zahraničí Warren Christopher pohrozil českým úřadům, že když povolí export radaru do Íránu - který o Tamaru projevil vážný zájem - nebo kterémukoli státu pod embargem OSN, může Praha na vstup do aliance jednou provždy zapomenout.
V listopadu 1997 informoval americký deník The Washington Times o tom, že podle tajné služby CIA se pět českých radarových systémů Tamara pokouší koupit irácký režim Saddáma Husajna. K vývozu mělo dojít tajně přes bulharské a turecké prostředníky.
O dva roky později zveřejnil kuvajtský list al-Vatan článek o tom, že irácká tajná služba se snaží získat dokumentaci a technické výkresy Tamary, kterou v té době prodával správce majetku zkrachovalé pardubické Tesly. „Iráčtí agenti nejprve navázali kontakt s českými subjekty a sondovali možnosti, jak pro Irák získat několik kusů Tamar. Pak ale o samotné radary ztratili zájem a usilovali o tajné plány k jejich výrobě,“ napsal al-Vatan.
Ohroženou dokumentaci se nakonec podařilo zachránit, od konkurzního správce ji zcela zdarma získalo ministerstvo obrany, které nechtělo připustit, aby se technologie dostala do nepovolaných rukou.
Legenda o Tamaře ale žila dál svým životem. V dubnu 1999, v době spojeneckého bombardování Miloševičovy Jugoslávie, se ve všech světových médiích objevila šokující zpráva: jugoslávská armáda sestřelila neviditelný americký bombardér F-117. Podařilo se jí to prý jenom díky tomu, že mají k dispozici jednu nebo více českých Tamar. Tato informace se ale nikdy nepotvrdila.
